ZASLÁNO: Odsun Němců z německého pohledu

(Autor: Jaroslav Teplý)

Podotýkám předem, že jde o individuální stanovisko německého historika, dnes již pensionovaného profesora Hans-Ulricha Wehlera v rozhovoru s časopisem Der Spiegel (13/2002), který vyšel pod názvem "Die Debatte wirkt befreiend". Ale i můj krátký výtah z něho je čistě osobní a samozřejmě neúplný.


Spiegel konstatuje že nelze jednoduše hrůzy nacistického vraždění národů klást na roveň děsu útěku a vyhnání (Vertreibung). Wehler odpovídá, že mnozí ve Spolkové republice měli strach, že by mohlo dojít k vyúčtování ohromného počtu 14 milionů krajanů z bývalých německých východních území, z nichž mnozí přišli za strašných podmínek o život, proti úhrnu či součtu vlastních zločinů. To se v podstatě nedostalo na veřejnost. Byl ovšem již v padesátých letech vypracován obsažný sborník "Dokumentace o vyhnání Němců ze střední a východní Evropy". Jeden z vedoucích celého projektu, historik Theodor Schieder, pověřil Wehlera, aby půl roku pracoval na úseku Jugoslavie. Podle něho se shromažďovala a pečlivě ověřovala svědectví (na jugoslávském úseku 20 tisíc!), protože sborník měl posílit posici Spolkové republiky na případné mírové konferenci.

Wehler a ostatní jeho mladší kolegové si tuto souvislost neuvědomovali. Jim byla záležitost presentována asi takto: máme tady zakázku, to a to má být zachyceno, než se to vytratí z paměti, tak nám trochu pomozte. Schieder byl podle Spiegelu jeden z nejdůležitějších historiků Spolkové republiky, který se v roce 1939 zasazoval o anexaci částí Polska, vykázání (Ausweisung) sedmi set tisíc Poláků z tohoto území a vyčištění od Židů (Entjudung) zbylého polského území. O tom ovšem později už nemluvil a jeho žáci neměli o tom ani to nejmenší tušení.

Osud sborníku dokončeného 1960 je také zajímavý. Nedostal se do prodeje a jeho závěrečná hodnotící část nevyšla vůbec, protože politikům neseděla. Bylo v ní totiž dovozeno, že bez brutálního jednání Němců by bylo nedošlo k takovým výstřelkům na druhé straně. Podle Wehlera by ani toho nejnáruživějšího polského, maďarského či českého nacionalistu až do roku 1939 nenapadlo jednoduše vyhnat miliony občanů jiného jazyka. Dosti místa je v rozhovoru pak věnováno "etnickým událostem" mezi dvěma světovými válkami (stěhování, vyvražďování, výměna, vyhánění atd.) - nedávno o nich psal profesor Pešek v časopise "Dějiny a současnost" - a jejich vlivu na Hitlera a druhou světovou válku.

Zajímavé jsou názory profesora Wehlera na to, jak se přesídlenci vyrovnávali nebo museli vyrovnat se svým osudem. Desítky let to byla jejich privátní záležitost, i když byly určité "ventily" v landsmanšaftech a podobných organisacích. Ale poselství většiny obyvatel spolkové republiky bylo: se svým utrpením se musíte vyrovnat sami. Jestliže se s tím zabýváme teď po dobrých padesáti letech, říká Wehler, nemůže to škodit, protože máme časový a emociální "bezpečnostní polštář". Vidí ovšem velký problém v tom, že se v přípravě na rozšíření EU východním směrem tvoří děsivý scénář (Horrorszenario), který vede k vehementnímu odmítnutí. Proč bychom měli společně žít s dětmi oněch pachatelů (rozuměj násilností páchaných při odsunu). Pak znovu poukazuje na různé druhy těchto násilností, na základě kterých je možno napsat dramatisovanou historii odsunu, způsobující hrůzu z možnosti připustit potomky pachatelů těchto činů do EU.

V závěru konstatuje Spiegel, že se zdá, že vyhnanci (Vertriebene) téměř beze stopy splynuli s německou společností a ptá se Wehlera, zda jsou kromě "srazů" (Heimattreffen) nějaké tradice, které ještě působí. Wehler odpovídá, že ne. Tato území, která byla po staletí osídlena Němci, jsou pro nás ztracena. To je cena za to, když nějaká země dvakrát riskuje totální válku.

Jak by asi reagovali pánové Böhm, Posselt, Mandler, Doležal a ostatní "stipendisté", kdyby jim poslední dvě Wehlerovy střízlivé věty naservíroval dejme tomu Miloš Zeman?

Typickým příznakem degenerace západoevropského právního cítění je systematické smazávání právního postavení zločince a jeho oběti. Při posuzování výsledků nějakého násilí či přepadení policie a soud v prvé řadě posuzují, zda se oběť násilí přehnaně nebránila, a běda jí, když útočníka trochu tvrdším způsobem zneškodní. Příkladů na to je v holandské soudní praxi nepřeberné množství. Jeden z poslední doby: somálský "uchazeč o asyl" chce na nádraží od nějaké ženy peníze, ale nedostane je. Vytáhne nůž a začne zuřivě ženu bodat. Nachomejtne se k tomu muž, který se nebojí. Přerazí zuřivci pěstí nadvakrát čelist a zneškodní ho do doby, než přijde policie. Věc ovšem přijde k soudu, kde státní návladní (žena) vidí v zákroku občana těžké ublížení na těle a žádá pro něho trest 100 hodin (veřejně prospěšné) práce. Chtěla nejprve žádat několik měsíců vězení, ale upustila od toho vzhledem k "mimořádným okolnostem". Policejní soudce (rovněž žena) měla na štěstí rozum a občana osvobodila, i když v odůvodnění rozsudku bylo možno najít stopy degenerovaného myšlení v holandském soudnictví nikterak výjimečného. Podle ní nebyl v pohnutlivé situaci schopen se ovládnout, takže úder byl silnější, než zamýšlel (!!!). Somálec byl v jiném přelíčení odsouzen k třem letům vězení nepodmínečně.

Ale vraťme se k Wehlerovi. Jeho názory jsou značně realistické, na takové nejsme zvyklí, ale svědčí o tom, že také v Německu došlo pod vlivem "politické korektnosti" k jistému zrovnoprávňování útočníka a napadeného. Wehler nevylučuje, že by Němci nechtěli žít v EU s potomky pachatelů násilí při odsunu. Prosím, to záleží jen na nich. Ale co my, máme snad odprosit potomky těch, kterým se shodou okolností nepodařilo nás zlikvidovat? Kát se zřejmě musí oběti, nikoliv původci celé tragedie, kteří mj. zplynovali miliony naprosto nevinných a bezbranných lidí a plánovali vyhlazení desítek milionů dalších. Všimněme si také nám již známé aplikace jazykové diferenciace ve smyslu když dva dělají totéž, není to totéž. Jsou-li přesídlováni Němci, jde vždy o vyhnání (Vertreibung). Na druhé straně citovaný přední německý historik Schieder navrhoval anexi části polského území, z kterého by byli Poláci vykázáni (Ausweisung). Jak - o tom mají pamětníci zcela reálnou představu. Schiederův výraz "Entjudung" říka pak vše o svém autorovi.

Poprvé na netu zveřejněno prostřednictvím Neviditelného psa 29. 4. 2002

Autor: Jaroslav Teplý

Zde uveřejněný text je součástí knihy Mohlo to jít také jinak (Průvodce polistopadovými roky), kde se nachází na straně 149. Zmiňovaná kniha je chronologicky řazený soubor autorových komentářů a článků publikovaných v letech 1990-2006. Námětem jsou nejen vnitřní záležitoti ČR, ale i jiná aktuální témata té doby jako např. Kosovo, náš vstup do EU, EU sama o sobě atd.
Ke knize je přiložen kompaktní disk s první autorovou knihou, napsanou v r. 1972 a vydanou francouzsky (samizdat) v roce 1976 (Economie Nationale de la Tchécoslovaquie Contemporaine). Česky tato kniha vyšla r. 1990 pod názvem "Socialismus v čs. národním hospodářství", zde na CD má titul "Rekonstrukce čs. postsocialistického hospodářství". (Na CD je k dispozici jak francouzská tak česká verze.) Tato starší kniha podává velmi neobvyklým, ale praktickým způsobem popis socialistického systému. Není vědecká, ani čistě ekonomická, neobsahuje žádné grafy, matematické výpočty apod. Je naprosto srozumitelná i čtenářům se základním vzděláním. Do rukou tak dostává čtenář možnost srovnání socialistického období s polistopadovým z méně obvyklého úhlu, protože autorův pohled na věci je od běžných názorů domácích i zahraničních dosti odlišný.

Kniha Mohlo to jít také jinak se dá koupit v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí, případně prostřednictvím elektronického knihkupectví Neoluxor. Skladem je ještě několik posledních kusů.