Opouštíme výběžek pouště Negev, marťansky rudou Timnu, její rezavou rulu, zlatou žulu a barevný pískovec, a osou údolí Arava po silnici číslo 90 pokračujeme k severu. Po asi patnácti kilometrech odbočujeme vpravo k "biblickému Zoo". Ale než tam dorazíme, zastavíme se ještě v kibucu Jotvata, přesněji v jeho nákupním centru. Stáváme se obětí Daliiny vášně pro zmrzlinu, a to velice vděčnou obětí. Zdejší zmrzlina je snad nejlepší v celém Izraeli. A když si jí koupíte alespoň tři kopečky, tak vás vyjde levněji.
A tak jsem si z mohutné nabídky vybral tu s vlašskými ořechy, pomerančovou, a mangovou taky. Jenže ne "kopečky", avšak spíše "kopce", konkrétně něco přes půl litru báječné pochoutky. Vlastně teď, chvilku po jedenácté, takový předběžný oběd. Vlašské ořechy nevím, ale mango a pomeranče vyrostly v místních sadech. Zdejší kibuc (přesněji řečeno někteří z jeho asi sedmi set obyvatel) z nich vyrábí i ovocné šťávy, které distribuuje po celém Izraeli. Ostatně i mléko, ze kterého je zmrzlina vyrobena, pochází od zdejších krav, a výrobky z něj mají rovněž celostátní význam. Krávy jsme neviděli, jen ty umělohmotné, které slouží jako poutače před nákupním centrem. Vznáší se nad nimi na zdi vymalovaná veselá kráva, tančící v poušti, a vítající v komiksové bublině návštěvníky ve dvadvaceti jazycích a osmi různých písmech, přičemž české "Ahoj!" je umístěno hned pod hebrejským Šalom! (vlastně !molaŠ)...
Nákupní středisko nabízí samozřejmě příšerné umělohmotné hrnečky s tlemícími se kravami, velice nevkusné porcelánové talíře s kýčovitými pohledy na Svatou zemi a velice vkusné keramické talířky a misky s mozaikovými motivy. A další místní produkt: Datle. V balení po dvaceti decích, půl kile, a nejlevněji vyjdou samozřejmě kilovky. Už mám v kufru dvě lahve vína, a jeho váha byla při odletu téměř na limitu. Přesto neodolám, a koupím si na památku kilogram pravých izraelských čerstvých datlí.
Po příhodném občerstvení se vracíme autobusem po devadesátce asi sedm kilometrů na jih, kde sjíždíme vlevo ke vchodu do přírodní rezervace Chai Bar, kde nás vítá plechový přímorožec.
Před šesti lety jsme kolem tohoto "biblického safari" jen projeli. Dnes mám tedy možnost prohlédnout si zvířata, která v těchto místech žila v oněch starozákonních dobách. A některá zde budou možná žít i v dalších stoletích, pokud se ujme program jejich návratu do přírody. Tedy, do přírody zamíří jen někteří, možná kozorožci, vlci a damani. Třeba i leopardi, kteří žijí dodnes volně na území egytské Sinajské pouště. Ostatní poputují do různých světových zoologických zahrad. Zdejší rezervace je totiž "reintrodukční, chovné a aklimatizační centrum". Na to by tedy asi nestačilo oněch 40 hektarů, o kterých jsem se zmiňoval minule. To je snad oblast, kam smějí návštěvníci ve svých autech či autobusech. Celková plocha střediska totiž činí přes 12 čtverečních kilometrů!
Nejdříve nám stačí jen několik čtverečních metrů pavilonu, kde ukazují místní hady. V teráriích se rozvalují různé zmije: palestinské, arabské a perské rohaté, dokonce i černá pouštní kobra, a dalších asi deset druhů hadů. No, ty bych moc neintrodukoval. I když potravy by měli dost, jak ukazují vedlejší terária s místními hlodavci. Znovu se setkávám se svou známou myškou z Masady. Tento "drobný hlodavec se špičatým čumáčkem, dlouhými vousky a štětinatě naježenou světlehnědou srstí" je tedy, jak prozrazuje popisek Zlatá Bodlinatá Myš. Žije v poušti a živí se převážně šneky, hmyzem a pavouky. A činí to ve dne v noci – krom oblastí, kde žije konkurenční Káhirská Bodlinatá Myš, jež rejdí pouze v noci. Tam Zlatá, jakožo moudřejší, ustoupila, a je aktivní pouze ve dne. Nu a mláďata se rodí už chlupatá a s otevřenýma očima. A s fialovou kůží, jak jsme si mohli povšimnout na místě. Než se změní na dospělou čerň. V zajetí se zviřátko dožívá až šesti let. (Možná jim v tom pomáhá trénink na hojně užívaných běhacích kolech.) Oddechl jsem si – vystavení hlodavci zřejmě nepadnou za oběť zde chovaným hadům. Ani ti zlatí, ani ti tlustí.
Ne, že by se ona líná písečná krysa (anglicky Fat Sand Rat) či myš (latinsky Psammomys Obesus) nějak přežírala, ona se tak prostě jmenuje. Protože je tlustá, aneb obézní už od přírody. Tento největší z pískomilů má tedy sklon k cukrovce, takže se využívá k jejímu výzkumu. Žije na severoafrických a blízkovýchodních náhorních planinách, solných rovinách a na dně vádí. Živí se hlavně rostlinami, rostoucích na salinách. V divočině nepije vodu (stejně jako naše morčata domácí), ale v zajetí se napije.
Tak tahle zvířata jsme viděli u vstupu. Také levharty. Jednak jednoho vycpaného, a pak hřbet jiného, který odpočíval za kamenem pod stínem stromu. Písečná kočka vystrkovala ze svého úkrytu jen tlapky. Inu, je pravé poledne, kdo může, tak spí. Dikobrazi a karakalové zalezlí ve svých norách mimo dohled návštěvníků. Sovám denní světlo a pohledy návštěvníků ve spánku nevadily. Spánek si odpustili vlci. A damani. Jakousi aktivitu vyjevovali rovněž papoušci a poštolky. A supi. A turisté, kteří vlezli do autobusu, který nás zavezl na safari.
Načež jsme si prohlédli přímorožce popásající se na seně. Tedy, ona tu není tak úplně savana, spíše poušť, porostlá keři a akáciemi. A když se podíváte na půdu, tak vidíte, že se tudy před nedávnem prohnala voda, která po sobě zanechala usazeniny, pokryté bílým povlakem soli. Tráva zde tedy neroste, místo ní rozhazují zaměstnanci parku balíky sena, na kterých se popásají oni přímorožci. Pštrosi mají krmítka ve výšce, aby se ke své potravě nemuseli sklánět. Ano, viděli jsme pštrosy. Postávající u krmítek, sedící na vejcích, a pokoušející se nastoupit do autobusu. Který má z těchto důvodů zavřeny nejenom dveře, ale i okna. Takže k nám ani nepronikaly vnější pachy, jen jsme pozorovali hromady přímorožčího trusu.
Přímorožci a přímorožci, stáda přímorožců, občas houf roztomilých přímorožčátek. Semtam pštrosi. Aby to nebylo nudné, objevují se mezi nimi osli. Pak vjíždíme do další oplocené části parku. Neprojíždíme vraty. Míchání divokého skotu je zabráněno tím, že na silnici je příkop s napříč položenými kovovými tyčemi. Auto či autobus projedou, přímorožčí noha neprojde. Na druhé straně plotu jsou opět pštrosi a osli, ale přímorožce nevidět.. Objevují se kozorožci se šavlovitě zahnutými rohy. A jakýsi druh antilop s rohy vlnitě prohnutými. Shlédli jsme hektary antilop, stovky přímorožců, ale písečné lišky, písečné kočky, karakaly, levharty ani hyeny jsme zde neviděli. Ti si nejspíš žijí někde v těch kilometrech čtverečních, kam nemají turisté přístup. A oni zase nemají přístup k rohatému masu. Takže během safari panuje absolutní mír.
Nebylo tak tomu vždy. Ani v době, kdy se zde nacházelo biblické tábořiště Izraelitů Jotbata, ani v roce 1951, kdy byla poblíž založena novodobá Jotvata. Tehdy jako polovojenská osada, nazvaná Ejn Radian, která se teprve v roce 1957 změnila na čistě civilní sídlo. Ve kterém ale osadníci bydleli až do roku 1960 v provizorních ubikacích. Dnes je to výstavní osada, která i nadále zůstává na svém strategickém místě pouhé dva kilometry od jordánské hranice. Inu, celé území přirodní rezervace Chai Bar se rozprostírá mezi devadesátkou a jordánskými hranicemi, a je tak široké jen něco mezi dvěma a třemi kilometry. Proto jsme také cestou v dálce zahlédli jordánské strážní věže.
Samotné safari, tedy popojíždění mezi místním divokým dobytkem, trvalo skoro hodinu, a bylo na konci už poněkud jednotvárné. Ještě, že jsme v sobě měli hromadu zmrzliny. A před sebou někteří návštěvu továren na diamanty, a jiní potápění u korálového útesu. Ale o tom až příště.
***************************
Prožito v Izraeli kolem poledne 20. března 2014, přemýšleno a zapsáno v Praze na Lužinách dne 19. září 2014.
Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie
z Jotvaty a národní rezervace Chai Bar.
Jestli se chcete podívat na profesionální fotky z naší letošní cesty po Izraeli, mrkněte na fotogalerii turistického kolegy
Martina Salajky,.
Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem
Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"
V textu použitý odkaz na starší článek z roku 2008:
Mír údolí Arava
