Nejdříve dovolte češtinskou poznámku: Židovským náboženstvím jest definován žid (malé "ž"). On tím náboženstvím byl definován i národ, protože židovský národ by se bez svého náboženství rozplynul už v egyptském otroctví či babylónském zajetí. A v diaspoře tuplem. Teprve v 19. století, během všech možných národnostních obrození, byl vynalezen termín "židovské etnikum", a začali existovat Židé (velké Ž) jakožto příslušníci národnosti. A to i proto, že mohli opustit gheta a vmísit se mezi ostatní občanstvo národních států. Až během 20. století – v souvislosti se sekularizací společnosti – se obě "ž" začala rozcházet. A tak se někteří židé stali Francouzi, někteří Němci, jiní Čechy, ba i Židy.
Protože však ve většinové společnosti vždy existoval jakýsi antisemitismus, vědělo se, kdo z nových křesťanů je vlastně Žid. Vědělo se to, protože se to "potřebovalo vědět". Vědělo a nezapomínalo, a to po několik generací. Mnozí mudrcové vám i dnes vysvětlí, že Karel Marx byl vlastně žid. Byl pokřtěný, takže Žid. Že se narodil v rodině pokřtěného německého žida? Že to byl antisemita? Stejně je to žid! A když není, tak se vyrobí. Aby bylo jasno, že za marxismus a komunismus mohou Židé.
Z dalších podobně známých a slavných Židů vyberu současného ministra zahraničí Johna Kerryho, který má "české kořeny". Jeho dědeček byl "český žid". Přesněji moravský žid ze slezské části Rakouska-Uherska. Tedy úplně nejpřesněji šlonzácký žid. Který se jako tříleté dítě s maminkou odstěhoval do jedné obce u Vídně. Po absolvování gymnázia konvertoval ke katolicismu a změnil jméno z Fritz Kohn na Frederick Kerry. Jenže i jako katolický Rakušan pociťoval antisemitismus, a tak se přestěhoval do Ameriky, kde se stal Američanem. Katolický Američan Kerry není tak sexy, ale když je potřeba ukázat, že skutečné otěže světovlády drží v rukou Židé, tak se z Kerryho vyrobí Žid.
Stává se také, že nějaký Francouz, Němec, Čech či Žid podstoupí konverzi a stane se židem. Pak je ovšem poměrně snadno k rozpoznání, protože konvertita se řídí všemi přikázáními mnohem důkladněji než člověk, který se židem přímo narodí, takže dodržováním náboženských zvyklostí na sebe může znalou osobu upozornit. Ale jak rozeznat skutečného pravého Francouze, Němce či Čecha od nenáboženského Žida, když ten mluví francouzsky, německy, česky, nemá na hlavě ani v sobotu šábesdekl a dokonce nežidovské občanství a nežidovskou národnost má napsány v dokladech? Aby byla tato otázka jednou provždy vymýcena, vymyslel si Hitler a jeho soudruzi Norimberské zákony. Ty přesně definovaly, kdo je Žid, kdo je židovským míšencem prvního či druhého stupně, a kdo kdy půjde do koncentráku. A poválečná občanská společnost pak už také hned věděla, kdo je Žid: ten, kdo se z toho koncentráku vrátil.
Ale jak to, že se vrátil, pani? Když tam skoro všichni umřeli? Za tím muší něco bejt, to nejni samo sebou! Inu – Židi jsou vyčůraní. Ale že se musel vrátit zrovna ten můj, a teď chce po mě cejchy a koberce…
Definice jednou daná Norimberskými zákony a koncentráčnickými seznamy už zůstala – a převzala ji i komunistická StB. Nejprve ji použila na ty komunisty, kteří byli zároveň Židy. A pak i na všechny další. Ne tak veřejně, ale nenápadně. Tu někomu nedovolila vyjet, tu jinému studovat. Nebo mu zakázali psát a zakázali zpívat. Třeba Rudolfovi Pellarovi. Zpíval židovské písně, dokonce i na pražské Židovské náboženské obci, přeložil sbírku Bernarda Malamuda "Každý člověk je Žid, třebaže o tom neví" – a podívejte se, jak vypadá! Vždyť i hrál Židy. Říkáte, že jeho předkové byli evangeličtí faráři? Tak si alespoň vzal Židovku!
A tak byl z Pellara vyroben Žid.
Máme dnes ze smutných historických důvodů málo židů a málo Židů, a tak si je někdy vyrábíme. Nejlepší k tomu jsou lidé s tzv. "kořeny". Dědeček papírový Žid, který se dostal do koncentráku, takový je jako příslušný kořen nejvhodnější. Rodina je třeba ateistická a asimilovaná, tatínek dokonce pokřtěn, ale znáte to – byla tam továrna nebo dům nebo konto. A ty se musely arizovat a pak jako německý majetek zase znárodnit. Rodina za Němců téměř vyvražděna, ale někdo se vrátil. Snažil se žít nový život s novou ženou a novými dětmi. Většinou o holocaustu nechtěl mluvit, ale znalci potomkovi včas sdělili že je Žid. Asi jako Marx, Kerry a Pellar. Když to trvá dlouho, a je to vedeno nejen antisemitismem, ale třeba i filosemitismem (máme rádi Židy, tak si je musíme vyrobit), pak vás k tomu židovství "nakonec dokopou". Jak pravil svého času Jan Fischer, když byl sám premiérem. Ačkoliv měl pouze židovského tatínka, takže podle Halachy žádný Žid není. Jan Fischer se dnes ke svým "kořenům" hlásí, ale pracuje i v sobotu.
Jenže už nastupují novodobí čeští ideoví mudrci (jako třeba jistý Adam B. Bartoš), kteří mají své seznamy, a těm je jasno:
"Fischer není etnický Čech, je Žid. Třebaže vím, že mezi českými prezidenty byli i v minulosti jeho soukmenovci, ještě nikdy člověk otevřeně židovského původu (otevřeně proto, že mnoho Židů svůj původ skrývá) českým prezidentem nebyl."
Tím »soukmenovcem« je patrně myšlen filosemita T. G. Masaryk, anebo možná i doktor Edvard Beneš, který ovšem své židovství pečlivě skrýval. Inu, není nad árijského Čecha, který znovu pozvedává Vlajku hnusného českého fašismu.
Tak ano: Konkrétně syna Jana Fischera jak antisemité tak filosemité k židovství doslova "dokopali", a nakonec konvertoval. Syn předmětného Jana Fischera, ne on. Rodina je "podobojí" – jako bývaly smíšené rodiny už za první republiky. Než přišel Áda Hitler. A nyní přicházejí další majitelé seznamů, krom pofiderních bartošovských postav (není ten Adam B. bratrem Ivety?), naposledy poslanec a místopředseda Věcí veřejných Michal Babák, který v nedělních Otázkách Václava Moravce pravil: "Žádný Žid nemůže být pro státní pokladnu horší než pan Kalousek.” A mínil tím (námi nemilovaného nového ministra financí z námi nemilované vlády) Jana Fischera. "Nehledejte v tom žádné rasistické narážky," předznamenal k tomuto svému rasistickému výroku. Sám ho považuje za vtip – dokonce za "židovský vtip", a za natolik dobrý vtip, že ho zopakoval před budovou České televize, aby si tu větu mohly natočit i konkurenční televize. Babák o sobě tvrdí, že sám má "židovské kořeny a židovské přátele", proto nemůže být antisemita. Možná, že není, ale jistě není vtipný. Ten jeho "vtípek" totiž Židy (i židy) uráží – jakože nejsou schopní vést finance. Zdá se, že to Michalovi nedochází, tak teď uvedu jiný židovský vtip, ne tak starý, ale zase ne nejnovější:
Orchestr moskevského Bolšóvo těátra je v New Yorku, kde má vystoupit v Carnegie Hall. Sovětský dirigent říká svému americkému kolegovi: "Já nejsem žádný antisemita. V mém orchestru je polovina Židů. A kolik jich tam máte vy?"
"Já nevím," povídá Američan.
Já taky nevím, kolik je jich u nás. Ale pokud platí Malamudův postřeh, tak bych řekl, že dost. Takže je zbytečné je vyrábět!
Psáno v Praze dne 16. července 2013
