Levicový Senát zásobuje Ústavní soud různými žalobami, až ho fakticky zahlcuje. Skupina senátorů, podnícená iniciativou Věcí veřejných, podala (dle médií) návrh na zrušení "zákona o církevních restitucích". Další návrh na totéž podali samostatně poslanci ČSSD a třetí komunističtí zákonodárci KSČM s podporou části sociálních demokratů. Soud se bude chytře zabývat pouze prvním podáním, avšak všichni žalobníčci budou účastníky řízení se všemi procesními právy a s možností uplatnit své argumenty.Předminulý čtvrtek se však ČSSD znovu obrátila na Ústavní soud, aby předběžným opatřením zakázal podpis smluv s církvemi. Kdyby byly smlouvy podepsány, tak by již prý kontrola zákona o církevních restitucích byla pouze "formálním aktem" a mohlo by dojít k dalším škodám, při případných následných soudních tahanicích. Premiér Petr Nečas však den poté přesto podepsal s církvemi a náboženskými organizacemi celkem 16 smluv. Pravil logicky, že zákon platí, a učinil tak dle platného zákona. S ohledem na to, že nespokojení žalobníci to věděli dříve, ale rozhoupali se pozdě, a navíc se ještě mohou obrátit na různé mezinárodní soudy, byl tento krok obhajitelný. A s ohledem na to, že ústavní šalamouni mezitím přišli na to, že plnění těch smluv stejně nastane až na podzim, takže je ÚS může fakticky zarazit, pak škoda nenastala na žádné straně.
Zde připomenu čtyři věci:
První, že církve se po případném odmítavém stanovisku mohou také obrátit na mezinárodní soudy.
Druhou, že sociální demokraté měli v době, kdy sami vládli, v době hospodářské konjuktury, dost času na to, aby sami tyto smlouvy uzavřeli, lépe a výhodněji. Pokud tedy nyní svými aktivitami nepřiznávají, že jim nikdy o žádné vyrovnání nešlo.
Třetí je pak připomínka, že bývalý církevní majetek bez jasného vlastníka a bez finančního zázemí (polnosti, lesy) úspěšně chátral dalších třiadvacet let od Vítězného Listopadu, a že mnohdy to, co komunisté svou činností poškodili, nyní naše křehká demokracie svou nečinností dovedla do konečné zkázy. Zoufalství obcí, které nemohou nijak nakládat s majetky ve svých katastrech by možná vydalo na samostatný bod. Ten jsem si však vyšetřil pro možná málo propagovaný fakt:
Za čtvrté připomínám, že nejde o restituce, ale o o majetkové vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon č. 428/2012 Sb). Tedy také nastavení určitých pravidel, podle nichž se konečně dokončí odloučení církví od státu! Teoreticky mohou vzniknout – a vznikají – nové náboženské spolky, jejichž chod, včetně platů duchovních, by musel být placen ze státního rozpočtu jakožto mandatorní výdaj. A jsou i dlouho existující velké církve, které do naší republiky míří, takže státní podpora by měla patřit i jim.
Název "církevní restituce" tak považuji nejen za nepřesný, ale přímo lživý, a to až účelově lživý, ba přímo zločinný: jedná se totiž o podvod! Ale žalovat ho nikde nebudu.
Na ÚS leží od 14. ledna 2013 rovněž návrh skupiny 30 senátorů na zrušení druhého článu novoroční prezidentské amnestie. Přiznám se, že i já jsem se dopustil "zločinu schvalování amnestie". Avšak ve skutečnosti se zločinů – proti etice – hromadně dopustila téměř všechna média. Věštby o tom, že 80 % amnestovaných se do 14 dnů vrátí zpátky do věznic se ukázaly pouze planými tlachy – za něž se ale jejich autoři neomluvili. Rovněž existuje jisté nezanedbatelné množství amnestovaných sprostých podezřelých "tunelářů", kteří kvůli tomu, aby očistili své jméno, amnestii odmítli. Již nemohou být zavřeni, jenom jim může být uložen peněžitý trest. Ale o to přece všem dobrodincům podvedených poctivých občanů jde, ne? Největšími podvodníky však zůstávají nejen líní advokáti poctivých občanů (kteří včas nepodali občansko-právní žaloby), ale i publicisté, kteří tvrdí, že tím se uzavřela možnost, aby podvedení chudáci dostali své peníze zpět. Podívejte se, kolik dostane člověk po vyhraném insolvenčním řízení! Nejdříve si odebere stát své pohledávky, pak jsou vyplaceni zaměstnanci padlé firmy, a teprve ze zbytku se odškodňují ostatní. Ve výši průměrně pod procento ztracených peněz. Jestli je dnes někdo více než osm let souzen za miliardové škody, myslíte si, že z něho něco vyrazíte? Naopak úspěšně by mohli odškodnění vyrazit z českého státu sami obvinění, že jejich kauzy nedokázaly naše soudy tu po osm, tu po patnáct let dovést k nějakému konci! Toto je na žalobu k Ústavnímu soudu!
Nicméně všechna tři tato podání musí ustoupit naléhavější kauze: Právě dnes v úterý 5. března sice ještě řeší ÚS ten návrh na předběžné opatření k zamezení provedení podepsání smluv o vyrovnání. Ale zrovna také dnes ráno vyrazil z Prahy 1 spěšný posel s další žalobou, a to přímo na prezidenta republiky profesora Václava Klause, jenž se podle tohoto podání osmatřiceti vesměs levicových senátorů dopustil "velezrady". Spisek má několik bodů, hned ten první je "zločin amnestie". Podle některých právníků amnestie svým napadaným druhým bodem "naplňuje znak ohrožení demokratických základů státu". Podle mě naopak, protože demokratické základy státu naopak narušovala (neschopná?) policie a (zkorumpovaná?) justice.
Dle mého názoru prezident Klaus naopak vždy velice Ústavu ctil, a dodržoval její smysl. Zejména díky jemu jsme překonali opakované demise socialistických premiérů, rozpady pravostředových koalic, přežili povolební paty i naschvály trpasličích stran. Někdy Klaus ústavu až natahoval na skřipec, zejména když nejmenoval soudcem Petra Langera (stalo se r. 2007!) – avšak nečinil nic jiného než jeho předchůdce, médii milovaný a zbožňovaný Václav Havel.
V roce 2002, už na konci Havlovy éry, navrhla Sněmovna panu prezidentovi ke jmenování prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu. Toho, dle Ústavy, "jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněnovny". Havel to prostě neučinil. Poslanecká sněmovna Parlamentu svůj návrh na Hrad zasílala 25. dubna 2002. Panu prezidentovi se tehdy nelíbil navržený viceprezident NKÚ, jímž byl místopředseda tehdy končící Sněmovny František Brožík z ČSSD. Že prý nebude nikomu dávat "trafiku". Nicméně s tímto korytářem byl nejmenován i tehdejší prezident NKÚ Lubomír Voleník. Takže ten skončil ve svém úřadu 7. července 2002. Ústava přitom v článku 62, písmeno j) praví, že "prezident republiky jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu", přičemž (článek 97, odstavec 2) tak činí "na návrh Poslanecké sněmovny".
A víte vy co? Havel tento návrh, schválený kvalifikovanou většinou Sněmovny, prostě ignoroval! Za mlčenlivého nezájmu médií a politických hodnostářů. Počkal si na nové volby, novou Sněmovnu a její nové návrhy a nového viceprezidenta a (staro)nového prezidenta NKÚ jmenoval až v říjnu 2002! Tedy – ne, že by podepsal opožděně – on podepsal úplně nový návrh...
Další hřích prezidenta Klause má být nepodepsání Lisabonské smlouvy, kteréhožto "zločinu" se měl dopustit tím, že odmítl podepsat Lisabonskou smlouvu dříve, než ji definitivně prozkoumá právě Ústavní soud! Čili v tomto postupoval stejně, jako jeho německý kolega Horst Köhler. Bundestag nejprve musel upravit některé německé zákony, a teprve potom 25. září 2009 Köhler "Lisabon" podepsal. Podobně polský prezident Lech Kaczyński čekal původně s podpisem na výsledek druhého irského referenda, ale nakonec ji podepsal už 10. října 2009.
A vzpomene si někdo, proč Klaus svůj podpis odkládal? Pro svůj podpis ratifikace vyžadoval výjimku (formou dodatku) z Listiny základních práv EU, která podle něj zaručí neprolomení Benešových dekretů. Požadavku Evropská unie vyhověla tím, že přislíbila České republice stejnou výjimku, jaká platí i pro Spojené království a pro Polsko. (Nu ale mám pocit, že nás EU v tomto pěkně vypekla, a onen slib nesplnila.) Velezradu by v tomto případě Klaus vykonal, kdyby naopak podepsal Lisabonskou smlouvu bez onoho (falešného?) slibu!
A víte vy co? Klaus tuto smlouvu podepsal!!! Ústavní soud České republiky zahájil příslušné jednání 27. října 2009, načež 3. listopadu 2009 ihned po 9. hodině "konstatoval, že žalované části smlouvy nejsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky" a v odůvodnění "naznačil", že prezident musí smlouvu neodkladně podepsat. Což pan prezident republiky jakožto úzkostlivý ochránce Ústavy učinil již ve stejný den ve tři hodiny odpoledne. Zároveň jakožto Václav Klaus "vyjádřil ostrý nesouhlas s formou, kvalitou i obsahem rozhodnutí ústavního soudu a prohlásil, že vstoupením smlouvy v platnost – navzdory politickému názoru Ústavního soudu, Česká republika přestane být suverénním státem“.
Tak za co žaloba za velezradu?
Aha, taky je tu ta záležitost s nejmenováním soudců Ústavního soudu. Ono je to ale trošku jinak: Václav Klaus kandidáty na soudce ÚS pravidelně Senátu "navrhoval". A navrhoval je vyváženě, jak vždy činil třeba i při jmenování členů bankovní rady ČNB. Jenže ty "hodné" Senát schválil, a ty "nehodné" nebo obecně "neoblíbené" po nástupu Klause do prezidentské funkce postupně odmítal. Odnesli to například Václav Pavlíček, Vladimír Balaš, Klára Veselá-Samková(!), Milan Galvas, Aleš Pejchal (ten dokonce dvakrát). Senát pak prezidenta požádal o "navrhování většího počtu lépe vyhovujících kandidátů". Zde se Senát velezrádně pokusil zmocnit se ústavních prezidentských pravomocí, že totiž formou "konzultací" by vlastně kandidáty na ústavní soudce navrhoval sám. Nakonec byl ÚS přece jen obměněn. V Klausově druhém funkčním období, kdy se Senát dostal do moci levice, odvrhl Klausova kandidáta Jana Sváčka (na konci roku 2011) a vloni Zdeňka Koudelku. Počet ústavních soudců je proto od minulého června 2012 jen 13 a dva do plného počtu chybějí. Proč by ale Klaus jmenoval své kandidáty, když by mu je Senát stále upíral? Jemně řečeno – a proč by si nějací kandidáti měli nechat vršit na hlavu senátní kydy a kazit si tak odbornou reputaci? Pokud za toto Senát žaluje prezidenta, pak se jedná o klasické chucpe.
A chucpe nejchucpovatější: Profesor Václav Pavlíček, jenž vyučuje ústavní právo na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, byl Senátem odmítnut pro své členství v KSČ (1954-1971, kdy byl vyloučen). Což nevadilo při jmenování jiných čtyř členů ÚS, a to ani u samotného předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského (KSČ v letech 1966-1969)! Skutečným důvodem byly známé postoje profesora Pavlíčka k poválečným zákonům ČSR, obecně známým jako "Benešovy dekrety", které (tedy pro neznalé) obhajuje.
Tak kdo je tady velezrádce? Na to senátorky a senátoři nemají. Ti se se svým trapným žalováním nyní dopustili pouze neuvěřitelné arogantní drzosti.
Žalobníček žaluje, pod nosem si maluje. Žalobníčku nežaluj, pod nosem si nemaluj!
Psáno v Praze dne 5. března 2013
