_cropped.jpg)
12. března 1983 zajalo teroristické hnutí UNITA v Angole 66 československých občanů, kteří v tam pracovali v rámci hospodářské pomoci rozvojovým zemím. Tato hospodářská pomoc měla v té době různé formy, většinou se jednalo o dodávky zbraní, anebo strojírenského zařízení k jejich výrobě. Někdy v té době jsem v hloubětínském Závodě elektrotepelných zařízení jako mladý inženýr počítal konstrukce pro ohřev mosazných dutinek, kteréžto stroje jsme vyváželi do Etiopie. V jiném projektu jsem dělal totéž pro ocelové válce decimetrových rozměrů. Tam šlo o vývoz do Sýrie. Později jsem se dověděl, že v prvém případě šlo o linku na výrobu nábojů ráže 7,62, ve druhém pak o linku na výrobu raket.
V 70. letech probíhala mezi USA a SSSR řada jednání o vzájemném neútočení a snižování počtu zbraní. Tyto mírové dohody znamenaly, že si to spolu obě mocnosti rozdávaly na válčištích třetích zemí prostřednictvím cizích armád. Pokud se dobře pamatuju, tak to byl prezident Jimmy Carter, který s generálním tajemníkem Leonidem Iljičem Brežněvem podepsal smlouvy, které navzájem podrývaly nadvládu protivníka. Jednak šlo o "třetí helsinský koš" o dodržování lidských práv, ze kterého si Sověti nedělali hlavu. Jenže na základě těchto mezinárodních smluv začala fungovat Charta 77, mohly se na ně odvolávat odboráři z polské Solidarity i disidenti v sovětském bloku. A na základě těchto smluv směli do těchto věcí strkat nosy i představitelé demokratických zemí. Rusové si zase mnuli ruce nad tím, že jim zůstala možnost podporovat "osvobozenecká hnutí" ve třetím světě, čehož také na různých kontinentech zhusta užívali. Tehdy jsme se báli, že tímto způsobem SSSR obklíčí USA, které najednou budou odříznuty od Asie, Afriky a Latinské Ameriky, načež je bude snadné "doklepnout".
Roku 1974 došlo v Portugalsku ke "karafiátové revoluci". V roce 1970 zemřel diktátor Salazar, a jeho nástupce pce Marcelo Caetano nebyl tak silný v kramflecích, aby ustál lidově vojenský puč. Vojákům se už nechtělo krvácet v koloniích v partyzánských válkách. Ty drásaly zejména Angolu, kde boje probíhaly 14 let. Proto odtamtud co Portugalci co nejdříve vypadli. Jejich jednotky předaly 11. listopadu 1975 klíče od státu tomu kmenu, který zrovna ovládal hlavní město Luandu. Shodou okolností to byla povstalecká MPLA. Takže okamžitě, co se poslední portugalský voják nalodil, vypukla mezi odbojníky vzájemná válka. Nejdříve to přestalo bavit frakci FNLA (kmen Bakongo). Takže potom proti "vládní" MPLA (kmen Mbundu) bojovala jen opozičně rebelská UNITA (kmen Ovimbundo). No a protože MPLA byla od samého začátku napojena na portugalské komunisty, není divu, že požádala Sovětský svaz o bratrskou internacionální pomoc proti UNITA, načež protivný kmen dostal pomoc od USA. Zatímco Američani dodávali svým africkým spojencům peníze a zbraně, Sovětský svaz krom toho dodal i 11.000 vojáků. A stalo se tak docela svinským způsobem.
SSSR totiž podporoval Kubu a její zoufalé hospodářství tím, že jí se slevou dodával ropu, a země, které řídil prostřednictvím RVHP donutil, aby od Kubánců odebíraly předražený cukr. A nyní přišel čas splátek. Tou splátkou byla právě pomoc v afrických zemích. Nejdříve v Kongu, později v Etiopii a mezitím právě v Angole. Evidentní myšlenka byla ta, že mrtvý Kubánec je mrtvý černoch, a těžko se rozezná, jestli je to angolský partyzán z MPLA, anebo černý internacionalista. Jenže stejně se to proláklo, pochopitelně.
Za svou (kubánskou) pomoc ovšem sovětští komunisté požadovali podřízenost strany a země svému rozhodování. Z portugalské se tak pomalu stávala ruská kolonie. Té se dostávalo další dobrovolně vynucené pomoci od RVHP, v rámci čehož například ČSSR začala v městečku Alto Catumbela (asi 130 kilometrů na západě od druhého největšího angolského města Huamba) vypomáhat na stavbě místní celulózky. Vzniklo zde malá československá enkláva, kde krom 28 odborníků, kteří zde pracovali po dlouhé měsíce, žilo i jejich 14 žen a 21 dětí (tři ve věku do pěti let, dalších osm do deseti let). Kolonii doplňovala lékařka a dvě zdravotnice. Z těch expertů zcela jistě všichni nebyli komunisté. Jeli si jen vydělat do zahraničí, což byla v té době vysoce ceněná věc. Dalo se tak legálně dostat k "valutám" (z československých fondů, ovšemže), obecně vyšším platům, i jejich vylepšení pomocí "diet". Mohli jste si pak za pár let takovéto služby koupit luxusní auto nebo pořídit barák. (Mládež, neznalou cizích slov v uvozovkách odkazuji na vyprávění rodičů a prarodičů.) Ovšem jezdit pracovat na Západ (téměř) nešlo, Sovětský svaz nebyl atraktivní a hlavně byl nevalutový. Téměř jedinou bonanzou pro "normální lid" tak byla právě Afrika.
Jenže před 30 lety, přesně 12. března 1983, vtrhlo na stavbu komando z kmene Ovimbundo, kde zničilo celulózku, papírnu a trafostanici. (Byla to pro revoluční tisk mladé Angoly velká ztráta.) Postříleli také několik obránců z MPLA. Poté "ozbrojení disidenti" zajali všech 66 našich občanů – včetně žen a dětí. Tak nejdříve je chtěli postřílet, ale na konec s nimi vyrazili na neuvěřitelný pochod bušem. První etapa byla dlouhá 27 km a vedla do horské základny UNITA. Ale tam jejich pouť neskončila. Museli v tom, v čem vypadli ze svých dočasných domovů, pěšky ujít dalších 1300 km! Při pochodu zemřel 19. dubna 1983 Jaroslav Navrátil (37) z Bratislavy. Až na poslední etapě cesty byli vězni posazeni do nákladních aut, která je odvezla na základnu Jamba na jihu Angoly, asi 250 km od hranic s Namibií. Ta byla v té době (vlastně už od roku 1915) obsazena Jihoafričany, což byli spojenci UNITA, a také přes ně plynula americká pomoc.
A tak také mohly být přes Jihoafrickou republiku činěny diplomatické tlaky k propuštění našich unesených občanů. Samozřejmě, že se zapojil Mezinárodní červený kříž. Prezident ČSSR Gustáv Husák oficiálně požádal o pomoc generálního tajemníka OSN Javiera Péreze de Cuellar. Protože však JAR v té době čelila sankcím kvůli apartheidu, a celkem na OSN házela bobek, zkoušelo se to všelijak – i přes indickou premiérku Indiru Gándhíovou, která v té době byla předsedkyní Hnutí nezúčastněných zemí. První výsledek se dostavil 1. července 1983, kdy byly propuštěny ženy a děti, a také sedm starších a nemocných mužů. Banditům z UNITA se už podařilo upoutat pozornost, nepotřebovali další zbytečné oběti. 20 mužů zůstalo internovaných, a bylo propuštěno až po dalším roce. Domů se vrátili 23. června 1984. Jenže mezitím musela proběhnout nějaká jednání, která měla únoscům a jejich organizaci dát zdání mezinárodně uznávaného politického subjektu. A tak dostali, co chtěli:
Po složitých přípravných jednáních s nimi jednal pozdější slovenský ministr zahraničí Eduard Kukan, tehdy ředitel afrického odboru ministerstva zahraničí, který dostal k jednání zcela volné ruce. Následovala přátelská pracovní návštěva teroristů z UNITA v Praze, kdež byli přijati různými hodnostáři našeho socialistického státu k projednávání potázek, jež zajímaly obě strany. Kukan je vzal do pražských skvostů – Národního divadla a na pivo do restaurace U Sojků. UNITA mohla dostat vše, co chtěla, ale chtěla jediné: politické uznání svého oprávněného boje za svobodu a demokracii. Prakticky to znamenalo oficiální zprávu o tomto jednání mezi vládou ČSSR s UNITA a to, že při předání zajatců na území ovládaném UNITA bude přítomen vysoký činitel našeho ministerstva zahraničí. Tak se také stalo, na místo dorazil Stanislav Svoboda, náměstek ministra zahraničí. Sešel se s vůdcem UNITA Jonasem Savimbim na "jeho" území, což se prakticky rovnalo diplomatickému uznání. Na závěr soudružských jednání uspořádal Savimbi v Jambě honosnou žranici. Nakonec nechtěl ani platbu za ubytování, stravu a "péči". Svoboda mu svysvětlil, že to by mohl někdo zlovolně vykládat jako žádost o výkupné, což by pošpinilo čistou tvář politického boje…
Bonusem pro UNITA bylo, že jsme se zavázali, že už nebudeme do Angoly dodávat zbraně ani odborníky. Pak se teprve unesení dostali na svobodu. Totiž nejdříve na náklaďáky, které je převezly do jihoafrického Johannesburgu, kde nastoupili do letadla. Zairský diktátor maršál Mobutu učinil v Kinshase vstřícný krok, že mohlo letadlo načerpat palivo. Další zastávkou byla Praha.
Na záchraně našich občanů se však podíleli i jiní lidé. Z vlastní iniciativy například poslanec Evropského parlamentu československý emigrant v Itálii Jiří Pelikán, který hned po zprávě o jejich únosu vyzýval k jejich propuštění. Dokonce prý dorazil osobně i do Angoly, ale právě v době, kdy už Československo souhlasilo s podmínkami UNITA. Náš vyjednavač Stanislav Svoboda však v článku pro Rudé právo 26. července 1984, nazvaném "Skutečná tvář zaprodanců" tvrdil, že mu kdosi z UNITA řekl, že Pelikán "v několika intervencích požadoval, aby se zamezilo jejich propuštění" a aby byli zajatci "postříleni". Na což chtěl Pelikán reagovat žalobou, ale pak mávl rukou.
Tak to vše se ví. Co všechno naše tajné služby kolem tohoto případu spřádaly, se neví, a nikdy asi vědět nebude. Přidám jen jednu perličku, kterou vysvětlím nadpis:
Do dohody musela být nějak zapojena i JAR. A Jihoafričané také chtěli nějakou odměnu. Té se jim dostalo: V rámci popisovaného barterového obchodu odcestoval do apartheidní JAR, stižené všelijakámi embargy, Ivan Lendl, který zde, přesněji v bantustanu Bophutatswana, zahrál exhibiční utkání.
Že toto bylo součástí podmínek úspěšného převozu přes Jihoafričany kontrolovanou Namibii (a použití území JAR a johannesburského letiště), nám v té době při jednom z pravidelných přátelských sezení vyprávěl režisér (odstavený od práce) Vladimír Svitáček, který měl přes své staré známé (např. šachistu Luďka Pachmana) různé zajímavé informace.
Po hostování v JAR byla u nás na Lendla vyhlášena klatba. Musel zaplatit tučné penále, byl vyřazen z Davis Cupu a byly mu omezeny cesty do zahraničí. A byl vláčen tiskem, což trvá dodnes, když se různí bloggeři zmiňují o Lendlově "neomalenosti" či "nenažranosti", anebo ho označují za majitele "hroší kůže". Tehdy jsme to my, kamarádi, co se se Svíťou scházeli každý měsíc, brali jako neuvěřitelnou nespravedlnost a svinstvo ze strany komunistických hyen. A jako poslední pochopitelnou kapku, která vedla k Lendlově emigraci.
Nu ale – jestliže ta exhibice byla zařízena tajnými službami, pak o tom nic nesmělo vyjít na světlo Boží. A možná o tom tenkrát ani Ivan Lendl nevěděl, bylo mu to podsunuto tak, že nevědomky kráčel po předem nalajnované cestě. Je to možné, protože se o tom nezmiňuje ani dnes. Když už se smí.
Ale možná se nezmiňuje, protože se stále nesmí! Já ale smím, milé děti, víte?
Protože jsem vám vyprávěl toliko jednu ze svých pohádek.
Psáno v Praze dne 27. března 2013
