Na hoře Sión je přetlak historické architektury, avšak našlo se tu místo i pro parkoviště autobusů. Můžeme tedy v klidu nastoupit do Šacharova stroje a vyrazit na avizovanou návštěvu Nejvyššího soudu. Objíždíme horu Sión, pod jejíž jižní špičkou se setkávají dvě hlavní jeruzalémská údolí - východní Jósáfat se západním, které v arabštině nese název er-Rababi. Obě údolí dala svým strategickým umístěním základ budoucím jeruzalémskám hradbám, které se nad nimi klenuly původně a v poněkud změněné formě klenou i dnes.
Strategická ta údolí jsou proto, že jsou hluboká. Zejména na západě, kde je úbočí tak strmé, že zde není ani žádná brána. Po Sulejmanovi zůstala na severu brána Jaffská, na jihu Siónská a kousek dále k východu ještě brána Hnojná. V původních hradbách se někde poblíž Jaffské brány nacházela Nárožní brána, a někde v místech Hnojné brány brána Hrnčířká, která se tak jmenovala proto, že tady svrhávali do údolí hrnčíři nepodarky nebo rozbité hliněné nádoby. Proto se jí říkalo i Brána střepů, najdeme i název "Brána hromad popela" – prostě odpadková, vlastně taky "hnojná" brána. Ono se to tak pěkně samo kutálí dolů tíhou gravitace. A protože se tudy scházelo do údolí, pak se jí někdy říkalo i "Údolní"...
Mezi ní a branou Nárožní jsou úbočí onoho údolí tak strmá, že bylo zbytečné budovat v této části jeruzalémských hradeb další brány. U Nárožní brány (aneb Úhlové, dle Kralické bible) a Údolní brány "vzdělal" judský král Uziáš někdy v polovině osmého století před občanským letopočtem věže, aby jejich strategický význam podpořil. To ale nepomohlo při dalších válkách, kterými byl Jeruzalém často trestán. Zdejší hradby obnovil v polovině pátého století před občanským letopočtem jistý Nemehiáš. Kterýžto k tomu měl svolení jak tehdy panujícího perského krále Artaxerxa, tak pomoc Boží. Nehemiáš se sám bez knížat a hovad tudy vydal na tajnou noční projížďku. Těmi údolími projel na svém hovádku, aby se tak osobně přesvědčil o nedostupnosti svahů i poničenosti hradeb, než ony hradby i s věžemi opětně vzdělal.
Dnešní sulejmanské hradby pocházejí z poloviny plus šestnáctého století, ale to údolí pod nimi je stále hluboké, a má stále strmé svahy. Z autobusu vidím na druhé straně onen symbol židovské samostatnosti, jímž je historický větrný mlýn. Jeho stavbu zaplatil filantrop sir Moses Montefiore. Jeho mlýn byl skvělý hlavně tím, že se stal krystalickým jádrem židovského osídlení vně hradeb. V těchto místech se v polovině 19. století nejdříve pronajímaly byty zadarmo, aby se do nich vůbec někdo nastěhoval. Dnes je zde luxusní čtvrť Jemin Moše. Lopatky mlýna se už netočí. Ale ony se bohužel moc netočily ani když byly nové – na tomto místě fouká patřičně silný vítr jen zřídkakdy...
Je jedna hodina odpoledne, bylo by vhodné se naobědvat dříve, než budeme pokračovat k Nejvyššímu soudu. Šachar nás vysadí pod nám už známou pasáží Mamilla, kde si budeme moci zakoupit něco vhodně chutného. Máme na to tři čtvrtě hodiny. Místo sezení v nějaké zahrádce či stání u bufetu se raději podívám, kam teče zde pramenící potůček, spoutaný přímkou umělého kanálu. Zlatého pískovcového kanálu. Procházel jsem tudy už v roce 2008, ale tehdy jsem tudy jen proletěl, jak
jsem pospíchal k Jaffské bráně.
Nad oním pramenem se na kulatém dlážděném náměstíčku rozpíná další globus, tentokráte z lesklého kovu. Kovové jsou tedy pouze kontinenty; oceány jsou zobrazeny dírami mezi nimi. Takže se dá vejít i dovnitř a podívat se na Jeruzalém ze samého středu Země. Na kontinentech jsou čarami vyznačeny hranice států (zapomněl jsem se podívat, jestli je tam vyryta i rýha mezi Českem a Slovenskem). Na dlažbě jsou ještě vyvedeny obrysy a nápisy ze strarých map. Evropa, Afrika a Asie tam tvoří tři okvětní lístky, uprostřed nichž je samotný Jeruzalém, jenž sám je tedy středem Země. Zde rozeznávám švabachem napsané země "Deudschland" a "Polen", a vida, mezi nimi i "Bohemen".
Ale nemám moc času, když chci prozkoumat to útulné zelené údolíčko přede mnou. Od pramene, který prýští z kamenné fontánky, pospíchám vzhůru dolů kolem té lákavé vodní linie k velkému koláči zeleně. Do cesty napříč se mi však staví jakési vykopávky, zjevně pocházející z římské doby. Scházím do odkrytého sklepení, procházím románskými oblouky a dotýkám se zkorodovaných železných kruhů, u kterých byli nejspíše uvázáni koně. No a u těch malých kroužků snad osli či jiná malá hovádka. Informační tabule mi sděluje, že jsem se nespletl.
V prvním století občanského letopočtu zde byla rozměrná vodní nádrž. V areálu se našly i zbytky elegantních veřejných budov z období byzantského (4.-7. st. o.l.). Ale zrovna tenhle kousek pochází až – ze začátku 20. století! Už tehdy bylo o něco výše obchodní centrum Mamilla, a tenhle barák sloužil nejspíš jako nájemní dům. Patřilo to tu křesťanům z Německa, pak Arabům a nakonec Židům. Po válce za nezávislost vedla tímto územím linie příměří, domluvená s Araby v roce 1949. Vlastně dvě linie, vzdálené od sebe 40 až 100 metrů. Tento pozemek se ocitl mezi nimi, v zemi nikoho. Budova byla později zničena a zasypána sutí. Znovuobjevena byla při výstavbě tohoto parku, přičemž byly odkryty i ony starší vrstvy z římského období.
Tak ona tudy před dvěma a půl tisíciletím vedla také hranice mezi dvěma kmeny, tedy židovskými kmeny: Kmen Juda obýval Jeruzalém, na jih od něj se nacházel kmen Benjamin. Nu a dodnes je zde "mezinárodně uznávaná hranice Západního břehu"...
Po zlatých schodech přicházím k další podélné překážce: Napříč prohlubujícím se údolím vedou dvě řady domků, které tvoří uličku. Na mapě si nacházím její název: "Hutzot Hayotzer Arts and Crafts Center". Toto středisko umění a řemesel je tuhle chvíli po poledni liduprázdné. V jednom z objektů si prohlédnu panely, které zobrazují život Teddyho Kolleka, zasloužilého jeruzalémského starosty. Až pozdě mi dojde, že jsem měl postupovat zprava doleva. Takhle jsem šel od roku 1980 nazpět až k fotografii z roku 1923…
Je tady toho spousta, a to ještě nevím, že jsem nevšímavě minul vykopávky hrobky rodiny ukrutného a velikého krále Herodese, skryté v západním svahu údolíčka... Čas se krátí, ještě bych chtěl na chvilku spočinout, abych pojedl něco ze svých zásob. Konečně je tu další parčík, tentokrát zcela zelený. Sedám si na lavičku, zouvám své pevné turistické boty a nechávám vychladnout nohy. Popřávám si tyčinek a sušenek, zapíjím vodou a rozhlížím se kolem. Vidím cedulku, která mi piktogramy sděluje, že nemám křičet, vodit sem psy, hrát tu míčové hry a rozdělávat ohně.
Ono vádí er-Rababi má samozřejmě také hebrejský název – Gei Ben Hinnom, údolí syna Hinnoma, někdy jen Gei Hinnom. Osobu toho jména, ani jeho syna nikdo neidentifikoval, stejně jako samotný význam slova "Hinnom", ale onen název je dosti známý. V češtině se objevuje poprvé r. 1594 v bibli Kralické, konkrétně v knize Jeremiášově. Jeremiáš byl poněkud nedůtklivý prorok, jenže mu nezbylo nic než interpretovat Boží hněv, který se vznášel nad Judejci. A ti si ho zasloužili: Uctívali v té době nepravé bohy Baala a Molocha a dokonce mu – bez ohledu na zakazující piktogramy – přinášeli zápalné oběti. A to dokonce lidské oběti, své vlastní děti. Kousek pod mým parčíkem se rozkládá hlubší část údolí, kde býval královský rybník, a také ono neblahé místo lidských obětí. Na ty vykopávky se koukám jen přes plot, zatímco žmoulám zbytek sušenek. Tady je to místo, kde Jeremiáš vyplnil Boží příkaz (opustím poněkud nesrozumitelnou kraličtinu a použiji novějšího překladu):
"Tak pravil Hospodin: »Jdi si koupit hliněný džbán od hrnčíře, vezmi s sebou několik předních mužů z lidu a několik předních kněží a jdi ven do údolí Ben-Hinnom, které je u vchodu do Hrnčířské brány, a hlásej tam slova, která k tobě promluvím. Řekneš: Slyšte Hospodinovo slovo, judští králové i jeruzalémští obyvatelé! Tak praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele: Přivedu na toto místo neštěstí, takže každému, kdo o něm uslyší, bude znít v uších, protože mě opustili, odcizili (mi) toto místo, obětovali na něm kadidlo cizím bohům, které neznali ani oni ani jejich otcové. Judští králové naplnili toto místo krví nevinných: zřídili výšiny Bálům, aby pálili své děti ohněm v zápalnou oběť Bálům, což jsem jim neporučil, nepřikázal, ani mně to nenapadlo.
Pak rozbiješ džbán před očima mužů, kteří půjdou s tebou, a řekneš jim: Toto praví Hospodin zástupů: Tak rozbiji tento lid a toto město, jako se rozbíjí hrnčířská nádoba, kterou už nelze spravit. V Tofetu budou pochovávat, protože nebude jiné místo k pohřbení. Tak naložím s tímto místem - praví Hospodin - a s jeho obyvatelstvem; učiním z tohoto města Tofet. Jeruzalémské domy i domy judských králů budou nečisté jako místo Tofet, jako všechny domy, na jejichž střechách obětovali všem nebeským souhvězdím a přinášeli úlitby cizím bohům.«
Sám název údolí tedy už nebyl Ben Hinnom, ale nakonec ani Tofet. Vracím se ke kraličtině: " Protož aj, dnové jdou, dí Hospodin, kdyžto nebude slouti více Tofet, ani údolí syna Hinnom, ale
údolí mordu, a pochovávati budou v Tofet, nebo nebude dostávati místa. I budou mrtvá těla lidu tohoto za pokrm ptactvu nebeskému a šelmám zemským, a nebude žádného, kdo by odstrašil. Způsobím také, aby přestal v městech Judských a v ulicích Jeruzalémských hlas radosti a hlas veselé, hlas ženicha a hlas nevěsty; nebo pustinou učiněna bude země."
Jakž se i stalo. Je zjevné, že Kraličtí překládali Starý zákon přímo z rabínské hebrejštiny, kde byl vynechán syn (Ben), a zůstalo jen údolí plus neznámý a chudák nevinný Hinnom, tedy výraz "Ge-hinnom". Kdežto jiní překladatelé se spokojili s řeckým překladem Starého zákona. No a tam se původní název zapsal jako "Ge′en·na", z čehož vznikl onen nemilý název "Gehenna", který později křesťané spojili s peklem. Takže se nacházím v místě, které sužuje oheň pekelný, přímo v bažině pekelné. Tedy symbolicky.
Údolí mordu se v době novozákonní stalo navíc ještě údolím sebemordu. Toto místo je ono "hrnčířovo pole", které si koupil Jidáš za třicet stříbrných. A skončil tam (dle Skutků apoštolů v malebné kralické verzi) velmi nepěkně: "Ten zajisté obdržel pole ze mzdy nepravosti, a oběsiv se, rozpukl se na dvé, i vykydla se všecka střeva jeho. A to známé jest učiněno všechněm přebývajícím v Jeruzalémě, tak že jest nazváno pole to vlastním jazykem jejich Akeldama, to jest pole krve."
Nepoobědváš v Jeruzalémě na anonymním místě, aniž bys neproplouval tisíciletími! Neusedneš na lavičku, jež by se nenacházela v uzlovém duchovním bodě různých náboženství. Ano,
zmiňoval jsem se o tomto údolí už v prvním díle:. "V Jóšáfatově údolí, na tomto konkrétním fyzickém místě, má proběhnout Poslední soud a ti, kdo leží hnedle vedle, se nebudou muset před stolici Boží trmácet nějak daleko. A soud může být rovněž nikoli metafyzický: obžalovaní půjdou po niti, natažené přes Kidron. Kdo z ní spadne, bude muset jít za roh pod jižní zeď Jeruzaléma do údolí Gehenna."
 |
| Dolů 2008 |
 |
| Nahoru 2014 |
Uf, a já zde v klidu poobědval nějaké cereálie s vodou. Zjevně jsem nezhřešil aniž zradil, takže jsem mohl v klidu odejít, a splnit si další dřívější sen: Skoro až k autobusu jsem šel bosky. Po travičce, po kamenné dlažbě, a v samotném závěru i vodou, která kdysi napájela dávné nádrže. Z nich čerpal Jeruzalém vodu nejen ve starověku, ale i na začátku roku 1948, v době, kdy Britové jen přihlíželi arabské blokádě Jeruzaléma....
Možná se sem vrátím až po Posledním soudu, ale doufám, že trestem za mé hříchy bude jen mírnější židovská verze: Nikoli nastálo zde pobývati, ale jen na dobu dvanácti měsíců. Teď ale míříme k Nejvyššímu soudu státu Izrael. Ale o tom až příště.
Přemýšleno a prožito v Izraeli po poledni 18. března 2014, psáno v Praze na Lužinách v pondělí 15. srpna 2014. V den, kdy stále platí příměří mezi Hamásem a Izraelem. V den, kdy v údolí syna Hinnomova probíhá každoroční mezinárodní festival umění a řemesel. Ještě ho můžete stihnout – trvá až do soboty 23. srpna 2014.
Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z
údolí Ben Hinnom.
Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem
Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"
