Autobus míří k telavivské radnici beze mě. Naštěstí se mobil na chvíli umoudřil, takže se mohu domluvit s Janem a ubezpečit ho, že se mi neděje žádná újma a do hotelu trefím. A už mám vymyšleno jak: po pláži. Moc se na to těším, už dlouho. Vlastně šest let. Od minulé návštěvy, kdy jsem se mohl ve Středozemním moři cachtat s vyhrnutými nohavicemi jen pět minut.
Takže hurá na pláž!
Jenže ouha. Ulice ve čtvrti Neve Cedek nevedou přímo k moři, jsou k němu postaveny nakoso, nízké domky stíní slunce, vyvolený směr občas končí ve slepém koutě. K moři se musím posunovat cikcak, takže trochu ztrácím orientaci. Najednou narazím na podivně známý odpočinkový kout se vzrostlými stromy, lavičkami a stolem. Před šesti lety jsme tu – nebyli s Ivankou, jak si uvědomuji až po několika melancholických minutách. Chybí tu totiž dětské prolézačky. Tehdy jsme v podobném koutě spočinuli cestou z Karmelského trhu. Jéje! Carmel Market musí být nedaleko. A já slíbil dětem trička. Směr další cesty je dán.
Nejdříve se však musím poradit s mapou i s jedním domorodcem, který mi ukáže cedulku ulice, kterou jsem přehlédl: Pines. Jsem o celou čtvrť jižněji. Vymotávám se z uliček na severojižní Herzelovu ulici. Znovu se ocitám na začátku Rothschildova bulváru. Ulice Herzel mě přivádí k deskovému mrakodrapu, pod kterým mizí v nevzhledném průjezdu, jako na nějakém místním Jižáku. I zde vede ke stanici metra. První a poslední stanici nikdy nepostaveného telavivského metra…
Cedulky a nápisy hovoří jasně: Shalom Tower,
Migdal Šalom, Věž míru. Dole nic moc, ale nahoře je vyhlášený výhled. Na chvilku mě to láká, abych vyjel na vyhlídku ve výši 142 metrů, ale stihnu pak trh? Je čtvrt na pět, slunce neúprosně zapadá k šabatu. Naštěstí je barák už zavřený – jak už vpředvečer šabatu bývá. Tak snad příště.
Ještě trochu cikcakovitého pohybu, a už se otevírá ulička s kavárnami, kudy proudí lidé s plnými igelitkami. Opět na Karmelském trhu! Asi ho nepopíšu lépe než
posledně.
Tentokrát se prodírám mezi pulty, přetékajícími barvami a vůněmi z druhé strany. A ty vůně mě zarazí hned na nejbližším rohu. Vycházejí z napařovacího koše, v němž se ohřívají jakési malé těstovité kráterky, naplněné lákavou oranžovou hmotou. Nastává čas svačinky, a zde se naskýtá chutná porce akorát tak do ruky. Za pouhých pět šekelů se zde nabízí klasické telavivské Dim Sums. Kupuju si jedno, a dostávám k tomu i umělohmotný talířek a příbor, sousto je opravdu horké. A mírně palčivé. Nechám si ho zakápnout čímsi hnědým. Sojovka. Ano, jde o klasické – kantonské jídlo. Jídlo, které se hodí na každé pořádné tržiště.
Na tomhle rohu se v roce 2008 nacházela trička, ale třeba na ně narazím někde jinde. A narazil, skoro na konci své pouti. Tričkaři se přesunuli v souladu s obráceným směrem mého letošního putování. Tentokrát jsem dostal od svých dětí objednávku na tmavěmodrá trika pro změnu izraelských námořních sil. A vskutku je mají! A dokonce tak modrá, až jsou skoro černá. A dokonce trika s emblémem izraelských zvláštních námořních sil. I po šesti letech za stejných 20 šekelů. Avšak kdybych koupil tři, tak za 45. Původně mě to nenapadlo, ale vybírám si triko i pro sebe. Nic vojenského, ani nic násilně mírového, ekumenicky anglicky-hebrejsky-arabského. Izraelská vlajka zkřížená s palestinskou působí poněkud nepřirozeně. Rád bych tomu věřil, ale nejsem americký prezident. Arabové a Židé se potýkají už tři tisíce let, a nezdá se, že by s tím – alespoň z arabské strany – kdy chtěli přestat. Zrovna nedávno porušila palestinská samospráva podmínky mírového jednání, když podala přihlášky za „stát Palestina” do patnácti mezinárodních organizací. Takže izraelský stroj na pravidelné propouštění celých band teroristických vrahů z vězení se poněkud zadrhl…
Nakonec jsem si koupil bílé triko s modrou Davidovou hvězdou a hebrejským a anglickým nápisem Israel. Ale! Tohle triko nepatří do sady „sleva tři za dva”, samo je za pětadvacet. Nakonec platím 65 šekelů. Inu, sionismus nebývá levný. Vlastně ani neplatím šekely, protože většinu z těch asi čtyřiceti, co jsme měl odposledně, jsem už prožral. Zrovna před chvilkou jsem si kupoval sáček pražených oříšků, nevěda, že mě čeká další nákup.
Ale mám dolary, takže platím dolary. Na kalkulačce si zkontroluji platný kurz 3,5 šekelů za dolar. Od roku 2008 klesla kupní síla koruny, šekel byl tehdy za 4,50, teď je asi za 5,50 – jako v roce 2006. Takhle – šekel by byl za pět padesát, jenže v Praze letos nebyl k dostání. Proto jsem si musel koupit dolary, které jsem si ještě nestačil vyměnit.
Minule jsem psal, že dolary berou trhovci přednostně, Jan nás však letos přesvědčuje, že v Izraeli máme platit především místní měnou; dolarem či eurem je prý možné se vytasit jen někde. Na tomhle tržišti tedy určitě. Možná to souvisí i s plnou směnitelností šekelu, který byl směnitelný už od devadesátých let. Ale nejspíš ne úplně plně, když si vzpomínám na svou jeruzalémskou zkušenost, kdy bylo zboží v Davidově uličce ozdobeno cenovkami v dolarech…
„Příteli promiň,” říká jeden z trhovců a jme se pilně zametat podlahu krámku. Inu, šabat se blíží. Mlčky se omlouvám sám sobě, že jsem se nepokoušel smlouvat. Odposledně vím, že tady se to nevede – zdejší ceny jsou uváděny s už normální marží. V Jeruzalémě jsme začínali s cenou 50 šekelů na triko a skončili s 45 za dvě. Inu – Tel Aviv je Evropa, a Jeruzalém Orient.
Trička mizí v tašce, oříšky v žaludku a já z karmelského tržiště. Vylézám na jeho okraji. Rolety krámků klesají, stejně jako slunce k obzoru. Ulička Daniel míří přímo k moři. Po překonání rušného pobřežního bulváru (zelená svítí až po několika minutách) jsem konečně na pláži. Konec bloudění! Linie příboje mě dovede přímo k marině u Gordon Street, na které je moje přístaviště v hotelu Deborah.
Takhle jsem to neplánoval, jenom si to přál. Tentokrát si nemusím vykasávat nohavice, odepnu si jen spodní díl nohavic kalhot, koupených ve výprodeji za dvě stě kaček. Nohavice, sandály i ponožky mizí v tašce, brouzdám se v moři, sbírám mušličky – a užívám si absolutní svobody trosečníka. Avšak nikoli ztroskotance.
Vane setrvalý a silný západní vítr, který černé vlajky na pláži už téměř rozcupoval. Nad mořem ho chytají křídla surfařů. Chtěl jsem napsat „odvážných”, ale proč odvážných? Vždyť bez větru by nemohli tak báječně surfovat! Tak tedy křídla báječných lidí na prknech, jež létají na vlnách bouřlivého moře.
Zapadající slunce osvětluje žluté a růžové mraky, které se odrážejí na písku pláže. Ten je neustále svlažován a do absolutní roviny upěchováván údery vln, takže skutečně funguje jako zrcadlo. Místo po písku se tedy procházím mezi mraky.
Slunce klesá do moře, fotím jak zběsilý. V hledáčku vidím poslední polibek slunce, které definitivně zapadlo. Zítra to chci vidět na vlastní oči!
Západem slunce začíná šabat, pláž se mění, ale život na ní nekončí. Poslední surfaři odvádějí na táhlech své draky až na pláž, kde je teprve stáhnou a složí. Rozsvěcují se světla, takže běžci mohou dále běhat a kluci hrát fotbálek, při kterém je místo jedné postranní čáry šplouchající moře. Mraky šednou a zčernají ještě dříve, než poslední fotografové opustí ochrannou hráz mariny.
Je rovnodennost, takže už čtvrt hodiny po západu nastává noc, prosvícená světly. Ty dva kilometry svobodného brouzdání pobřežním příbojem mi trvaly něco přes hodinu. Nohy si osušuji šátkem, který zde jinak nosím, abych si nespálil krk, zipem přidělávám dolní díl nohavic. Po západu slunce se přihlašuje skutečná teplota vzduchu kolem patnácti stupňů.
Do hotelu to vezmu oklikou přes bulvár Ben Gurion, ze kterého teprve zabočím do třídy Ben Jehudy. Na rohu mě láká stánek s občerstvením, ale já už pospíchám na večeři. Ještě před ní dopřávám svým nožkám mnohaminutovou koupel v přiměřeně horké vodě. Moře bylo chladnější než vzduch, a já neměl neoprén.
Po večeři ještě fotografuji noční Tel Aviv – ale jenom z oken hotelu. I když začal Purim. Už v deset večer jsem v posteli, minulou noc jsem si schrupnul jen půlhodinku v letadle. Byl to dlouhý den! První letošní den v Izraeli. Trval přes pět článků…
A má pro mě ještě jednu povzbudivou tečku. Spolubydlící Bohuš si po večeři vyšel sólo pocourat po zdejších ulicích. A vrátil se s očima navrch hlavy:
„Honzo, to ti byla krása. Všude to žije. A ti lidi, jak jsou srdeční! Takhle bezpečně jsem se večer v Ostravě necítil nikdy!”
Mrmlám, už usínaje: „Vidíš, já ti to říkal. V Izraeli je mír!”
Přemýšleno a prožito v Izraeli mezi půlčtvrtou hodinou odpolední a desátou večerní v pátek 13. března 2014, psáno v Praze dne 22. dubna 2014
Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie
Všechna vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem „Mír…”
 |
| Že by tohle byla inspirace? Trojúhelník – a oko? |
