ZASLÁNO: Nobel v kuchyni aneb proč se cibule loupe

(Autor: informace)

Vážení čtenáři se jistě nepodiví tomuto poněkud nezvyklému titulu mého literárně politického pamfletu. Pochopili, že se vztahuje k nynějšímu rozruchu, vyvolanému v německé politice a médiích novým vystoupením starého enfant prodige německé literury Güntera Grasse, laureáta Nobelovy ceny z r. 1999, který externoval své názory tentokrát ve formě poemy "Co musí být řečeno".


Řeknete si možná, co má společného Grass s kuchyní. Náš laureát totiž publikoval v r. 2005 jakousi svou částečnou  autobiografii pod názvem "Při loupání cibule". Zde přirovnává s nepopiratelnou originalitou lidskou psychiku, nebo spíš svědomí k této známé a v kuchyni nepostradatelné zelenině, kterou přidáváme do polévky, do omáček nebo do bramborového salátu. Tato zahrádkářsko - kuchyňská metafora měla přiblížit čtenářům morální problémy spisovatele, který se po víc jak půl století rozhodl přiznat ke členství ve Waffen-SS, kam vstoupil jako dobrovolník ve svých patnácti letech.

Loupat cibuli, zbavovat ji postupně všech vrstev, které časem narostlly kolem původního tenkého stonku není snadné a ani příjemné. Slzí při tom oči, i když pláč je vyprovokován mechanicky vstříknutím dráždivé slzotvorné látky a těžko může být srovnáván s pláčem lítosti nebo pokání. Možná že ve výběru metafory neměl spisovatel zrovna šťastnou ruku. Anebo metafora vyjadřuje přesně to, co chtěl spisovatel říci – přiznávám se k hříchům minulosti, ale bez lítosti a bez omluv. Cibule sice přiblížila problémy spisovatele čtenářům, ale ve smyslu ne zrovna pozitivním. Po vydání se kolem Grasse rozpoutala zuřivá diskuze.

Nebyl to místo kajícího přiznání publicistický tah? Jak zdůrazňuje kritika, Grass již od počátku své umělecké činnosti – začínal jako výtvarník, na literaturu se dal až později, v polovině padesátých let ve skupině 47, vedené Hansem Wernerem Richtrem – je velice praktický ve volbě svých kroků jak na poli umění, tak na poli veřejného života. Má o sobě vysoké mínění, nepodléhá krizím sebekritiky nebo výčitek svědomí. Jako tvůrce vlastního osudu a smyslu svého života říká: "Chci mít poslední slovo."

Tak se z jeho autobiografie, která hovoří o létech 1939 (invaze Polska) až 1959 (kdy se vrací z Paříže do Berlína), dozvídáme často jen letmo nebo náznaky, že se v americkém zajateckém táboře, kde skončil na konci války, seznámil s mladým německým vojákem, prý budoucím papežem. Je nutno říct, že Grass umí dobře volit výrazové prostředky. Ve zvášť choulostivých momentech vyprávění ve formě Ich přechází na řeč neutrálního pozorovatele zvenčí ve 3. osobě. Dokáže tak mistrně odstínit upřímnou zpověď od pohledu zvenku a anulovat dojem upřímného doznání.

Z autobiografie se nedozvíme nic o jeho další politické angažovanosti, i když se  Grass  vždy prezentoval  jako mluvčí národního svědomí. Byl ve velice intimním vztahu s Willy Brandtem, zastáncem sociálně demokratické politiky, kritikem jak ultralevicových tendencí tak neonacistických seskupení. To mu vyneslo žhářský atentát proti jeho bydlišti, jehož následky, jak píší noviny, nikdy nenechal opravit, chtěl, aby zůstaly jako svědectví jeho demokratické militantní angažovanosti.

Po skončení Brandtovy éry vystupuje jako kritik německé politiky. Vyjádří se proti sjednocení Německa, protože to, podle jeho názoru, povede nezbytně k posílení německých snah o hegemonii v Evropě. Angažuje se na poli pacifizmu, poukazuje na hrozbu termonukleární války, která by vedla ke zničení  lidstva. Tuto svou myšlenku, někdy až obsesivní, realizuje v románu Potkanka (1986), kde kreslí světovou apokalypsu po termonukleární válce, kdy zahynou všichni, až na krysy, které opanují svět. Již na počátku malá potkanka, kterou dostal jako dárek k Vánocům, mu odhalí strašnou budoucnost: "Konec. Vy, lidé, jste tu byli dřív. Teď jste minulostí, připomínkou šílenství ... V budoucnu tu budou jenom krysy!"

Nevím, jestli poslední Grassovo dílo - poema "Co musí být řečeno", uveřejněné 4.dubna v Süddeutsche Zeitung, je reminiscencí jeho minulosti a jeho obav z termonukleární katastrofy. Anebo zda se při loupání cibule svého "já" dostal až k nejspodnější vrstvě této zeleniny, ke svému podstatnému antisemitizmu. Pozice, ze kterých napadá Izrael, by nasvědčovaly spíš této druhé eventualitě. Grasse značně rozrušila zpráva o dodávce ponorek Izraeli německou vládou., vidí ve vyzbrojování Izraele hrozbu pro mír. Neozvala se i tu náhodou vzpomínka na své mládí, kdy byl jako člen Waffen SS přidělen k ponorkovému oddílu?

Jiného mínění je novinář židovského původu H.M. Broder, které řekl v telefonickém hovoru italským novinářům z il Foglio: "Antisemitizmus je jednoduše něco, co v sobě Grass vždycky přechovával a živil. Je to jeho pozdní zpověď. Stárnoucí Grass odhalil své kořeny, kořeny zavilého antisemitizmu. Ve svém pohovoru s listem der Spiegel se v r. 2001 Grass vyjádřil těmito slovy: »I to, že se Izraelci usadili v palestinské zemi je zločin. Nejen že musí Izrael přestat s politikou nových osídlení, ale musí jednoduše odtáhnout pryč. Jinak v této části světa nebude nikdy mír.«"

Když Grass píše "Proč říkám až teď, zestárlý a s poslední kapkou inkoustu: jaderná mocnost Izrael je hrozbou pro stavbu světového míru, už tak dosti křehkou? Protože řečeno být musí, na co zítra už mohlo by být pozdě; a též protože my – jakožto Němci, již břímě své už nesli – teď spolupachateli zločinu stát bychom se mohli,“ má skutečně na srdci světový mír? Proč se svýma zestárlýma očima nepodívá na situaci líp?
Anebo  zestárlý spisovatel není už schopen se vymanit z propagandistických štvavých formulí, kterými se jistá politická prostředí živí?

Grass nejen že nepřijímá kritiku, která se na něj sesypala ze všech stran – i němečtí sociální demokrati z SPD a zelení reagovali na Grassova slova rozhořčeně  (haben empört auf das Gedicht reagiert), ale tvrdí, že se proti němu vytvořil mediální komplot. Nikdo prý skutečně nepochopil  obsah jeho básně, jeho obavy z vyzbrojování Izraele a místo toho se mluví jednohlasně o jeho antisemitizmu. Připouští ale, že udělal chybu, místo o Izraeli měl hovořit o současné izraelské vládě, nekritickým přijímáním izraelské verze o sebeobraně nepřispíváme k zachování míru ve světě. V diskuzi se prý opakují stará klišé o jeho minulosti, obvinění z antisemitizmu, aby se tak poškodila jeho reputace. Media z něj dělají, dodává, "věčného antisemitu", což odpovídá v opačném smyslu postavě "bloudícího žida".

Z izraelské strany premiér Netanjahu reagoval na Grassovu pozii velice tvrdě: "Po šedesát let Grass zatajoval svou minulost jako člen Waffen SS a není tedy překvapením, že hovoří o Izraeli jako o největší hrozbě pro světový mír a upírá mu právo na sebeobranu."

(Zaslala informace)