Je pozoruhodné, že se dodnes opakovaně objevují vědecky se tvářící "revize", které pod různými záminkami zpochybňují tuto tragédii a její rozsah. Jistý uznávaný český novinář a bojovník za svobodu dokonce uvádí ve svém zatím nezveřejněném rozhovoru pro slovenské Hospodárske noviny, který dal na FreeGlobe.cz:
"Konspirací, nad kterou nepřestávám žasnout, je například „holokaust". Připouštím, že mnoho Židů za války skutečně zahynulo, ale to, co se nám pod názvem holokaust neustále vnucuje, má s pravdou máloco společného – je to snad nejlepší příklad konspirace, nebo-li spiknutí, nebojím se říci spiknutí proti celému lidstvu."
Právě kvůli takovýmto neználkům se Den šoa každoročně připomíná. V Praze letos už poosmé uspořádali organizátoři z Nadačního fondu obětem holokaustu a Institutu Terezínské iniciativy veřejné čtení jmen českých obětí šoa. Čtení pouze některých jmen, číst všech osmdesát tisíc by trvalo asi tak pět dní. Ale z celého 27. dne měsíce Nisan bývá pod kostelem sv. Ludmily na onu četbu vyhrazena doba jen od 14:00 do 17:00. Byl jsem tady
předloni 2. května, byl jsem tady vloni 18. dubna a přišel jsem i letos. (Připomínací svátek jest klouzavý, jako celý lunárně-solární židovský kalendář.) Pravidla čtení se trochu mění, ale vesměs to vypadá takto:Dostanete papír s několika jmény (letos šesti), který vám dají před vstupem do čtecí fronty organizátoři, popřípadně si přinesete svůj seznam. A pak se čte jméno a příjmení oběti, rok narození, koncentráky, jimiž prošla a kde byla zavražděna. Třeba:
Marie Bartošová, narozena 1897, Terezín, Izbica, zavražděna.
Bedřiška Bartošová, narozena 1892,Terezín, Treblinka, zavražděna.
Gerda Bartošová, narozena 1911, Terezín, Treblinka, zavražděna…
Není čas na nic jiného. Není čas poznamenat, že Gerda se dostala do Terezína z Ostravy dne 18.9. 1942 transportem Bh, kde bylo v několika dobytčácích naskládáno 879 cestujících. Válku jich přežilo 120. Není čas zmínit, že z Terezína do Treblinky jela téhož roku už 22.10. v transportu Bx společně s dalšími 2017 heftlinky. Ani to, že celý tento transport napochodoval rovnou z rampy přímo do plynu. Taková byla Treblinka…
Není ani čas poznamenat že Bedřiška či Maruška jely ve svých transportech nejspíš společně s dětmi i vnoučaty. Není prostor ukázat na osudy bratrů, otců, bratranců a sestřenek, celých rozvětvených rodin. Čtou se jen jména zavražděných. Nikoli jména těch, kteří třeba jako jediní z padesáti příbuzných přežili. Je den památky zabitých.
Letos přislíbili účast na čtení pravidelní hosté: Miroslava Němcová, primátor Prahy Bohuslav Svoboda, velvyslanec Státu Izrael Yaakov Levy, viceprezident Mezinárodního osvětimského výboru Felix Kolmer, předsedkyně Historické skupiny Osvětim Marta Kottová. Protože jsem však přišel pozdě, nikoho z nich jsem už nezastihl. Nicméně zastihl jsem dost lidí ve frontě, a vyslechl jsem dost jmen zabitých. I dovzdělat jsem se mohl na panelech výstavy, která se na prostranství před Ludmilou při této příležitosti rozvinula.
Ovšem autor byl odhalen a snesla se naň tato umělecká kritika: "Tato knížka v mnohém překonává ještě všechny ty židovské perversity, kterými k rozvratu mravnosti a kultury zaneřádili židé za minulého režimu naše písemnictví... Nezdá se vám, že to páchne sabotáží? Divíme se nakladatelství, že tento ohavný obsah předkládá arijské české veřejnosti." Tak psala Vlajka v roce 1940.
"…většina médií je v židovských rukou (což je nezpochybnitelný fakt, i historický), ať už majetkově či tím, že mnoho novinářů je židovského původu, a že tito Židé-v-médiích si tak, mimo jiné, dělají reklamu sobě navzájem: židovský tisk židovským umělcům apod. – dávají si prostor v médiích, udílejí si různá vlastní ocenění, doporučení na své knihy a jiné výtvory, radí nám, koho bychom měli volit (neboli kdo jim vyhovuje), zamořují veřejný prostor přehnanou holokaustovou propagandou, neustále v nás chtějí vzbudit jakýsi pocit viny – tedy krom toho, že tímto svým mediálním vlivem zároveň rozkližují národ a relativizují tradiční křesťanské hodnoty…" To říká výše zmíněný bojovník za svobodu, český ABB ve svém výše zmíněném vyznání z 5. dubna – 2013.
"Vyvstává otázka, zda by zmínění pánové nemohli se věnovati užitečnější práci, než je jejich plané a nerozhodné psaní." Tak psal Arijský boj 23. srpna 1941 v článku "Žid vede mladé básníky". Tehdy se čeští antisemité velice se rozhořčili: "V době, kdy se vede velký zápas proti Židům, zjišťuje se, že v čele mladých básníků stojí Žid, který přirozeně není nadšen novými poměry... To jest jen další důkaz pro náš požadavek, aby Židé byli viditelně označeni, aby jim nemohli nakladatelé vydávati knihy ještě v této době." O týden později, 1. září (shodou okolností v den tragické nehody Jiřího Ortena) pak vstoupilo v platnost Heydrichovo nařízení, které přikazovalo Židům starším šesti let nosit na veřejnosti černě vytaženou žlutou šesticípou hvězdu velikosti dlaně s černým nápisem Jude. Budiž nošena viditelně, pevně přišita na levé náprsní straně oděvu.
Možná, že to nevíte, ale českou hradní zahraniční politiku bude formovat "představitel židovské menšiny". Ten "dodá Kanceláři prezidenta republiky potřebný drajv, který by Čech nikdy obstarat nemohl… …(jde o moudrého člověka, jak napovídá už jeho rabínská hlava)… …i na ministerstvu zahraničních věcí, které formuje oficiální zahraniční politiku země (zde z havlistických pozic), je židovská menšina rovněž silně zastoupena. Pod ministrem zahraničí, který je sám skalním sionistou, pracuje mnoho výtečných vzdělaných a úspěšných diplomatů židovského původu." S takovou břesknou ironií píše ve sloupku na www.prvni.zpravy.cz již výše citovaný ABB. A aby nebylo pochyb, ozdobí svůj text štěpným titulkem "Kohn na Hradě, Roubíček v Černínu". Publikováno 5.4. 2013.
Samozřejmě, že je dávno pryč doba okupace a antisemitských nařízení. Jen podobné seznamy dělají podobní lidé. A znovu se objevují podobné udavačské a difamační články. Jeden podstatný rozdíl tu však je:
Zatímco protektorátní kolaboranti se styděli pod své články ve Vlajce nebo Arijském boji podepsat, Adam B. Bartoš se nestydí.
Marie, Bedřiška a Gerda by se za to jméno pravděpodobně styděly.
(Psáno dne 9. dubna 2013.)
PS: Jiří Orten dovedl čerpat povzbuzení i z několika málo dopisů čtenářů. Ještě v roce 1939, kdy nemohla být děsivá budoucnost známa, si zapsal: "Nesmí mne zmást stupidnost těch slov, která si přečtu ve všelijakých žurnálech. Ani zaváhat nesmím, ani se jich nesmím zaleknout. Zapomenout na ně musím a číst si je jako lehkou četbu pro nudná odpoledne, když je hlava nadmíru vyschlá a prázdná a není s to chopit se něčeho lepšího..."
Ale my tu tehdejší budoucnost známe, a zapomenout nesmíme!
