Ejn Bokek jenom projíždíme, pobřežní silničkou míříme k jižnější drúze hotelů, zvané Neveh Zohar. Tady budeme mít letos koupací místo. Položím se do vod Mrtvého moře už potřetí, a proto jen koutkem mozku sleduji Daliin brífink k této akci. Vybízí nás, abychom se nesnažili potápět, nabádá nás, abychom po sobě nestříkali vodou, radí, abychom po zasažení oka mořskou vodou spěchali do sprch vymýt si ho vodou sladkou. Přece jen dostávám jednu novou informaci: Pokud bychom mořskou vodu vdechli mohla by nám "roztrhat plíce". Informaci, že máme ve vodě na jeden zátah strávit maximálně čtvrt hodiny a maximálně třikrát po sobě nedostáváme – snad proto, že ke koupání, včetně převlečení v kabinkách, máme vyhraženu toliko jednu hodinu! Je to vlastně jen jakási ochutnávka jedné z možností, jak prožít Izrael.
Autobus zastavuje před jednou z pláží v Never Zohar. Hrneme se do šaten – kromně Dalii a Jana, kteří se nehodlají smáčet v nějakém oleji. Plavky mám na sobě hned, kabinkou jen proletím. Pláž je vybavena standardně: Plavčický domek s připraveným záchranným plovákem, na žluťoučkém písku nás čekají lehátka. Slunečníky tady a teď ne, možná proto, že je teprve 19. března, možná proto, že se nad pobřežím vznáší kouřmo, možná proto, že se zde konají jen ochutnávací vnory do vody.
Minule jsem psal, že se doporučují boty do vody, a to kvůli solným usazeninám, které jsou velice tvrdé a jejichž hrany mohou být nepříjemně ostré. Ovšem minule jsme byli na pláži krásně písečné a písek zasahoval až do vody. Na tomto místě je tomu podobně, jenom ten písek je už povlečen solným kamenem. Který se táhne až do vody. Na jižnější straně pláže je dokonce sektor, jenž zabrala kompaktní solná kra.
Vysychá nám Mrtvé moře, vysychá. Ona v něm vlastně už ani voda není, jen hustý roztok hořčíku, bromu, jodu a kuchyňské soli. V prvním díle jsem psal, že místní kapalina má hustotu 26 %. Ve druhém díle jsem to opravil podle znalců, kteří četli můj příspěvek na Neviditelném psu na 35 %. Česká Wikipedie v roce 2014 udává 33,7 %. Americká to zase pro rok 2011 vidí na 34,2 %. Asi jak kde a jak kdy. Nicméně různé soli tvoří asi třetinu objemu zdejší kapaliny. Prakticky nasycený roztok. Pro samotnou sůl se udává, že při teplotě vody 20°C je třeba ve 100 mililitrech anebo gramech rozpustit 35,9 g soli, abychom dostali nasycený roztok. Inu, vidím na vlastní oči a ochutnávám vlastními ubohými chodidly, že se všechny ty soli z vody prostě vylučují. Naštěstí v už asi 20 centimetrech je možno si sednout a pak zády lehnout na hladinu, která vás nese jako nevyfouknutelné nafukovací lehátko.
Nakonec jsem v příjemné koupeli setrval dvakrát dvacet minut. A ještě jsem na závěr stihl přinést si z šatny foťák a udělat pár snímků, což jsem původně neměl v úmyslu. Přidělený čas jsem vyčerpal přesně. Někteří z nás, ti, kteří do šaten odcházeli s jistou časovou rezervu, tak ti ji vyčerpali v obchodě, kterým se muselo projít cestou z pláže. Někteří i mírně přečerpali. Dobře to mají zdejší obchodníci vymyšleno!
Po půl čtvrté pokračujeme v cestě na jih. Na vodní hladině a na břehu se začínají objevovat stále větší konstrukce. Moře končí, ale stejně jako posledně, jedeme kolem širokého koryta. Které mizí v největší kovové konstrukci, přímo továrně. Tyto mechanické příšery jsou poněkud vylepšeny jasnými veselými barvami: Bílá, červená, zelená, modrá, žlutá, vyvedené tak, že továrna vypadá spíše jako obří skluzavka. Minule jsem si všiml, jak zde z vysokých komínů jakýchsi pecí uniká pára. Tak ano, Dalia upřesňuje: Je to vodní pára. Zdejší firmy těží bohatství Mrtvého moře tím, že odpařují jeho vodu, čímž za ohromného výdaje energie urychlují zánik této unikátní přírodní památky. Když se podíváte z vesmíru nebo na Google, tak vidíte, že v tomto plánovaném ničení Mrtvého moře jsou Jordánci ještě dál…
Za jednou z budov si všímám schovaného policejního vozidla. Letos poprvé a naposledy vidím v Izraeli dopravní policisty. Kontrolují rychlost. Tady, na devadesátce, uprostřed pouště, na spojnici mezi Jeruzalémem a Ejlatem, se řidiči snaží urvat čas. Ta štreka má asi 300 km, tak proč se zdržovat v poušti. Proč? Ne kvůli policistům, kteří dávají za překročení rychlosti mastné pokuty – vlastně hlídají jen tu rychlost. Ale kvůli vlastní bezpečnosti – nehody, způsobené rychlostí, berou Izraeli více životů než teroristické útoky a ztráty ve válkách. Na téhle silnici se jezdí rychle hlavně z Ejlatu – po tom, co si v této zóně, kde se neplatí VAT/DPH, pořídili vnitrozemští Izraelci výhodně různé potřebné nákupy.
No a jakou rychlostí se tedy má kde v Izraeli jezdit? Jest to velice jednoduché: Když přejedete křižovatku, tak vám řekne dopravní značka, jak rychle máte jet. Nemusíte tedy provádět logické operace "jedu na rychlostní silnici uvnitř obce" nebo "tahle mimoúrovňová křižovatka zrušila předchozí omezení, anebo to nebyla křižovatka?"…
2008 |
2014 |
Do Ejlatu nám zbývá už jen 60 kilometrů. Do Ejlatu nám zbývá už jen 60 kilometrů. Nastupujeme do autobusu, která veze členy české pobočky KKL. Venku se rychle stmívá. Už se těšíme na večeři a postýlku v hotelu Americana. Ale o tom až příště.
Prožito v Izraeli 19. března 2014 odpoledne, přemýšleno a zapsáno v Praze na Lužinách dne 9. září 2014.
Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z Mrtvého moře a údolí Arava.
V textu použité odkazy na starší články:
Vyprávění o Mrtvém moři z let 2006
a 2008.
Údolí Arava
Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"