Mír rychlé cesty

Včera jsem se couráním po Jaffské třídě a porozhlížením po uličkách v jejím okolí rozloučil s Jeruzalémem. Na večeři jsme museli být už v půl sedmé večer, protože brzo vstáváme. Už v půl osmé ráno se máme dostavit se zavazadly – a nasnídaní – do haly hotelu. Čeká nás totiž přesun k Mrtvému moři a jeho pamětihodnostem.








Jdeme s Bohušem spát skutečně neobyčejně brzo, v deset večer. Jenže už v jedenáct jsme ze sladkého spánku vyrušeni televizí, která se samovolně zapnula. Vypínám ji ovladačem, ale nenacházím způsob, jak zabránit jejímu dalšímu případnému zapnutí. Televize je vlastně jen obrazovka, která je pevně ukotvena na zeď, a za ní se do té zdi táhnou kabely, které nelze nějak lidsky odpojit. Uléháme opět ke spánku a budí nás až můj nastavený mobil a hotelový telefon.

Při brzké snídani se dovídáme, že pokud bychom měli tu chuť a potřebu, mohli bychom si kousek od hotelu koupit rovnou ve dvou krámech jediný produkt, který na trhu Machane Jehuda není k mání: vepřové maso. Inu, masivní příliv ruských židů (či Rusů s židovskými kořeny, kteří mají právo návratu) Izrael poněkud změnil. Avšak Izrael se mění stále – alespoň bude mít budoucí Spasitel k dispozici nějaká prasata, do kterých by mohl zahnat zlé duchy…

Vyrážíme na svou dnešní pouť proti nízkému slunci. Opět se ocitáme pod Jaffskou branou, od ní stoupáme na sever tunelem u Mamilly, nad horizontem střech sledujeme vysokou novorenesanční věž Italské nemocnice na ulici ha-Neviim. Nemocnice zde fungovala v době po dostavění oné vznosné budovy počátkem 20. století. Dnes tu sídlí ministerstvo školství. Už jsme se dostali do východní části Jeruzaléma. Míjíme proslulý hotel American Colony z roku 1865. Přesněji – tehdy si ho nechal postavit jako rodinné sídlo bohatý turecký kupec. Hotelem se tento honosný dům stal až začátkem 20. století, odkdy si ho oblíbili diplomaté a novináři (jimž výdaje platily jejich redakce). Stoupáme na horu Scopus, míjíme jedno z výhledových míst na město. Dnes zde nezastavujeme jako v roce 2006. Sedím na levé, tedy "záhledové" straně, takže poslední pohled na Zlaté město vrhám přes uličku. Sbohem, Jeruzaléme!

Zapadneme do tunelu, a když z něj vypadneme, jsme v Judské poušti. Před dlouhými třemi dny jsem se na tenhle dálniční výjezd díval z vyhlídky na hoře Scopus. Před krátkými šesti lety jsme tudy směřovali k Mrtvému moři. Z rychlostní silnice No. 1 se stává dálnice – dostavují se další dva pruhy v protisměru, které jsou na značné části trasy už v provozu. Vpravo míjíme obytný komplex Maale Adumin, od posledně přibyly nad levou částí Jedničky nové osmipatrové činžáky, u nichž vyrostla ochranná zeď i s nezbytnou strážní věží. "Osada" uprostřed pouště, vlastně na kraji lesa, který až sem od Jeruzaléma vysázel Židovský národní fond.

Bydlívali zde prý Samaritáni, i ten dobrý (aneb milosrdný), o němž se zmiňuje Ježíš ve svém podobenství. Takový samaritán pomůže člověku v nouzi, i když je to člověk, který ho nemá v lásce. Nu, a pak sem přišli nemilosrdní Asyřané. Ti měli v oblibě výměnu obyvatelstva, takže sem nastěhovali pohany. Asyřané tak činili, aby zpřetrhali kořeny i znalosti souvislostí, a tím preventivně zabraňovali možným povstáním. (Ostatně českoslovenští komunisté v druhé polovině 20. století postupovali obdobně…)

Je jaro, poušť kvete, alespoň podle Daliji. Květy nevidím, jen kaňky zelených keříků, na nichž se pase strakaté stádo ovcí. Po vysokém mostě přejíždíme suché vádí, ve kterém se, podle písečných nánosů, nedávno valila voda. Voda z "Českého deště". Na kraji vádí je rozložena beduínská vesnice, či spíše tábor, který pohledem z rychle jedoucího autobusu poněkud připomíná cikánskou osadu. Opět bez zastavení projíždíme kolem výškového Bodu Nula. Poušť je tu už bez keřů, zato na ní vyráží nízká travička. Také ta je spásána, ale nikoli ovcemi, avšak kozorožci. Jeden z nich nás pozoruje z vysoko položeného obzoru.

Klesáme, klesáme, z výšky plus 800 dorážíme po nějakých dvaceti kilometrech na úroveň minus 400. Daleko vlevo necháváme nejstarší nepřetržitě obydlené (za šedivým závojem mlhy dnes neviditelné) město Jericho. Dnes tu není na Jedničce žádný check point. Na křižovatce zabočujeme vpravo na izraelskou severojižní magistrálu, silnici číslo 90. Blížíme se k Mrtvému moři. Cestou k němu projíždíme podél nečekané tržnice. Uprostřed pouště se tu nabízí široký sortiment zelených keříků a stromků v květináčích, i květináče samotné. Zahradnictví! U plantáže kokosových palem jsou vystaveny i místní varianty trpaslíků: Oslíci a nosičky vody z kameniny, pestře barevné plastové ovoce, růžoví sloni, zelené želvy a bílé kachničky. Nezastavujeme. Nezastavujeme, ani u Kumránu, který tedy znám už z první i druhé cesty. V době, kdy tam Esejci sepisovali své svitky, pleskala o hradby jejich města voda Mrtvého moře. Dnes se ty hradby nalézají vysoko nad silnicí. Jediným pozdravem z Kumránu je lán udusaného písku, což je dno širokého toku, který se tudy valí od východního pohoří v době jarních dešťů. Tak jednou, dvakrát do roka je kvůli tomu Devadesátka na několika místech uzavřena. Dnes nám ale povodně nehrozí.

Pod matně šedým nebem se konečně objevuje cínově se lesknoucí hladina Mrtvého moře. Oba odstíny šedé od sebe odděluje jasná linka. Mezi mořem a silnicí se zelenají políčka, známé bílé plachty kryjí plantáže s banány. Moře se přibližuje k silnici, která je zde chráněna plotem. Inu, jsme prakticky na jordánské hranici, plot ale brání i nezbedným turistům v přístupu ke břehu. Mezi silnicí a pobřežím se totiž objevují "bolanim", jezírka uprostřed bahna, jež zde zůstalo po ustupujícím Mrtvém moři. To stále klesá, za rok asi o metr, v loňském suchém roce dokonce o 140 cm. V hloubce pod bahnem zůstávají skryty čočky soli, které se v pronikající dešťové vodě rozpouštějí. V zemi tak vznikají kaverny, které se časem propadnou. Mohlo by se to stát i pod neopatrným turistou. Anebo pod neopatrnou silnicí – která je z tohoto důvodu nejméně každé dva dny kontrolována.

Asi po čtyřiceti kilometrech jízdy po Devadesátce, zhruba hodinu po odjezdu z hotelu, odbočujeme k prvnímu postupovému cíli dnešního dne. Čeká nás návštěva Ejn Gedi. Nebudeme se zde koupat, což by nám měla umožnit kilometr dlouhá pláž se sprchami. Nenavštívíme ani tři kilometry vzdálené sirné lázně. Čekají  na nás vodopády pouštní řeky Nachal David. A místní zvířena. Ale o tom až příště.

Přemýšleno a prožito v Izraeli dopoledne 19. března 2014, psáno v Praze na Lužinách dne 28. srpna 2014. V době, kdy už třetí den platí příměří mezi Izraelem a Hamásem.

Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z  cesty z Jeruzaléma k Mrtvému moři.

Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"

[Fotografie budou následovat s malým zpožděním]