Před 10 lety začala válka proti Saddámovi. Ať se pak dělo, co se dělo, jedno je jasné: Saddám Hussajn už pro nás není nebezpečím. K dnešnímu výročí opakuji jeden ze svých asi deseti článků k tématu:Bude vojna, bude, a Američané ji přes všechna rizika vyhrajou. Rizika jsou značná, o některých jsem se zmínil už před čtyřmi měsíci. Další z rizik je, že může být zabito desetitisíce Američanů, statisíce mohou být zraněny. Irácké (arabské!) ztráty však mohou být řádově vyšší. A tím i panarabská nenávist vůči všemu euroatlantickému.
Za největší riziko považuji možné zatažení Izraele do války. Při tom může dojít k použití zatím virtuálních izraelských jaderných zbraní nebo ke zničení židovského národa. Nebo k obojímu.
Dosud málo se psalo o dalším riziku - nutnosti po nějakou dobu Irák okupovat, tak jako Německo a Japonsko po 2. světové válce. Jsou s tím Američané srozuměni? Bude na to mít americká vláda peníze a americká veřejnost dlouhotrvající vůli? Nějaká dohlížecí jednotka bude muset být na místě možná ještě několik desítek let! Mělo by to být formou mezinárodního dohledu, podobně jako na rozděleném Kypru. Nemělo by to mít charakter nacionální či náboženský, jako je tomu v případě britských jednotek v rozděleném Irsku. Možná by bylo vhodné už dnes shánět podporu OSN pro tuto poválečnou dobu.
Ale zatím se všichni připravují na válku či proti válce, co bude rok poté se raději nezmiňuje. Nuže, podívejme se na dnešek:
Celé dva měsíce práce skupiny inspektorů OSN v Iráku probíhá diplomatický souboj mezi Amerikou a Evropou. Válčit se nechce Německu, kde sociální demokracie vyhrála i z tohoto důvodu volby, do války se nechce Francii, která má tradiční ekonomické vztahy s arabským světem a značný počet muslimů na svém území. Nakonec i nejvěrnější americký spojenec Velká Británie váhá. Snad jen noví kandidáti NATO jsou ještě celí nadšení. Sám nadšený nejsem. Nejsem nadšený z vyhlídky na již téměř jistou a zdá se, že nutnou válku (viz výše zmiňovaný článek). Ale jsem téměř zděšený z panevropské akce pod heslem "Předejít válce v Iráku"!
Nikoli "odstraňte riziko budoucího napadení Evropy zbraněmi Atom/Biologie/Chemie", ale "zabraňte válce"! Musím konstatovat, že argumenty "proti válce v Iráku" jsem slyšel v době zasedání NATO v Praze na mezinárodní pražské kontrakonferenci evropských komunistických stran, kde to však bylo ještě podloženo výzvou soudruha Hellera "musíme dobýt NATO zevnitř!".
Neslyším apel na Saddáma, ale na George. Přičemž světová média pseudopsychologicky meditují o vlivu "neúspěchu" spojeneckých vojsk, vedených v roce 1992 administrativou Bushe seniora. Zcela se přitom zamlčuje zásadní skutečnost, že účelem Pouštní bouře bylo osvobodit Kuvajt a nikoli dobýt Bagdád. Evropští politici i občané, masírovaní "vyváženými" médii zapomněli své vlastní výtky vůči Američanům, kteří tehdy "překročili mandát OSN" a odvážili se vstoupit na území Iráku!!!
Takže já se nedivím, že se vojenští plánovači amerických ozbrojených sil nehodlají podřizovat dalším a dalším omezováním ze strany všeplanetárního společenství. Válka však není jen věcí vojenských profesionálů, ale i politiků. Jde zejména o získání veřejného mínění na svou stranu. To se však nedělá přímým podplácením novinářů, toho lze těžko dosáhnout mlněním o údajných tajných materiálech, jež nemohou být zveřejněny. Nestačí vyhrát všechny bitvy vojensky. Právě před třiceti lety "skončila" válka ve Vietnamu, jejíž všechny bitvy Američané vyhráli. Vyhráli vojensky - ale prohráli politicky! Toto je největší riziko budoucího vývoje.
Čas na přesvědčování neamerické veřejnosti tu stále je. Píšu před dnešním (27.1.) vystoupením šéfinspektora Hanse Blixe na zasedání Rady bezpečnosti, ale předpokládám, že inspektoři OSN ještě dostanou čas - i ze strany USA. Není to však dáno vstřícností USA, jde jen o to, že v Zálivu má ještě málo vojáků.
Bohužel na politické frontě má Amerika málo spojenců. Evropa mlčky toleruje skutečnost, že Irák ignoruje šestnáct předchozích rezolucí OSN. Jedna z nich přitom žádá vrátit či objasnit osud téměř tisícovky unesených Kuvajťanů. Hlavně tímto směrem by mělo mezinárodní společenství napnout své síly - bohužel nevidím žádné "společenství".
V březnu 1936 Hitlerovy jednotky obsadily demilitarizovanou zónu v Porýní. Západ to mlčky přijal. Přijal faktické odříznutí Československa od jeho západních spojenců. Na podzim roku 1938 pak nemohl vojensky zasáhnout, když jsme byli obráni o své pohraničí. Nemohl vojensky - a nechtěl politicky. Vstup francouzských a britských jednotek na území Německa v roce 1936, aby zůstala šance na pozemní přístup do Československa, by jistě znamenal válku v Evropě. Avšak méně ničivou, než tu, která pak stejně vypukla. V březnu 1939 jsme byli okupováni. Proběhl židovský a byl připraven český holokaust. Okupace nás stála 360.000 lidských životů. Naštěstí přišla válka...
Dnes může svět zasáhnout proti zlověstnému Saddámovi, který snad ani nechce útočit na nás sám, ale může poskytnout zbraně ABC sebevražedným komandům do Paříže, Berlína a Prahy. Můžeme zvítězit vojensky, ale nechceme z politických důvodů. Proto možná nakonec nezvítězíme!
Zvažujeme rizika války. Měli bychom však uvážit i riziko míru.
(Psáno v Praze dne 27. ledna 2003, poprvé vyšlo na Neviditelném psu den nato.)
Poznámky 2013:
Necelé dva měsíce po tomto článku začaly vojenské operace. Spojenci pod vedením Američanů tu válku vyhráli vojensky. Politicky jsme neprohráli, ale ani nezvítězili. Nikoli v Iráku – ale v Evropě, která se během uplynulých deseti let dala cestou, na které ji chtěli mít evropští komunisté:
"Snad se jednou i Evropě podaří vytvořit společnou zahraniční politiku a vlastní obranyschopnost. Pokud k tomu dojde, bude Severoatlantická aliance konečně následovat Varšavskou smlouvu a Evropa se stane rovnoceným partnerem Spojených států amerických." To neřekla lady Ashton, ale to si přál 19.11. 2002 tehdejší předseda Ústředního výboru KSČM a poslanec docent doktor Miroslav Grebeníček, CSc., na již zmiňované mezinárodní komunistické konferenci v hotelu Olympik.
Nejvíce na porážce Saddáma vydělali íráčtí Kurdové, kteří si vydobyli faktickou autonomii. Bohužel vzplanula válka sunnitsko-šíítská, jež trvá dodnes. Spojenci se z Iráku stahují, Alláh buď milostiv nebohým obětem tohoto nacionálně-náboženského střetu. Dnes již neexistuje ochota americké vlády a americké veřejnosti riskovat životy a dávat sem peníze. Žádné "desítky let" – deset let a dost.
Nicméně my jsme vyhráli mír. Pátá nejsilnější armáda světa byla poražena, a Saddám už nikdy nezaútočí ani na USA, ani na Evropu.
Poslední poznámka: Saddám Husajn použil proti svému vlastnímu obyvatelstvu chemické zbraně. Evidentně je tedy měl. Stejně jako je má dnes Bašír Asád v Sýrii.
Šamanovo psaní o Iráku před deseti lety:
1.10.2002: Bude vojna, bude
28.1.2003: Rizika války
30.1. 2003: Blem blem, blem blem, aneb Humanitární a záchranná akce na zabezpečení lidských životů a zdraví
13.3.2003: O Iráku bez mandátu
13.3.2003: DOKUMENT: Stanovisko ČMKOS k iráckému konfliktu (Díky němu jsem konečně vystoupil z odborů.)
18.3.2003: Co zbývá Saddámovi
20.3.2003: Lázně Irák
25.3.2003: Rizika války (2)
1.4. 2003: Z hlediska ptactva
10.4.2003: Jde o hodiny
15.12.2003: Mají ho
19.12.2003: Vojenští policajti jsou pomoc íráckým civilistům, ne okupanti, Koudelko!
