Stalo se to v době, kdy rukopis této knížky (jejíž kapitoly, ve kterých jsem zachycoval naše prožitky z turistických zájezdů z let 2006 a 2008, jsem na pokračování zveřejňoval na Neviditelném psu) ležel už u sedmého nakladatele, a bylo jasné, že by potřeboval aktualizaci. Jak už jsem dříve psal: Některé věci trvají v Izraeli tisíce let, a jiné se mohou změnit během několika okamžiků. Jediné, co trvá je mír. Je to mír mezi válkami, ale jenom Izraelci vědí, že tak je to s mírem vždycky.
Ivanka byla velice přísnou posuzovatelkou mého psaní. Vyšlo mi pět knih, padesát povídek a asi dva tisíce článků, ne se všemi byla spokojená, ale mé povídání o Izraeli se jí líbilo nejvíce. Po jejím odchodu jsem se tedy rozhodl, že rozdělanou práci dokončím. Rozbil jsem prasátko a odjel do Izraele na další zájezd, tentokrát sám, ale opět se skupinou.
A protože poslední věta minulého dílu zněla „Český les musí růst”, vydal jsem se do země zaslíbené s úmyslem vysadit stromeček. A protože stromky v Izraeli vysazuje Židovský národní fond (Keren Kayement Leisrael), vydal jsem se tam s Ekumenickou misí české pobočky KKL. Krom lidí s „kořeny” a českých Židů byli tedy přítomni i křesťané, stejně jako bezvěrci, které spojuje myšlenka výsadby lesů v Izraeli.
V Českém lese zasadil v roce 2005 symbolický první stromek prezident Václav Klaus, v roce 2013 pak prezident Miloš Zeman, a tak se mi zdálo, že není problém zasadit tam strom. Ale ono je to trochu jinak, jako se vším v Izraeli. Správně se mají stromky sázet na začátek Nového roku stromů, tedy jednoho ze čtyř začátků izraelských roků, v době, kdy už spadla většina srážek roku. Tento svátek, Tu bi-švat, se slaví 15. den měsíce švat, který v roce 2014 připadl na 15. ledna. V lednu bylo v Izraeli sice sucho, ale každý nový les je protkán hadicemi s kapénkovou závlahou, které pomáhají stromkům uchytit se v prvních třech letech po vysazení.
V minulých letech se tak hlavně zacelovala rána po požáru, který v roce 2010 vypukl na pohoří Karmel, kde zničil práci čtyřiceti let. Vlastnoručně zasazují stromky toliko prezidenti, premiéři a jiní hodnostáři.
Ale letos jel český KKL do Izraelel brzy, už v březnu, takže náš zájezd měl tu čest, vyhraženou jinak vysoce postaveným návštěvám, zasadit si stromky vlastnoručně. A tak jsem si ho zasadil. Vlastně tři stomečky: Jeden za Ivanku, druhý za její příbuzné a třetí za mé příbuzné. Za babičky, tetičky bratránky, kteří byli zavražděni v době šoa. Bylo to v poslední den našeho zájezdu, v neděli 23. března 2014.
Ještě mám za nehty špinky z půdy Svaté země.
Psáno v Praze na Lužinách dne 25. března 2014
(Další články ze zájezdu budou pokračovat.)
