Mír kozorožců

Vchod do přírodní rezervace Ejn Gedi připomíná Afriku: Kruhová vstupní hala je přikryta rákosovou střechou, obzor tvoří vysoké zlaté hory, ze kterých k nám stéká suché vádí. Na jeho březích se daří akáciím i vysokým travinám. Když sejdeme na dno, spatříme nepochybné známky nedávno proudící vody: Bahnité stíny, které se vytvořily za většími balvany uprostřed úzkého řečiště uvnitř širšího plochého dna vyschlé řeky. Než Dalia vyřídí naše vstupenky, zamířím ke kohoutkům, vystupujícím z kamenné obvodní stěny. Zdvořilé nápisy nás žádají, abychom si brali vodu pouze na pití. Doplním svou láhev i svůj žaludek; pitný režim je třeba dodržovat, i když je jen 22 stupňů. Čekají nás asi dva kilometry procházky údolím Nachal David aneb Davidova potoka.

Budu se opakovat: Nelze v Izraeli přijít do přírodní rezervace, aniž by na vás nevykoukly tisícileté dějiny. V jedné z těch jeskyň, které na nás shlížejí ze strmých úbočí, se před králem Saulem schovával jeho bývalý dvorní hudebník a mocenský konkurent David. Kralicky řečeno: "V místech bezpečných Engadi." Saul přitáhl se třemi tisícovkami svých vojáků, hledati ho do té "země kamsíků". Vypráví se, že přišel až ke vchodu do jeskyně, kde byl David ukryt, ale protože ta byla zakryta pavučinou, nevešel dovnitř. Usoudil, že tam se pronásledovaný sok neskryl. Podcenil píli izraelských pavouků! Později zase do jiné jeskyně zašel král Saul, aby tam v klidu vykonal svou potřebu. Jeskyně byla obklíčena Davidovými muži, ale david Saula odmítl zabít. Jenom, když byl král uvnitř, uřízl cípek jeho pláště. A když Saul vyšel ven, ukázal se mu David, poklonil se mu a předložil onen kus textilu. Spor mezi nimi má prý vyřešit Hospodin, David prohlásil, že nebude vztahovat ruku na pomazaného. Tak trochu to připomíná spřátelení Old Shatterhanda s Vinnetouem, viďte? Také zde se oba muži smířili. Saul uznal budoucí Davidovo kralování, tedy až po ujištění, že nebude vyhlazeno Saulovo plémě...

Ještě než nás sevřou stěny kaňonu, projdeme se po planince, kde na nás čekají dnešní současní králové. Nejprve zahlédneme jakési kozí stádečko ve vyschlém řečišti, potom nám na břehu zapózuje jejich vládce a ochránce – samec kozoroha. (Název "Ejn Gedi" je tedy potvrzen, znamená totiž "kozí" či "kozorožčí pramen".) Konečně si toto logo izraelských národních parků mohu prohlédnout zblízka! Jen kousek dál pózuje na větvi stromu zástupce druhého zdejšího vyhlášeného druhu, totiž daman. Toto přerostlé morče jsem už zahlédl u pramenů Banias při naší první cestě, ale tehdy se mi ho nepodařilo zachytit. Což teď napravuji. Tento exemplář má na krku i identifikační pásek. A zdá se, že takto blízko vybetonované pěšinky čeká na nějaký pamlsek, ale toho se od nás nedočká. Nejenže se zde nesmí krmit zvěř, ale dokonce se tu ani nesmí jíst, aby člověku neupadlo od úst. Ba ani kouřit se tu nemá – aby se zvířatům nekazil vzduch. A aby nevznikl požár. Jako v létě roku 2005, kdy zde jeden kuřácký terorista upustil cigaretu, načež shořela více než polovina parku…

Kozorožci se také lidí příliš nebojí, ale pásky kolem krku nemají. Zjevně jsou trochu divočejší – anebo pohyblivější – než damani.. A tím pádem svobodnější. No a nejsvobodnější, a námi nespatření, jsou skuteční králové této pouště, izraelští lvi, přesněji levharti. Ano, asi by nebylo vhodné si tu někde v ústraní vybalit ke svačince chutnou pečínku…

Kolem břehu prázdného potoka stoupáme do skal, pozorujeme na protější straně padat ze svahu pískopád, který byl ještě minulý týden vodopádem. A nyní přichází skutečný zázrak, který jsem v této krajině u břehů Mrtvého moře pozoroval už posledně trochu jižněji v podobném údolí v Ejn Bokek: Na dně suchého vádí se objevuje vlhkost, pak voda, načež přicházíme k vodopádu, který padá do tůňky pod skalou. Čím hlouběji do pouště proti proudu potoka jdete, tím je v něm více vody!

Tady je vodopád, ke kterému jsme dorazili už po deseti minutách, bohužel znešvařen kráskou, kterou fotografují nejspíše kvůli nějaké reklamě. Ale to nevadí, aspoň její postava pomůže určit výšku vodopádu, kterou odhaduji na pět metrů. A čekají nás další vodopády. Ty nejvyšší, Davidovy, už po necelém kilometru. Kdo bude chtít jít tam a zpátky, má na procházku fantastické tři čtvrtě hodiny. To by zvládl i hodně pohodlný turista. Pohodlný možná, fotografující jen s vypětím všech sil. A to se ještě musí spokojit s tím, že na snímcích z přírody budou i lidé, protože údolím občas procházejí průvody. Jenže zase: Díky tomu, že jde o turistickou atrakci, je cesta vybavena schody, zábradlím, dřevěnými chodníčky, bez nichž by se člověk do srdce té divočiny nedostal. Ani k těm vodopádům!

Voda si z této umírněné civilizace nic nedělá. Občas chodníčky vezme, ale jinak je podtéká a trpělivě pracuje na erozi skal. No, skal, jak jsem už dříve napsal: Jde o instatntní štěrk, nebo zde spíše slepenec z kamenů, kamínků a uschlého bláta. V takové "skále" se damanům skvěle daří hrabat nory. Z vysokého horizontu na nás shlíží kozorožec, z modrého nebe orli (nebo supi), možná nás odněkud sledují i místní "lvi".

Chodníček nás vede vzhůru kolem tvrdě se tvářících balvanů, naproti kaskádě vodopádků. Za slepencovou skálou, která má tvar srdce (anebo možná přerostlého damana), se nad dopadovou tůní otevírá pohled na druhý podstatnější vodopád, jenž dnes sklouzává po skále ve třech proudech.
 

Jdeme dál a výše, procházíme tunely, které v masivu suchého rákosí prorazili naši předchůdci, pod botami nám šplouchá voda. Další vodopád, další skály, bude už konec? Jak dlouhý je kilometr do strmého kopce? Končí zde, pod obrovitým schodem. Zdejší údolí má nejméně tři patra. Za hranou schodu šplhá (z tohoto místa neviditelně), až k náhorní planině do výšky 200 metrů nad mořem – což je 600 metrů nad Mrtvým mořem. Jsme na nejvyšším bodě prvního patra, asi 300 metrů nad tím Mrtvým mořem, a odshora na nás padá Davidův vodopád. Nepadá přímo na nás, ale samozřejmě do tůňky, do níž je vstup zakázán. Jak praví cedulka na nízko pověšeném laně. Vlevo od hlavního vodopádu vytéká z jeskyně boční proud, ohlazující vodorovné stupně hornin do skluzavky, po níž se však nesklouzneme. S kolegy fotografy dokumentujeme tu krásu, ale také si jí užíváme.

Voda šumí a pleská, nasycuje vzduch příjemnou vlhkostí i vůní. Bereme si ze dna odtékajícího potůčku na památku kamínky, a vydáváme se zpátky. Cesta dolů vede po druhém, tedy pravém břehu Davidova potoka, aby se turisté nesráželi. Po chvíli přicházíme k rozcestí. Vpravo nahoru stoupá k pramenům Ejn Gedi a k Jeskyni lásky trasa, určená pouze pro zdatné výletníky. A pro výletníky, kteří mají dostatek času. Lze tudy vystoupat až na náhorní plošinu a o něco jižněji sejít údolím Nachal Arugot. Tam někde je i synagoga z minus pátého století. Tam někde bývalo město Ejn Gedi, kde se pro antický svět produkoval zázračný pryskyřičný balzám či voňavka z tajemného květu afar semon (o které jsem se zmínil ve vyprávění o Herodionu). Několik set let vůní skončilo, když bylo město někdy v šestém století před občanským letopočtem zničeno byzantským císařem Justiniánem I. Ten chtěl ve své říši Židy vyhubit, a přišel tak o vonné poklady, hlupák. Židé se sem vrátili až v březnu 1949, kdy Ejn Gedi dobyla izraelská armáda v rámci operace, která Izraeli zajistila hranice na březích Mrtvého moře.

Ale teď je tu mír. Pospícháme k autobusu, cestou se nám otevírají další pohledy do údolí. Obdivuji rozpolcenou slepencovou skalku, která vypadá jak dvojice před políbením. Hluboko pod námi buďto probíhá další focení, anebo se tam jakási dáma vysvlékla do plavek, aby se mohla vykoupat v jedné z tůní. Daleko vepředu tušíme v oparu hladinu Mrtvého moře. Ještě dnes se v něm vykoupáme. Cestou k vybranému koupališti se ale nejdříve zastavíme na Masadě.

Avšak o tom až příště.

Přemýšleno a prožito v Izraeli dopoledne 19. března 2014, psáno v Praze na Lužinách dne 1. září 2014. 75 let po oficiálním propuknutí druhé světové války, nejasno kdy před vypuknutím třetí. V Izraeli je zatím mír. Mír, na jaký je Izrael zvyklý. Dnes tam nastoupilo do základních a středních škol 2.105.394 dětí. V roce 2014 žije v Izraeli 8.146.300 lidí. Ano, Izrael je mladý.

Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z rezervace v Ein Gedi.

Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"