Mír sladké vody

Dnes zamíříme z Tel Avivu na sever. Jenže než zamíříme, musíme se propracovat z hotelu ven na ulici. Což není tak jednoduché, pokud bydlíte v šestém patře dvanáctipatrového hotelu, je šabat, a autobus má odjet v osm třicet.






Je šabat, takže jeden ze dvou výtahů je šabatový, čili automaticky zastavuje v každém patře, otvírá dveře, a vyčká, než je zase zavře. Pokud máte na svůj transport směrem dolů rezervováno jen deset minut, patrně se ho nedočkáte. A pokud dočkáte, a pokud pojede dolů, bude to trvat možná dalších deset minut.

Je po osmé hodině, začíná výměna ložního prádla a ručníků, čili druhý výtah slouží k transportu prádla. Po několika minutách, kdy se nás před neúprosně zavřenými výtahovými dveřmi shromáždila celá skupina, jsme ztratili nervy a vydali se dolů po schodech.

Další zrada: Ve třetím patře je schodiště zataraseno nějakou konstrukcí. Další ztráta nervů, po níž ustupujeme o patro výše. (Kdybychom nervy neztratili, zjistili bychom, že ta konstrukce obsahuje ložní prádlo – a je na kolečkách, čili by se dala odsunout, jak zjišťuji další den.) Pouštíme se třetí, poslední ústupovou cestou: po požárním schodišti, vinoucím se po fasádě hotelu. Jenže když se po něm dostaneme až dolů, zjišťujeme, že ústí na stísněný dvorek, který je uzamčený ze všech stran.

Vracíme se do prvního patra, kde opět vnikáme do budovy hotelu, a scházíme k recepci – kde zároveň přistává nešabatový výtah, ze kterého vystupují ti, kdož neztratili nervy…

Konečně tedy s mírným zpožděním směřujeme k severu. Kolem dvoupatrových funkcionalistických budov (s dostavěnými domečky na plochých střechách), kolem moderních předměstských čtvrtí s drahým bydlením (jako by v centru nebylo už tak drahé), kolem tel-avivské univerzity. Naštěstí je šabat, takže jsme ušetřeni jinak každodenní ranní dopravní zácpy. Také silnice číslo dvě, pobřežní severojižní izraelská magistrála, je téměř prázdná.

Míjíme Herzliju, faktické předměstí Tel-Avivu. "Tady vpravo bydlí ti, kteří na to mají", vysvětluje průvodkyně Dalia. "A tady vlevo ti, kteří na to mají ještě více." Projíždíme oblastí Šaron, která bývala vyhlášena svými jahodami, rostoucími na plantážích místních kibuců. Dnes tu místo jahod vyrůstají luxusní domy i nákupní centra. Z kibuců se staly akciové společnosti. Tato privatizace zasáhla už 75 % původních zemědělských komun…

Dalia nás seznamuje s novinkami dne. Včera došlo k další přestřelce na hranicích s Libanonem, ale už je tam mír. Státní tajemník USA John Kerry prý nerozumí tomu, proč premiér Netanjahu stále chce na Palestincích, aby uznali Izrael jako "židovský stát". Napadá mě, že je to možná proto, aby se i dnes měli kam před vzrůstajícím evropským antisemitismem uchýlit Židé opět z Francie, ale také z Anglie nebo Norska. A ti sem míří ve vzrůstajícím počtu, protože vědí, že zde najdou sladký mír, i když budou obklopeni mořem nepřátelsky naladěných států.

Mezi Dvojku a moře se nasunuje Netanja. Přemýšlím, jestli kvetou kosatce na jejích dunách. Ostatně, když se člověk dobře dívá, tak vidí, že projíždí krajinou, kterou tvoří zmrzlé vlny písečných dun. Přibližujeme se k moři na šířku jediné té vlny. Tudy někudy vedla antická Via Maris. Na modré pláni svítí bělostná loď – nákladní loď, přepravující uhlí pro elektrárnu v Chadeře. Ta zabezpečuje asi čtvrtinu izraelské spotřeby elektřiny, k čemuž potřebuje denně sedm a půl milionu tun mořské vody na chlazení a 18 tisíc tun uhlí na topení. Dalia prozrazuje, že v osmdesátých letech, ještě za bolševika, tedy v době, kdy socialistické Československo nemělo diplomatické styky s Izraelem, se sem (tajně!) dováželo uhlí z Ostravy.

Kde je československý bolševik, kde je ostravské uhlí… Teď se sem vozí uhlí z Austrálie a Norska. Elektrárna však také může spalovat naftu či ropu, což se jistě hodí, až ji začne Izrael těžit na svém kusu šelfu. Podle stavby čtvrtého komína lze usuzovat, že se ještě rozšíří. A ten komín je nějaký tlustší než ten třetí, který je zatím se svými 300 metry druhou nejvyšší stavbou v Izraeli. Takže možná vyroste ještě výše…

Via Maris nás přivedla k významnému bodu na své trase. Opět navštěvujeme Cesareu, opět zamíříme do amfiteátru. Tentokrát bočním vchodem, protože ten hlavní je zaplaven vodou. Inu – přijeli čeští turisté a pršelo. Dalia nesmírně poutavě vypráví o historii místa. K tomu, co jsem zmiňoval minule dodám něco k modernější historii města Cesarea Maritima aneb Augusta.

Ta měla v době největšího rozkvětu, v době byzantské (7. století) sto tisíc obyvatel. Ale přišly jiné doby  a v 19. století tu bylo jen písečné pobřeží. Turci sem přivezli muslimy z Bosny, a věnovali jim toto místo k založení vesnice. Během války zde uprchlíci před Hitlerem založili kibuc Sdot Jam, neboli "Mořská pole". Jeho nejznámější členkou byla Chana Senešová, původem z Maďarska. Do britské mandátní Palestiny přišla roku 1939, ve svých osmnácti. Ale obavy o matku, která zůstala v Budapešti, vedly k tomu, že se rozhodla vrátit se domů a pomoci všem maďarským Židům. Vstoupila do jednotek Palmach, kde se připravovala s 36 dalšími židovskými dobrovolníky na tajné mise. Tuto jednotku vycvičily britská armáda a britská tajná služba. Chana seskočila v březnu 1944 nad Jugoslávií na území ovládané Titovou partyzánskou armádou. V červnu pak překročila hranice do Maďarska společně se třemi dalšími odbojáři. Maďaři ji však chytli a mučili, aby získali kódy k vysílačce, ale Chana nepromluvila. V říjnu 1944 byla odsouzena pro "vlastizradu". Odmítla požádat o milost a 7. listopadu 1944, ve svých třiadvaceti letech, byla popravena. Budoucí židovský stát přišel nejen o odhodlaného vojáka, ale i o nadanou básnířku. Od roku 1950 odpočívají její ostatky v Jeruzalémě, na čestném národním hřbitově na Herzlově hoře. Chana patří mezi hrdiny, díky nímž vznikl Izrael – jako stát pro Židy, pane státní tajemníku.

Po válce zde kibucníci našli při polních pracech římský portál. V padesátých letech proto dorazili italští archeologové, a první, co odkryli, byl právě amfiteátr. A také získali první archeologický důkaz o existenci jistého Piláta Pontského. Totiž nápis na kamenné desce, který ho zmiňoval. (Onen kámen je dnes v muzeu, na místě se nachází kopie.)

No ale divadlo – to přece nemůže stát jen tak v poušti, že? A není tu náhodou taky hipodrom, a není tu u moře palác? Psal o tom všem Josefus Flavius, a podle jeho údajů už byla objevena Masada. Ale že by byl v moři palác, ve kterém by vyvěral pramen sladké vody? To tvrdíš? Ses zbláznil! Ale archeologové šli, a všechny ty zázraky vykopali. Včetně základů paláce, uprostřed nichž byl čtverec se sladkou vodou…




Na závěr přednášky (měli byste si poslechnout Daliu sami) nám zazpíval v tom divadle jeden z účastníků zájezdu operním basem Dvořákovu píseň Když mne stará matka zpívat učila. A skutečně – naučila dobře. Po dalším výkladu nad plochou hipodromu jsme dostali rozchod na dvacet minut. Které jsem strávil na základech onoho skvostného Herodova paláce.

A jsou to notně ohlodané základy. Hlodavcem je zde moře, které v kamenech vykousalo systém děr, takže místní skaliska i kameny vypadají jako mrtvá mořská houba. Dokonce jsem našel i vymletou mísu, těžko říci "vrcholovou", protože zde nebyla na vrcholu, jako je tomu u žulových skal Jizerských hor. Ano, tady je ten čtverec s vodou – ale nezkusil jsem, jestli je sladká, kvůli naplaveným či odhozeným odpadkům typu "gumová rukavice". Ono to s tou sladkostí nebude asi dokonalé…

Užíval jsem si na té výspě celou čtvrthodinu. Fotil, natáčel – a naslouchal věčnému dunění moře. Vlny narážely přes kamenné bloky a přelévaly se přes ně. Pětadvacet let před naším letopočtem je zde do vody nechal svrhnout Herodes Veliký, aby na písečném pobřeží získal mola pro svůj velkolepý přístav. Není tedy nutné studovat letecké snímky – alespoň ne u těchto dvou skalisek. A po té čtvrthodině jsem nabyl dojmu, že vím, proč byl Herodes poněkud šílený. Ten děsný randál by ve zdraví nevydržel po celé dny snad poslouchat nikdo normální!

Další vyhlášenou atrakcí místa jsou mušličkové pláže. Minule se mi fotka nepovedla – nyní jsem to mohl napravit. Dopustil jsem se toho hříchu, že jsem si z této archeologické a přírodní rezervace, která je proti novodobým barbarům chráněna plotem, nabral hrst těch mušliček.

A už na nás čeká autobus. Nasedáme a kolem křižáckých hradeb vyrážíme dále. Čekají na nás zahrady Gan HaNadiv. Ale o tom až příště.

Přemýšleno a prožito v Izraeli před jedenáctou hodinou odpolední v sobotu dne 15. března 2014, psáno v Praze dne 28. dubna 2014, neboli 27. nisanu 5774. Dnešek byl připomínkou šesti milionů židů, zavražděných během šoa, svátkem Jom HaŠoa. V Izraeli jde o státní svátek. Toto datum bylo vybráno jako připomínka, že Židé nebyli jen trpnými obětmi, ale i bojovníky. Před 71 lety začalo Povstání varšavského gheta. Tehdy ještě neměli Židé svůj stát, který by je dokázal uchránit…

Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie
z Cesareje
i z hotelu Deborah
 

Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"