"Danger - cliff edge!" Známá výstražná tabulka, doplněná obrázkem panáčka, padajícího ze skály, zaražená do země u symbolického ochranného půtku, trojjazyčně varuje "Nebezpečí - okraj útesu!" Útesem je okraj Machteš Ramon u osady Micpe Ramon. "Machteš" značí "kráter a"micpe" zase "vyhlídka". A nejlepší vyhlídka na kráter je právě z okraje útesu. A protože tabulka varuje, nikoli zakazuje, sedím na tom kraji, a rozhlížím se do kraje. Už podruhé.
Od roku 2008 se to tu změnilo jen nepatrně.
Tehdy jsem si všiml staveniště na východ od oblé betonové stavby zdejší edukační rozhledny. Zaznamenal jsem si, že se v jejím sousedství nejspíš staví další placené vyhlídky. Tak letos je již dostavěno, a nejde o vyhlídky, ale o sídlišťátko luxusních rodinných dvojdomků, chytře postavených pár metrů od útesu. Těch pár metrů, které se nejspíš v příštích několika tisíciletích zřítí. A musí být odtamtud skutečně fascinující vyhlídka!
Další změnou je, že vstup na místní toalety již nehlídá americká dobrovolnice, takže příspěvky na udržování tohoto stánku hygieny jsou dobrovolné, a hází se do papírové krabičky. Jinak je vše jako posledně. Také jsme sem přijeli z Ejlatu silnicí číslo 40, která se vine barevnou Negevskou pouští a spojuje jih země s Beer-Ševou a Tel-Avivem. Čtyřicítka nejprve stoupá od údolí Arava severozápadně na náhorní plošinu Grofit, překonává útesy Šajarot, klesá do údolí Naatsus, kde se k ní od jihu připojuje silnice č. 12, a pak míří k severu přes další pláně, údolí a útesy. Výmluvné dopravní značky doprovázejí varovné nápisy "Nebezpečná zatáčka". Jediný přísně rovný kus silnice o délce deseti kilometrů se táhne po přísně rovné pláni Mešar, kde jedinou terénní nerovností je zákop, ve kterém sedí řada tanků. Projíždíme tankodromem, jak nás informuje žlutá výstražná tabule. Nápis "tank crossing" znamená upozornění na tanky přes silnici, výstraha se týká prachu, který za sebou zdvíhají.
Dalia při té příležitosti informuje o základní vojenské službě v Izraeli. To, že je pro kluky tříletá a pro dívky bez dvou měsíců dvouletá, to už vím. Že na ni nastupují židovští občané Izraele povinně, to taky. Dobrovolně se jí účastní – přesněji: vymohli si ji jako povinnost – i Drúzové z Karmelu, o tom jsem taky psal. Novinkou pro mě je, že podobně jako Drúzové se k této čestné občanské povinnosti hlásí další muslimské komunity, jako beduíni a Čerkézové. A dokonce i jiní Arabové bez ohledu na to, jakého náboženství či nenáboženství jsou. Ale ti se to snaží utajit před sousedy… Pro ty je nejvhodnějí jednoroční dobrovolná civilní služba, kterou absolvují třeba i ortodoxní děvčata. Přičemž v současnosti (březen 2014) je pro ortodoxní židy vojna nepovinná (alespoň jak jsem pochopil aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dalia k tomu poznamenala: Je zbytečné, aby ortodoxové byli v armádě. Dneska je to všechno vysoká technologie, kterou by stejně nezvládli. A když slouží dobrovolně, pak společně v samostatných jednotkách. V armádě na ně čekají nezvyklé nástrahy – v životě nemluvili s děvčetem, pokládají to za hřích. A když slyší zpěv žen, zakrývají si oči (poslouchat je znamená pro ně totéž, jako se na ně hříšně dívat), a aby je neslyšeli, tak utíkají pryč. Novou (ne?)náboženskou sektou jsou pak levičáci, kteří se ohánějí výhradou svědomí a poukazováním na to, že být v "okupační armádě" na ně působí depresivně. Ti pak mají problém s vysokoškolským vzděláním, protože obecně platí, že na vysokou se může jít až po absolvování vojny. Tedy – ne, že by ke studiu nebyli přijati, ale neobdrží stipendia.
 |
| Fotovoltaika tam, kde to má smysl |
Dalia je nekonečnou studnicí informací. I vtipů: "Dneska žádná zvířata neuvidíte, šla do synagogy." Je totiž šabat. Ráno jsme to už, poté co jsme ocenili neexistenci šabatových a jakýchkoli jiných výtahů v nízkopodlažním hotelu Americana, poznali při snídani. Obecně se v Izraeli poskytuje košer strava, což prodražuje hotely a restaurace. Speciální předpisy platí během šabatu, což v oblasti veřejného stravování kontrolují rabíni. V sobotu kontrolují, a v neděli si za kontrolu nechávají zaplatit. Zopakuji, že tyto náboženské předpisy vznikly původně jako hygienické, a jejich dodržování umožňuje, že si v Izraeli můžete na ulici bez problémů koupit do ruky jakékoli jídlo. Tedy bez následných střevních problémů, které jinak riskujete v jiných blízkovýchodních a severoafrických zemích, případně i na palestinském území. Tam, kde je příbuzný pojem "halal" pojímaný spíše jako plnění přikázaných zákonů bez ohledu na jejich vlastní smysl…
Jízda ubíhá za Daliina vykládání skutečně rychle. Přejíždíme ploché dno říčky Jelek (Yeleq), ve kterém registruji vlhký písek. Inu, minulý týden pršelo. Serpentinami šplháme na vnější stěnu kráteru Ramon. No – kráteru. Zopakuji informaci z roku 2008: "Spíše nežli o klasický kruhový kráter po nárazu meteoritu či sopečnou kalderu jde o podlouhlou oválnou propadlinu čtyřicet kilometrů dlouhou a v nejširším místě asi deset kilometrů širokou.V pouštích Negev a Sinaj je pět podobných propadlin, situovaných od jihozápadu k severovýchodu. Nikde jinde na světě nic podobného nenajdete. Bývalo tu mořské dno, ještě se tu dají najít zkameněliny. Černá hora uprostřed je zbytkem sopky. A v nejhlubším místě kráteru se nachází jezírko – úplné Serengeti..." Dalia dodává k etymologii názvu, že se jedná o přesmyšku původního jména oblasti, jež znělo "Roman".
Na dně této propadliny, se od hlavní silnice rozbíhají jak vedlejší komunikace čtvrté až páté třídy, které jsou vhodné leda tak pro čtyřkolky (které se tu vskutku uplatní), tak kratší silničky k místním pamětihodnostem, na nichž parkují autobusy. Jednou z nich je jezírko, které se v propadlině, obklopenými kameny, nejspíš utvořilo po nedávných deštích. Míjíme táhlé tmavé pahorky z vyvřelin, černé kamenné suťové homole, pocukrované vápenitými sraženinami, balvanité pláně, přejíždíme vyschlé koryto řeky Ramon, a začínáme stoupat klilaticemi serpentin k místnímu Zlatému návrší, od kterého nás dělí 320 výškových metrů, na nichž můžeme kdekoli dostat smyk, jak upozorňuje další dopravní značka. Na horizontu onoho návrší se už jeví drobounké stavby místní Vrbatovy a Orlích bud.
V drsném stoupání předjíždíme zdatnou cyklistku. Teprve teď si všímám, že tato pouštní komunikace je po obou stranách vybavena asi metr širokým pruhem, odděleným od vlastní jízdní dráhy žlutým pruhem. Silnice není o toto rozšíření ochuzena ani v tomto horském terénu. Nejde o prostou krajnici, jak jsem si původně myslel, ale o pruh pro cyklisty! Nebo spíše pro občasného cyklistu. Ve výšce 839 metrů nad mořem vyjíždíme do obce Micpe Ramon, ale ještě před navštívením vyhlídky zastavíme u pumpy, která také inzeruje občerstvení pod názvem "Cup 'O' Joe". Bude už jedenáct, je potřeba se občerstvit. Uchvátím jen něco do ruky, něco, s čím se dá procházet po okolí, obhlížet krásy místa a fotografovat.
Nezajímají mě ani tak přepychové novostavby na kraji útesu či tenisové dvorce, ale zázrak nad zázraky: Lesík, obsahující několik desítek borovic, šikmo rostoucích pod setrvalým severním větrem. Parkoidní hájek, obvinutý vydlážděnou vlnící se cestičkou, je čímsi divný. Až při pozdějším prohlížení fotografií mě to trkne: Pod stromy tu neroste žádná tráva! Mezi jednotlivými kmeny se při bližším pohledu rozprostírá poušť. Kde si na jednom místě jakýsi odvážlivec dokonce rozdělal ohníček, jak dosvědčují zčernalé oharky. A přece – když ne tráva, tak se tu na rozpraskané zemi objevují náznaky hrabanky. A hlavně – chladivý stín.
Přecházím silnici kolem protiletecké autobusové zasttávky, totiž zastávky, která je postavena z masivního betonu, k další, starší části parku. Tady se ve větru vlní větve blahovičníků, pod nimi lemují parkovou cestičku lavičky. Toto místo je vybaveno i sadovými lampami a kamennými skulpturami. A vida – zázrak zálivky udržuje i zelenou travičku. Na jednom keři dokonce bzučí včelky. Přece jen nějakého tvora jsem zahlédl! Jinak i místní Zoo drží šabat. Přesněji "volná Zoo". Zoo bez plotů a jen s těmi zvířaty, která se přijdou z okolní pouště zvědavě podívat na turisty. Bývají tu jak ovce, tak kozorožci. Ale nejspíš jsou dnes skutečně v synagoze. Jinak – kdo je v této Zoo vlastně exponátem?
Autobus nás vezme pár set metrů zpátky k vyhlídce z útesu. Kterou si užívám, klimbaje nohy nad skalní hlubinou, jak jsem popsal na začátku kapitoly. Všímám si velkých kovových ok, zatlučených několik metrů od okraje skály. Je to řada čtyř horolezeckých skob, vlastě "dololezeckých" skob. Zde se uchycují lana, na kterých se místní sportovci věnují oblíbenému izraelskému sportu slaňování. Ono šplhat nahoru se po těch skalách skutečně nedá, jak si znovu ověřuji pohledem na kameny, které se rozpadají na kusy snad už jen pod tím pohledem. (Ale sám samozřejmě sedím na pevné části skály, kterou ohladily už zástupy slaňovačů.)
Jestliže jsem minule napsal, že nejlepší pohled na kráter Ramon je z jeho dna, tak nyní se musím opravit: Nejlepší je to z Micpe Ramon! Vlevo vidím silnici, po které jsme přijeli. Byla postavena až v roce 1955. Pak už padá pohled pod okrajový val, táhnoucí se až k horizontu, dolů na vlnící se okrovou plochu, porostlou černými skvrnami pahorků a pocákanou skvtnami rudého písku. Pod nohama sleduji padající suché koryto občasné horské bystřiny, které směřuje k linii řeky Ramon. Ta tvoří delší osu propadliny. Většinou v ní nic neteče, ale poznáte ji z dálky podle alejí stromů, které lemují její oba břehy. Daleko za ní, asi osm kilometrů odsud, se zdvihají černé svahy protějšího valu.
Ještě si přejdu k dalšímu výhledu západně od oficiální bunkrové vyhlídky. Přejdu – a přesednu. Kochám se po celou vymezenou půlhodinu, a pak už pospíchám na parkoviště. Cestou ještě ve chvatu shlédnu výstavku asi deseti místních hornin a minutu před tři čtvrtě na dvanáct už jsem u autobusu. Nerad bych zmeškal. Micpe Ramon je sice obstojně velké sídlo s asi pěti tisíci obyvateli, ale jsou zde jen dva hotely. Jeden s apartmány za tři tisíce šekelů, obyčejnými pokoji za dva tisíce, a druhý, který nabízí lidovku za 500 dolarů na noc. Nerad bych zde přespával. Taxíky tu k dispozici nejsou – jen půjčovna kol…
Nikdo však šlapat do pedálů nemusel. Sešli jsme se všichni včas a pokračovali společně do starobylého nabatejského sídla v národním parku Avdat. Ale o tom až příště.
***************************
Prožito v Izraeli dopoledne 22. března 2014, přemýšleno a zapsáno v Praze na Lužinách dne 26. září 2014.
Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie
z cesty do kráteru Ramon a Vyhlídky na něj.
Viz i foto ze stejných míst
z roku 2008.
Jestli se chcete podívat na profesionální fotky z naší letošní cesty po Izraeli, mrkněte na fotogalerii turistického kolegy
Martina Salajky,.
Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem
Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"
V textu použitý odkazy na článek roku 2008:
Mír kráteru Ramon
