Je nás skoro padesát, místní čechoizraelské průvodkyni Dalii vypomáhá Jan, jednatel společnosti Alea. Vyjíždíme na pobřežní bulvár, sledujeme ty děsné vlny, kterým jsme se před chvílí s Bohušem dívali tváří v tvář a posloucháme Daliino upozornění:
„Vidíte? Černé vlajky! Koupání zakázáno.”
Smějeme se, protože vidíme dav domorodých tučňáků ve vlnách. Jan upřesňuje:„Ty cedule tam jsou, protože ještě nenastala sezona a nejsou tu plavčíci. Takže ten zákaz znamená vlastně »koupání na vlastní nebezpečí«.”
Aha! Tak takhle to je!. Žádná policie mě nezatkne, kdybych…
„U jezera Kineret je hřbitov turistů, kteří neměli pojištění,” podotýká Dalia. Ale prý jen protestnatský. Naštěstí my pojištění máme, a rozum taky. A také si pamatujeme varování z bedekru: Jsou zde silné podmořské proudy!
Obdivujeme pláž s krásným žluťoučkým pískem. Je stále vroubená stinnými pergolami, jako když jsme tudy jeli do Jaffy minule. Její centrální nepřerušovaná část je dlouhá asi dva kilometry, ale i s okrajovými plážemi jsou to kilometry čtyři. Na severu je ohraničena řekou Jarkon, na jihu končí u bývalého delfinária. Bývalé je proto, že zde delfíni ani jiní mořští živočichové dlouho nevydrželi, proto byl objekt přebudován na diskotéky. I ty skončily, když v rámci „druhé intifády” zaútočil na dav mladých lidí, užívajících si 1. června 2001 pošabatové noci, sebevražedný arabský terorista z Hamásu, který zabil 21 lidí a asi stovku zranil. Tento útok byl jedním z důvodů pro postavení bezpečnostní bariéry – a k ukončení místních diskoték. Po létech chátrání je objekt v dezolátním stavu. Teď (rok 2014) se plánuje jeho zbourání. Měl by tu pak stát nový hotel, nebo snad obytný blok.Někde tady na druhé straně ulice minaret místní mešity kdysi znamenal hranici mezi židovským Tel Avivem a arabskou Jaffou. To už neplatí, protože stará Jaffa je přestavěna, její historické uličky prošly totální rekonstrukcí a jsou dnes osídleny umělci, stejně jako před šesti lety, když jsme jimi procházeli ještě s Ivankou…
Kolem starověkých vykopávek se vydáváme do spletitých uliček, jejichž stěny již tradičně zdobí obrazy místních umělců. Snad se jim podařilo skrýt je před nedávným deštěm a současnými přeháňkami. Anebo jsou vodovzdorné.
Přicházíme na náměstíčko, kde obdivujeme „Zavěšený pomerančovník”. Je to skutečně pomerančovník, a je skutečně zavěšen na ocelových lanech v jakémsi džbánu z umělého kamene, který by mohl být uměleckou zvětšeninou pomerančového semínka. A můžete si s ním pohoupat, jak to zřejmě měl izraelský umělec Ran Morin, který ho tady roku 1993 zavěsil, v úmyslu. A také měl v úmyslu připomenout fakt, že „Jaffa” byla ještě poměrně nedávno známá značka pomerančů, jejichž plantáže se tady rozkládaly. A to od roku 1901, kdy první zdejší pomerančovníky byly zasazeny péčí koho jiného než Keren Kayement Leisrael…Fotím si to dílo, fotí nás ho víc; naštěstí je naše výprava zamořena fotografy s profesionálním vybavením, takže nebývám úplně poslední. Kontakt s Daliou mám i díky „kecafonu”, jehož sluchátko mám zastrčené v uchu. Takže mohu sledovat výpravu i na dálku sto – dvě stě metrů.
Po schodech vycházíme náměstíčko Kedumim před klášterem sv. Petra, který svítí červenou barvou „latinskoamerického baroka”. Všímám si fontány, která snad tady minule nebyla? Různé podivné postavičky a zvířátka zde chrlí do vodu do kašny. 
Bude jedna hodina po poledni. Slyším Daliu, jak nám dává rozchod, abychom si mohli užít blešího trhu. Za hodinu máme sraz „tady”, u hodinové věže, jak slyším z kecafonu i u těch kanonů. Hodinovou věž znám odposledně, i dnes jsme kolem ní jeli, takže se neztratím.
Nejdřív si ještě dofotím výhledy na Tel Aviv v zázračném dešti, a pak se už nořím do spleti blešího tržiště.
Ale o tom až příště.
Přemýšleno a prožito v Izraeli kolem poledne 13. března 2014, psáno v Praze dne 7. dubna 2014
Všechna vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem „Mír…”
Více fotek k tomuto článku viz na této fotogalerii
