Německé ozbrojené síly, postupující na jih Moravy z bývalého Rakouska jsou v 10:00 v Pohořelicích, obsazují Hustopeče a zabírají Moravský Krumlov. V již zabraném Mikulově je na radnici srdečně přivítán kolaborantským knížecím párem Ditrichštejnů generál Liszt a rakouský podfýrer Seyss-Inquart.
Na severu Němci zabírají Českou Lípu a míří k severnímu břehu Labe. Čechům se zatím daří odvézt z krkonošského Kotle ještě nějaký stavební materiál, uvádí se konkrétně "31 tun armatur a traverz".
Ukazuje se, že přirozená česko-německá jazyková hranice, která je tvořena hřebenem Ještěda, bude překročena. Německé skupiny obsazují Rašovku, ale ženy z vesnice běží pro muže do lesa, kteří přiběhnou ves před neoprávněným záborem bránit. Německá armáda moudře ustupuje o pár set metrů, aby pak zábor uskutečnila "mírově" až další den.
Četníci vyklízejí stanici ve Stráži pod Ralskem. Ne všude je předání území tak idylické. Sudetoněmecký Freikorps (už oficiálně "zrušený") obsazuje most přes Labe, který spojuje Střekov s Ústím. Jednotky SOS se tak nemoho stáhnout do vnitrozemí. Dojde k přestřelce mezi sedmičlennou hlídkou SOS a sudeťáky, při které jsou zraněni tři policejní strážmistři: Václav Píša, Jan Háva a Františka Oud. Je zabit německý ordner Max Höhne, zbytek nepřátel uteče nebo jsou se zraněním zajati. Krátce nato jednotky SOS odešly z města a stáhly se na nové pozice.
Zatímco Wehrmachr se chová "korektně", henleinovci ještě cítí potřebu si zařádit. Na ústeckoorlicku přepadají jednotky SOS v obci Lichkov, kde je železniční stanice, vzdálená jen asi kilometr a půl od hranic. Je půl osmé večer, když po předchozím ostřelování henleinovci postupně zajmou celé družstvo praporčíka Kuby. Kolem deváté několik desítek henleinovců přepadne čtyřčlenný zbytek dalšího družstva SOS praporčíka Františka Talacka. Tentokrát se akce otevřeně účastní i uniformovaní příslušníci SS a SA. V prudké přestřelce docvhází k těžkému zranění vojína v záloze Jana Koblížka, poté se praporčík Talacko vydá útočníkům vstříc, aby se vzdal – a aby bylo poskytnuto ošetření zraněnému kamarádovi.
Do vnitrozemí stále ještě proudí davy uprchlíků. Ze svědectví Josefa Šubrta z Ohníče u Teplic:
"Vzpomínat na 9. říjen 1938 je rána do srdce nás všech, kteří jsme vyrůstali a žili v pohraničí. Byl to poslední den před odchodem z tolik milovaného domova a vesnice, kde jsme žili jako jedna rodina až do roku 1933, kdy si Hitlerovo Německo našlo v ČSR zástupce nacistické strany Konráda Henleina. Věrna Čsl. republice zůstala jen nepatrná část Němců, sociálních demokratů a komunistů, kteří bojovali s námi proti henleinovcům, propagátorům "Heim ins Reich".
Byl večer, 22 hod., kdy jsem se rozhodl s otcem opustit naši obec Ohníč. Matka už s nutnými svršky byla přestěhována asi týden před námi do Kožlan, rodiště mého otce, kde jsme rovněž měli domovskou příslušnost.
Vš jsme nechali uzamčené v bytě a otec, jako skladník čsl. dělnického konzumního spolku, měl správně prodejnu předat do rukou Němců 10. 10. 1938. Přemluvil jsem ho, aby prodejnu nechal prodavačkám, a my jsme se vydali – dva na jednom kole – na cestu do Loun." (35 km Českým Středohořím - JK) "Na cestě nás doprovázel klusem vedle kola pes Rek. Jízda byla nepohodlná, otec seděl na přední nosné tyči a já jsem šlapal do pedálů. Během této jízdy nás doprovázely výstřely z pušek a kulometů. Byly to skutečně krušné chvíle, když po silnici od Bíliny do Loun táhly karavany uprchlíků z pohraničí, zapřažené do vozíků, na kterých vezli to nejnutnější pro život (nádobí, oděv, apod.); většinou žen, děti a starci." (Muži všech mobilizačních ročníků byli ještě v armádě!)
"Silnice byla i v této noční době přeplněna lidmi, kteří bezhlavě prchali z pohraničí před henleinovskou zlobou.
Do Loun na hlavní nádraží jsme dorazili s otcem v 1 hodinu ráno. Nádraží bylo rovněž přeplněno uprchlíky, kteří se zde navzájem shledávali, aby pak vyrazili dál za novým domovem."
(Domovem, kterým byla často na dlouhé měsíce jen jedna cimra, přeplněná lidmi.)
Ale to už bylo 10. října, poslední den záboru. Poslední den, který, jak pan Hitler pravil, ukončil veškeré jeho tužby po jakémkoli dalším území. Stačilo mu, že pod svým vůdcovstvím spojil všechny Němce v jejich dědičných územích.
Psáno v Praze dne 3. března 2014, zatímco sudetští Rusové na Krymu vítají své osvoboditele od ukrajinské krutovlády.
(Viz i web Kruhu občanů ČR vyhnaných roku 1938 z pohraničí, kde jsou události podzimu 1938 zveřejňovány den po dni, a to od vyhlášení všeobecné mobilizace 23. září 1938. Příště to už bude poslední den ze 75t staré historie záboru pohraničí.)
Hlavní prameny:
Boris Čelovský, So oder so (řešení české otázky podle německých dokumentů 1933-1945), vydalo r. 2002 nakladatelství Tilia v Šenově u Ostravy
Jaroslav Kokoška, Plán „Grün”, vydalo r. 1968 Naše vojsko/ Svaz protifašistických bojovníků v Praze
Sydney Morell, Viděl jsem ukřižování, vydalo r. 1995 nakladatelství Jota, Brno
Jan Němeček a kol., Cesta k dekretům a odsunu Němců, vydala Litera Bohemica ve spolupráci s nakladatelstvím Baronet, Praha 2002
Vyhnání Čechů z pohraničí, vydal Ústav mezinárodních vztahů ve spolupráci s Kruhem občanů České republiky, vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, Praha 1996
Pamětní kniha obce Jeřmanice (překlad z němčiny pořídil Ervín Šolc)
Web http://ropiky.net (část "Mobilizovaná obrana v opevnění"), který se primárně zabývá lehkým opevněním naší předválečné obranné linie.
