pátek 1. srpna 2014

Mír palácové hory

Sjíždíme z výšiny Ramat Rachel a otáčíme se k jihu. Překračujeme mezinárodně uznávané hranice Izraele a opět se ocitáme se na Západním břehu (Jordánu), aneb v "okupovaném pásmu". Uvozovky jsou zde dány proto, že nemůže být okupován stát, který neexistuje. Palestinští Arabové si nikdy svůj stát nevytvořili. Toto území ale bylo okupováno – v letech 1948 - 1967, a to Jordánskem. Jinak se tato oblast už několik tisíc let jmenuje Judea.



Po obou stranách silnice 398 vyrůstají krásné domy s obloukovitými okny. Tu třípatrové krychlovité vily, onde dvoupatrová soudomí. Zde hradba sídlištních bloků o pěti patrech, kousek dál přízemní domky arabské vesničky. Žádné pastoušky! Pěkná kamenná stavení. Projíždíme balvanitou vrchovinou. Domky místních obyvatelů sedí na pahorcích, a to snad nejen ze strategického hlediska: V údolních nivách je zeleněji a tolik půdy a vlhka, že zde mohou růst olivové sady.


Náš autobus zastavuje na check-pointu pod vysokou betonovou strážní věží. Silnice i nadále vede územím pod izraelskou správou, ale zleva se k ní přimyká "Area B" (palestinská odpovědnost za  veřejný pořádek a občanské záležitosti Palestinců, izraelská odpovědnost za bezpečnost Izraelců) a vpravo betlémská aglomerace, jež leží v "Area A" (plná odpovědnost palestimské samosprávy za toto území). Judská krajina se jeví i nadále mírumilovně. Kolem silnice vyrůstají nové domky. A najednou zpoza obzoru vyrůstá jakási nepatřičná hora.

Vypadá jako sopka. Vím, že v jejím kráteru se ukrývá pevnostní palác Herodion. Znám tuhle lokalitu z leteckých pohledů. Ale žádný z těch pohledů z ptačí perspektivy neodhalí to, co je vidět z perpektivy žabí: Ta hora je prostě obrovská. Obvod má asi pět set metrů a nad terénem se vypíná asi padesát metrů. A je uměle navršena! Nechal ji postavit Herodes, toho jména Veliký. Popsal ji už ve Válce židovské historik Josephus Flavius:

"Vystavěl hrad v horách proti Arábii a nazval jej po sobě Héródeion. Uměle nasypaný kuželovitý pahorek, vzdálený šedesát stadií od Jeruzaléma, nazval stejným jménem a vyzdobil jej velice nádherně. Obklopil výšinu kulatými věžemi a nádvoří vyplnil nejnádhernějšími paláci. Nejen vnitřek budov byl skvělý. I vnější stěny, římsy a střechy byly přeplněny nesmírným bohatstvím. Ohromným nákladem přivedl zdálky množství vody a přístup rozdělil dvěma sty schodů z nejbělejšího mramoru. Pahorek byl totiž značně vysoký a zcela vytvořen lidskou rukou."


Ty schody jsme vystoupali, jen co Šachar zaparkoval autobus. A nahoře se nám pak rozevřely překrásné pohledy: Jednak do krajiny, na arabské vesnice a židovské osady. V jedné z nich prý bydlí ministr zahraničí Izraele, proto je sem dnes cesta přístupnější než dříve. Škoda, že krajinu halil opar, ve kterém se ztrácely daleké kontury, jinak bychom viděli až do Betléma. Další výhledy se naskýtaly dovnitř, do kruhového sopouchu, jehož stěny tvoří dvojité pevnostní zdi až 20 metrů vysoké. Nebo vlastně, pokud jste na jejich vršku, pak - hluboké. Ony čtyři kulaté věže stály ve čtyřech světových stranách. Ta východní byla vysoká 40 metrů a sloužila jako královský palác. Pod severním svahem artefaktické hory nechal Herodes postavit další palác, mnohem rozlehlejší. Josephus Flavius  ho popsal takto:

"Na úpatí zřídil také další královský palác, který mohl poskytnout přístřeší jeho zavazadlům a jeho družině, takže se hrad zdál městem, protože v něm bylo všechno, svým určením však byl královským sídlem.“

To palácové město na úpatí se zvalo Dolní Herodium a mělo rozlohu asi 5 hektarů. Bylo tam všechno, co mělo město v římské době mít: Amfiteátr. Lázně. Velké množství budov. Nádrže, do nichž přiváděl vodu akvadukt až z Šalamounových nádrží. Dnes zde leží palestinská vesnice.

Celý projekt byl dokončen v roce minus 15, po pouhých sedmi letech výstavby. Někdy se uvádí, že Herodes byl ješitný, což má dokazovat, že po sobě nechal tento hrad pojmenovat. Jenže – Herodes nechal ve svém království vybudovat spousty hradů pro své věrné, a ten pro sebe postavil až jako poslední. Aby měl kde odpočívat od velkoměstského ruchu Jeruzaléma, zejména v období náboženských svátků, kdy do města dorazilo statisíce věřících. A je to objekt, který je po něm pojmenován jako jediný…


Tak Herodes byl vlastně kolaborant s Římem. Tamní senát ho jmenoval králem Judska v roce 40 před naším letopočtem, a řekl mu – a teď si to místo vybojuj sám. Což se také během tří let stalo. Herodes ale nemohl být formálně židovským králem podle židovských zákonů, neboť byl Idumejec (což nebyl židovský kmen) a jeho matka Kipra byla Nabatejka.

Maminku měl tedy moc rád. Ta vlastně stála u samého zrodu Herodionu. A bylo to tak: Herodes v jedné šarvátce prohrál a prchal z Jeruzaléma přes Judskou poušť na jih. Nu a v těchto místech se matince zvrátil kočár a nebyla schopna dále jet. I zastavil Herodes své voje a nepřátelům, kteří ho pronásledovali, se postavil a odolal. A tak matinka přežila.

Dlouho přežívala i jeho žena Miriam, hasmoneovská princezna. Sňatkem s ní legitimizoval své královské postavení. Ale přesto, že šlo hlavně o politický sňtatek, tak Herodes svou ženu nade vše miloval. A ona ho nenáviděla. Přesto ji miloval. Tak velmi, že líbal zemi, po které přešla. Tak velmi, že když musel jet na kobereček k Marku Antoniovi na Rhodos (za to, že utopil Miriamina bratra poté, co paní tchýně měla hloupý nápad, jmenovat svého synáčka veleknězem), tak přikázal svému bratru Josephovi: "Kdybych se nevrátil, tak Miriam zabiješ, nesmí ji po mně nikdo mít!"

Když se Herodes vrátil, tak mu jeho sestra Salomé namluvila, že právě Joseph s Miriam v době jeho nepřítomnosti spal. Načež Herodes popravil – svého bratra. Nakonec ale Miriam stejně nechal uškrtit, když se k němu dostala od Salomé další (snad podvržená) zvěst, že mu byla nevěrná s jiným mužem. (Tahle událost snad inspirovala pozdější vyprávění, z nichž je nejznámější Shakespearovo ztvárnění v dramatu Othello.) Ale Herodes miloval svou ženu i po smrti, proto ji nechal naložit do medu, aby mu dlouho vydržela. Noc po její vraždě prý tak řval zoufalstvím, že i Měsíc sešel z oblohy. A pak se asi už definitivně zbláznil.

Aby snad někdo z Miriaminých synů svou matku nepomstil, nechal pro jistotu zabít i její tři syny. Své syny. (Tahle událost snad inspirovala pozdější vyprávění o vraždění neviňátek.) A když už cítil že opravdu umírá, pak vydal své proradné sestře Salomé příkaz, který měla vykonat po jeho smrti:

"Dej na závodní dráze v Jerichu shromáždit všechny židy - muže. Až se shromáždí, nech dráhu uzavřít. Poté, co umřu, necháš je do jednoho zabít. V mé říši nesmí být ani jediné rodiny, která by někoho neoplakávala. Potom i po mé smrti zazní v celé zemi pláč a žalozpěvy". Ale to už bylo i na Salomé cu moc, a tak příkaz nevykonala. Neměla ani důvod – když další boje v družině mrtvého krále o moc byly už zbytečné. Masakr asi 15.000 židů se tedy tehdy nekonal. Hodná sestřička Salomé...

To jsou věci. Kvůli kterým je Herodes znám spíše jako Ukrutný než Veliký. A veliký byl – i když postavu měl malou, asi jako jiný tyran, Stalin.

Po vyprávění na hradbách jsme slezli dolů, do vykopávek. Podívali jsme se do lázní s podlahovou mozaikou, napodobující drahý mamor a podlahovým topením. Tehdejší sauna dopřávala antickému člověku tělesného očištění – ještě nebylo vynalezeno mýdlo! Samozřejmě tu byly i bohatě vybavené hostinské pokoje. Herodes byl prý skvělým hostitelem. Říkalo se, že lepší je být Herodovým psem než příbuzným...

Byla tu prostě oáza přepychu uprostřed pouště, ke kterému patřily i karafy se vzácnou voňavkou z květu afar semon. Tak byla vzácná a drahá, že ji Římané obětovali bohům. Ona rostlina se nacházela pouze v En Gedi poblíž Mrtvého moře. Její pěstitelé se zavazovali životem, že její tajemství nevyzradí. A nevyzradili. Takže od 4. století se ona komodita z voňavkářského trhu tiše vytratila. Zůstal po ní jen hebrejský a aramejský nápis na mozaice v synagoze starověké En Gedi, který varuje obyvatele před odhalením městského tajemství…

Po Herodově smrti zde sídlili římští správci Judeje. A to až do první židovské války. V roce plus 66 padla pevnost do rukou židovských povstalců. V té době zde byla vybudována synagoga a dvě mikve. Římané získali nakonec Herodion bez boje, když se jim buřiči vzdali. Římanu pak už pevnost nezajímala, a tak ji nechali opuštěnou. Což byla strategická chyba, neboť si ji v přípravě na další povstání zabrali zelóti. Také toto povstání bylo potlačeno a od roku 135 byl Herodion opět opuštěn.

Zelóti v přípravě na obklíčení vybudovali rozsáhlý systém podzemních chodeb, jímž nás vedla Dalia. Hlavně po schodech dolů. Úzkými škvírami, kde jsme se někdy přetlačovali s protivnými turisty v protivném směru (bývalo to tu prý jednosměrné!). Ta cesta podzemím byla dlouhá, přesto nádherná – zejména speleologové ji ocenili. A majitelé lepších aparátů – nebo lepší fotografové než já. Nahoře jsem úpěl kvůli nedostatku světla. Slunce se tam jen taktak prodíralo mlžným závojem, ale v podzemí je prostě tma. I když je osvětlená reflektory.

Nevím, jak je to možné, ale těch schodů dolů bylo více než nahoru. A stejně jsme vyšli ještě vysoko nad úpatím hory, nad amfiteátrem. Dřevěný chodníček nás vedl ještě dál, k nedávno objevené hrobce ubohého krále Heroda! Která byla na jeho přání zasypána pískem a její existence byla považována za pouhou pověst. Až v roce 2007 ji vykopala expedice Ehuda Necera z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, jež zde trpělivě pracuje od roku 1972. (První výzkum památek, které zůstaly na povrchu, zde probíhal již v 18 a 19. století, ale do země tu archeologové poprvé kopli až v letech 1956 - 1962.)



Měli jsme odtud dobrý výhled na vykopávky části Dolního Herodia, kde se v 5. století usídlili Byzantinci. Ti některé pokoje bývalého paláce proměnili v kostely. Zatím byly vykopány základy čtyř. Po roce 638, kdy Mohamedův nástupce Omar porazil Byzantince u řeky Jarmúk, zůstala z celého Herodia jen vzpomínka. A hora, na které se pásly ovce.

A s tou horou je to tak: Původní válcovitý hrad stál na nějakém původním vršku. Po Herodově smrti byla zasypána nejen jeho hrobka, ale celý hrad až do úrovně hradeb. Proto vypadá, jak vypadá. Divně. Sopkovitě.

Na té hoře se ostatně ovce pasou i dnes. Osmahlý Arab je po vršku pohání pastýřskou holí, aby byly poblíž turistického chodníčku. Dojemný hošík přináší až k nám v náručí jehňátko, abychom si ho mohli (za bakšiš) vyfotografovat. Skutečný symbol skutečného míru v Izraeli! Naštěstí mi konečně chcípla baterie foťáčku a neměl jsem čas vyměnit ji za jinou. Neb jsem pospíchal, abych nezdržoval výpravu. (Ale ani tentokrát jsem nebyl posledním fotografem na cestě!)

Čas na výměnu baterie jsem měl až v autobuse. A tak jsem zase mohl snímat vesničky, zelená políčka, olivové hájky, silnice, podcházející bez propojení tu naši silnici, minarety... A najednou stojíme v koloně aut a autobusů, která se táhne asi sto metrů od  check-pointu. Táhne se až přes kruhový objezd, do kterého ústí (tentokráte zleva) silnice od Betléma. Od místa zrození Ježíše. Od místa pod plnou palestinskou samosprávou. Před výjezdem na ni jsou umístěny dvě velké cedule, asi tak dva na tři metry, na které je bíle na rudém podkladě v hebrejštině, arabštině a angličtině (ze které doslova přeloženo) psáno:

"Tato silnice vede do oblasti "A"
Pod palestinskou správou
Izraelským občanům je vstup zakázán
Ohrožuje vaše životy
a je proti izraelskému zákonu."








Uvědomuji si ten rozdíl: Arabové mohou žít v Izraeli. Izraelci nesmějí žít v snad budoucím státě Palestina. I pouhá návštěva palestinských území je pro Izraelce životu nebezpečná! Vypadá to, že někdy v budounosti by měla být Judea Judenfrei. Zatím v tom překážejí zlořečení osadníci, kteří kradou Palestincům půdu. Přesněji: poušť, kterou zúrodňují.

Ale ten den, kdy jsme tudy jeli, panovala i v koloně izraelských aut před check-pointem absolutní pohoda a mír.

Přemýšleno a prožito v Izraeli odpoledne 17. března 2014, psáno v Praze na Lužinách dne 1. srpna 2014. V den, kdy po třech týdnech války teroristického Hamasu s civilizovaným světem – za což civilizovaný svět kritizuje Izrael – začíná třídenní příměří. Příměří, které může pokračovat do aleluja. Anebo do doby, než zase začnou z Gazy létat rakety. Což obvykle trvá tak rok a půl, dva roky. Než palestinští teroristé doplní svoje zásoby raket ze Sýrie, Íránu a Severní Koreje. Za peníze, které plynou od arabských šejchů, Evropské unie, OSN a USA...


(Příště se ponoříme do nebezpečné jeruzalémské čtvrti Mea Šearim, obývané "ultraortodoxními židy" s pejzy, kteří zaživa sežerou každého turistu, který neopatrně vystoupí z autobusu.)

Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z putování k divnému kopci Herodion.

Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"

PS: Dnešní příměří skončilo hodinu a půl po jeho vyhlášení – v okamžiku, kdy začal Hamás střílet na jednotky IDF, které palbu opětovaly. Podle České televize tak "příměří porušily obě strany"…