Mír Davidovy věže

Předpověď počasí pro Izrael na úterý 18. března 2014, jak nám ho těsně před sedmou hodinou ranní předkládá jeden z místních televizních kanálů, vypadá skvěle. Zatímco v noci klesla teplota na 11° C, přes den by měla vyšplhat na 16° u severních libanonských hranic, a na příjemně letních 27° na jihu v Ejlatu. (Hebrejskému písmu nerozumím, naštěstí arabským číslicím ano, i tomu, jak jsou rozmístěna na mapce země.) Tady v Jeruzalémě by mělo být až 17 stupňů, a polojasno. To polojasno je ještě pozůstatkem dešťů, které přivezli čeští turisté. V následujících třech dnech by mělo být úplné jasno. (Už jsem se naučil, že je třeba vést časovou osu předpovědních obrázků ve směru toku písma, tedy zprava doleva.)

Zatímco běží ranní zprávy, čistím si zuby. (K vypláchnutí úst jsou připraveny papírové kelímky – luxusní denně vyměňované, už je to asi hotelový trend.) Zprávou číslo jedna je stále ztracené malajsijské letadlo. Zprávou číslo dvě je dění na Krymu. A poznámka, že podle krymského modelu chce i 50 tisíc ruských občanů, kteří bydlí v Gaze, požádat o připojení k Ruské federaci. Třetí zpráva je minutový pohovor pana amerického prezidenta Obamy k dění v Izraeli. Mělo by se prý trvale jednat o míru. Věnuji se raději zubům, ale tu vidím, jak oba moderátoři zalézají pod stůl, pozadí se třese… Ale ne, to není bombový útok, jenom zemětřesení. A ti moderátoři nejsou zaměstnanci izraelské televize, můj omyl, ta si vystačila s jedním moderátorem. Jde se o převzatý záběr jedné z – amerických televizních stanic v Kalifornii. Nebezpečná země! Zemětřesení je zde prý každou chvíli. Jak tam ti lidé mohou žít? Teprve pak následuje zpráva z domova: Na Golanech došlo k pokusu o únos izraelských vojáků. Pokus byl zmařen, ale došlo ke zranění tří vojáků. Dva jsou už celkem v pořádku, třetí leží ve vážném stavu v nemocnici Rambam v Haifě. K útoku, který byl veden ze Sýrie přes demilitarizované pásmo, se přihlásilo libanonské teroristické hnutí Hizballáh. Předseda vlády Benjamin Netanjahu řekl, že útok nezůstane bez odpovědi. (Člověku to nedá, aby se nezeptal, k čemuže jsou dobré jednotky OSN v militarizovaném pásmu mezi Sýrií a Izraelem. Aby "pozorovaly"?) Navečer vejde ve známost, že izraelské letectvo zaútočilo na pozice libanonských teroristů v Sýrii, přičemž byl nejméně jeden syrský voják zabit. Inu – jedině takto lze v reálném nepřátelském obklíčení udržovat mír…

Dočistil jsem si zuby, vypínám televizi a pospíchám s Bohušem na snídani. Dnes toho máme před sebou zase nabitý den. Podle předběžného časového plánu má být věnován novému Jeruzalému. Nejdříve však dokončíme generální průlet Jeruzalémem starým. Šachar nás vysadí kousek na sever od Jaffské brány. Přicházíme k ní tedy poprvé vně jeruzalémských hradeb. Jaffská třída je zde vedena po nízké estakádě. Při rekonstrukci této komunikace zde archeologické nalezli pamětihodnosti, které se rozhodli uchovat. Jde prý o základy provizorních staveb, v nichž pod hradbami bydleli poutníci, kteří se v době svátků do Jeruzaléma už nevtěsnali. Jeden z mnoha střípků mi tak nečekaně zapadl do mozaiky:

Staré město jeruzalémské je velké asi jako pražské Staré Město. Podle jinak vždy přesného Josepha Flavia do Jeruzaléma v době svátků mířilo až dva miliony poutníků. Nedovedl jsem si představit, jak by se na ten kilometr čtvreční mohli vejít. No – nevešli. Bydleli pod hradbami. Věřte Flaviovi!

První naší zastávkou je hned po průchodu Jaffskou branou starobylá jeruzalémská pevnost či citadela, tedy Citadela. Symbol Jeruzaléma, v němž se skrývá i Muzeum dějin Jeruzaléma. Ve světě, na Wikipedii i v letáčku místního informačního střediska je známá jako "Tower of David", aneb "Davidova věž". Už jsem o tomto místě psal v roce 2006, ale tehdy jsem onen rozpor nekometoval – užíval jsem výhradně název "Citadela" – podle svého bedekru, vydaného Ikarem. Použil jsem nyní ten název, abych odlišil tehdejší článek od dnešního. A taky, abych onen omyl uvedl na pravou míru. Neb Citadela, ani nejvyšší věž, která se nad ní vypíná, nemá s Davidem nic společného.

Toto místo na strategickém nejvyšším bodu Jeruzaléma bylo opevněno už asi před třemi tisíci lety. Skutečnou pevnost z ní udělal až Herodes Veliký. Veliký, Ukrutný – a ještě by se mohl nazývat "Paranoidní". Z nejzápadnějšího místa města na místo nejvýchodnější, tedy na Chrámovou horu, se neodvažoval jít přes celý Jeruzalém, proto si nechal vybudovat tunel, kterým se tam přesouval. S ohledem na to, jak je Staré město podtunelováno, může být tato pověst pravdivá. Stejně jako fakt, že zde sídlil místodržící Pilát a z toho vyplývající logická úvaha, že toto místo bylo svědkem Ježíšova odsouzení. Stejnou úvahu, jako nyní Dalia, nám před osmi lety sdělil i Šajke. Pokud Ježíš žil, pak zde tedy splnil to, co považoval za svůj úkol. Ale nikdo nechce vzít františkánům jejich Via Dolorosu, když už si ji koupili…

Pevnost zůstala zachována i poté, kdy Židé prohráli obě války s Římem. Římané samotný Jeruzalém zničili po první válce roku 70, ale Citadelu nikoli. Prý chtěli, "aby celý svět viděl, jak velké město dobyli". Sídlila pak zde jejich X. legie. Poté přišli Byzantinci, kteří upravili dvůr, kolem něhož vystavěli obytné místnosti. Pevnost získala svou dnešní tvář ve 14. století, na jejím rozvoji se v rámci výstavby současných hradeb ve třicátých letech šestnáctého století podílel i Sulejman Nádherný. Turci vztyčili nejvyšší místní věž, nazývanou dnes "Davidova" až roku 1655. A je to minaret! Ale citadelu jako "Davidovu věž" pojmenovali už Byzantinci někdy v sedmém století, kteří se spletli při pohledu na plán města.

Z doby Herodovy zůstala zachována jediná věž, které dal Herodes jméno po svém bratru, který se jmenoval Becalel, aneb Phasael, čili Fasael neb Fajsal. (Toho tedy nezavraždil, ten spáchal sebevraždu sám…) A více o Citadele samotné nebudu vyprávět, už jsem o ní psal v prvním díle svého vyprávění. Hlavně tedy o výhledech, které jsou stále nádherné a vypovídající. I dnes odolám touze vylíčit jeruzalémské dějiny. Až budete v Jeruzalémě, určitě se tu stavte a věnujte místnímu muzeu několik hodin. Výstavní místnosti jsou podány velice názorně, včetně diorám. (Něco málo jsem vám alespoň neuměle nafotil

A naplánujte si aspoň čtvrthodinu na prohlídku modelu Jeruzaléma v měřítku 1:500, jak vypadal v 19. století, konkrétně r. 1864. V roce 1873 byl postaven maďarským katolíkem Stephanem Illesem pro turecký pavilon na mezinárodní výstavě ve Vídni, pak byl různě přesouván a zapomenut, až ho po sto letech objevil Rehav Rubin z Hebrejské univerzity v Britském muzeu. Fotil jsem ho důkladně, ale stejně  kvůli nedostatku světla rozmazaně. A když jsem použil blesk, pak byly snímky ploché.  Model je, kdo by to řekl, zhotoven – ze zinku! Na jeho okraji jsem objevil větrný mlýn. Což tedy není odkaz na pařížský Mouline Rouge, ale historická stavba. Skutečný mlýn, který si roku 1850 postavili židovští přistěhovalci. Aby v něm mohli mlít vlastní obilí. Aby začali žít z vlastní práce, a ne jen ze zahraničních darů...

A tamhle na severu vidíme Novou bránu a klášter Notre Dame, který leží hned u hradeb v křesťanské čtvrti. Včera jsem tudy šel. V místech, která byla do roku 1967 válečnou hranicí mezi Jordánskem a Izraelem. Také tenkrát ji OSN "pozorovalo". A když izraelským klukům co hráli poblíž, spadl míč do příkopu pod hradbami, anebo když tam vypadly jeptišce zuby, musela se sejít komise OSN, aby určila, jak dotyčné předměty z pásma nikoho vyzvednout.


Nu, Dalia je zdrojem nekonečného množství historek, které nelze všechny zapsat. Zeptal jsem se jí tedy na sochy dvou králů na koních, které se skrývají na parkánech pod hradbami Citadely. Objevil jsem je tam před šesti lety, když jsem se toulal sám Jeruzalémem. Zapsal jsem si tehdy: "Křoviny přímo u hradeb stíní sousoší dvou jistě slovutných válečníků, kteří se tu setkali kůň proti koni, ale jména těchto velikánů jsem si nezaznamenal..." Co je to za osobnosti? Dalia tento skrytý kout neznala, ale řekla jasně: Pokud jde o setkání dvou králů na koních, tak to může být jedině král Richard Lví srdce a sultán Saladín. "Ale nikde to nepište, aby pak nepřišel někdo jiný a neřekl, že to bylo jinak..."

Ale já jsem tam po skončení prohlídky Citadely zaběhl a podle jasných znaků, viditelných na onom sousoší usoudil že Dalia měla zase pravdu (asi jako Josefus Flavius), a tak jsem to napsal. Věřte Dalii!

Výprava se mi zatím pohnula z dohledu Arménskou čtvrtí směrem k Siónské bráně a dál na samu horu Sión. Tam to znám, určitě je včas chytím. Nebo nechytím? Že bych se zase ztratil?

Ale o tom až příště.

Přemýšleno a prožito v Izraeli dopoledne 18. března 2014, psáno v Praze na Lužinách dne 8. srpna 2014. V den, kdy Hamas odmítl prodloužit příměří, dokud "nedosáhne svých cílů". Svých teroristických cílů.

Jak píše Dalia v dnešním mailu: "V 8.00 se po třídenní přestávce obnovila střelba raket na území Izraele. Poslední izraelský voják opustil Gazské pásmo před 3 dny, poslední izraelský civilista v roce 2005."

Která izraelská vláda ještě po této zkušenosti předá jakékoli území pod plnou palestinskou správu? Pokud, pak asi ta – poslední. Nu, třeba by nebyla od věci ruská okupace Gazy…

Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z jeruzalémské Citadely a jejího okolí.

Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"