Vyjíždíme zpátky na silnici číslo devadesát, která se v tomto jižním úseku nazývá také "HaArava Road", míjíme autobusovou zastávku, stavěnou jako ochrana pořed střepinami, čteme dopravní značky, které nám oznamují, že jsme na dvacátém devátém kilometru před Ejlatem, a že jedeme na jih. Sjíždíme k moři, vpravo od nás paralelně sjíždí k jihu i čerstvě obnovené koryto pouštní řeky. Teď je to suché vádí, ale před týdnem zde měla oprávnění výstražná dopravní značka "Nebezpečí, když je most zaplaven".
Bez zdržování projíždíme kolem celnice na okraji ejlatské bezdaňové zóny. Jedeme dovnitř, takže nehrozí ani namátková kontrola, zda nevyvážíme chladničky ve velkém. Zleva se k nám přimyká ranvej ejlatského letiště. Za ní, až za plání odsolovacích bazénů, se zelená pohraniční plantáž kokosových palem, a nad ní se vzpínají téměř do dvou tisíc metrů jordánské hory, k nimž se zvedá pobřežní terasa, zastavěná bělostnými domy Akaby.
Trpělivě se propracováváme asi deseti kruhovými objezdy. Každý takový objezd je výzvou pro jeho stavitele, aby ho osázel miniaturní džunglí okrasných keřů, lánů květin, palem či roztodivných skulptur. Nový objezd se pozná podle toho, že v jeho prostředku se zatím rozkládá jen poušť, kterou už ale prochází hadice zavlažovacího systému. Objezd u nákupního střediska Mall Hayam, na jehož úrovni se dostáváme k vodám Ejlatského zálivu, je pokryt štěrkem, který představuje mořské dno, nad nímž plují plastiky barevných ryb. Uprostřed objezdu trůní maketa Oceanária, podmořské observatoře, k jejímuž originálu v Mořském parku ale dnes nedojedeme.
Defilují před námi hotely, skrývá se vojenská námořní základna, lákají pláže, z nichž ta Palmová je prý nejlepší ejlatská. Jak už to zde bývá, za vstup na pláž se neplatí, ale za lehátka a slunečníky ano. U obchodního přístavu projíždíme lány dovezených aut, které zde čekají na reexport. Málem přehlédnu oázu, ve které se skrývá Delfíní útes. Obě mola ropného terminálu jsou opuštěná, tankery zde tentokrát neparkují. Smutně na nás shlíží uzavřený objekt "Texaského ranče", jehož zdejší turistický potenciál jsem nepochopil. (Pravděpodobně ani turisté.) Pozdravím optimisticky pastelový hotel Prima Music, kde jsme bydleli minule, a už autobus vysazuje naši koupáníchtivou skupinku kousek před vchodem do přírodní rezervace. Ta je zároveň koupalištěm, příhodně označeným jako Coral Beach. Nepříhodná je provozní doba – od deváté hodiny ranní do čtvrté hodiny odpolední. A je už půl třetí! Avšak to mi nevadí, pro mě jde jen o ochutnávku před zítřejším dnem.
Ani nemusíme platit vstupné 35 šekelů, máme k dispozici Green Pass. Zelený tiket rozměru prodloužené Á pětky, na němž je 69 políček. Každé z nich představuje možnost vstupu do jedné z izraelských přírodních rezervací – od hradu Nimrod nahoře na golanském severu až po nejjižnější rezervaci, jíž je právě Coral Beach. Na lístku máme vyštípnuto jen šest navštívených lokalit, ta dnešní je sedmá a poslední. Nu, nevím, jestli některý turista stačí využít všechny z téměř sedmdesáti nabídek – pas platí jen 14 dnů od proštípnutí prvního okénka. Tyto pasy ochraňuje Dalia, ale protože jede se zbytkem zájezdu podívat se na diamanty a šperky z Ejlatského kamene, svěřuje je nám. Přesněji pasy těch našich kolegů, kteří dnes jedou na diamanty a zítra do Petry, takže si této rezervace letos neužijí. Po proštípnutí lístku můžeme vstoupit na pláž, kde se hodlám potápět u nejsevernějšího korálového útesu Rudého moře.
Kdo si nepřinesl vlastní pomůcky pro šnorchlování, může si je půjčit na místě. A kdo se nechce potápět, může si třeba jen zaplavat. Ale to plavání má určité zrady. Nejsme totiž na klasické písečné pláži. Skoro na celé délce asi šestisetmetrové pláže je před vstupem do vody natažen plůtek ze dvou kovových lan, na němž se vyjímají výstražné nápisy v již klasických čtyřech řečech (krom ivrit, arabštiny a angličtiny je tu i ruština): "Vstup zakázán!" Vstup je zakázán, aby se chánil korálový svět, a taky proto, abyste se o ty korály neodřeli nebo neřízli. Až těsně pod hladinu tu totiž vyrůstají boule korálů. Na celé té délce jsou jen dvě asi padesátimetrové podkovovité laguny, v nichž je možno si zaplavat, anebo podívat se s potápěčskou maskou pod hladinu. Anebo si jen tak stoupnout a pokusit se přes vlnící se vodu sejmout obrázek vlnící se ryby.
A pak je zde druhá možnost zaplavat si: Přes pobřežní útes se táhnou dvě asi padesátimetrové lávky, zakončené plošinkou se schody, které vedou do moře na vnější straně útesu. A tam se dá plavat podél jeho bariéry od severu k jihu. Sto třicet metrů od severní lávky k jižnější, a dvěstěpadesát metrů od jižnější lávky až na jih, kde je v útesu jednosměrná chodbička, kterou se dá vylézt na pláž. No ale to by byla škoda jen tak plavat a ani se nepodívat pod hladinu. Ten útes je totiž stvořen pro potápění, a když ne potápění, tak alespoň hladinové šnorchlování. Od Jana jsme dostali školení, jak se kolem útesu pohybovat:
Samotný útes je ohraničen lanem, pověšeným na zelených peckovitých bójích. Za to lano se směrem ke břehu nesmí plavat, a pod něj se nemá ani potápět. Pak následuje další linie, kde jsou lana provlečena hnědými bójemi ve tvaru roury. Za ty se směrem do hlubší vody taky nesmí plavat. Mezi těmito liniemi je jen asi dvou až pětimetrový koridor. (Místy se dokonce obě linie dotýkají.) Po dalších asi dvaceti metrech směrem do hloubky se pohupuje linie červeně a bíle pomalovaných sloupů. Za nimi je plavání vysloveně zakázáno, protože to je hranice, za kterou už plují motorové čluny. A ty se pohybují v dalším koridoru, zvnějšku ohraničeném klasickými kuželovitými výrazně žlutými bójemi. Složitý dopravní systém, ale k jednoduchému zapamatování. Kdybyste na něj zapomněli, a přidělený koridor opustili, zažene vás zpátky řev z amplionů, který vydávají vždy připravení plavčíci.
Ještě jedno pravidlo nám zdůraznila Dalia: Z pláže se nemají brát koráli, ani jejich mrtvé schránky. A živí už vůbec ne! Odlamování přísně zakázáno – jsme v přírodní rezervaci. Před časem si tu utržila ostudu právě česká potápečská výprava. U jednoho jejího člena zachytili celníci kus korálu v kufru. Prý si ho sebral na památku, povaloval se jen tak na dně. Důsledná kontrola zavazadel u celé výpravy pak odhalila několik desítek kilogramů "náhodně upadlých" korálů...
Smočím se v jedné z plavacích lagun, jen abych okusil ze všeho nabízeného. Po šesti letech se zase houpu ve vlnách Rudého moře. Ještě si udělám pár fotografií, a pak již pospíchám po jedné z lávek k vnější straně útesu. Moře je stejné jako minule. Tyrkysová barva označuje korály, za jejich bariérou mě vítá safírově modrá hloubka. Tedy přiměřená hloubka, protože útes je tu hluboký jen asi pět metrů. Hodinu kolem něj pendluji a užívám si tohoto obrovského akvária, plného barevných ryb i živých korálových květů.
Naštěstí se mohu potápět až k patě útesu, protože jsem na to vybaven. Vzal jsem si s sebou do Izraele vlastní masku, vlastní šnorchl, a hlavně vlastní ploutve. Vlastní závaží nevlastním ani doma, ve sladké vodě se bez něj obejdu, ale v moři je pro potápěče nezbytné. Jenže přesouvat olověné cihličky letecky není příliš užitečné. Skuteční potápěči, tedy myslím ti s přístrojovým vybavením, si závaží půjčují na místě. Zde však půjčovna závaží nenabízí. A myslím, že ani ploutve ne. S nimi se lze ke dnu dostat celkem snadno, ale člověk se musí stále pohybovat, aby ho pod vodou udržely hydrodynamické síly. Byl jsem vlastně jediný volný plavec, který se mohl projíždět kolem korálů v hloubce. Ostatní pilně šnorchlovali z hladiny. Bez ploutví a závaží se v moři ke dnu prostě nedostanete. Pokoušel se o to jistý odvážný jedinec, jenž byl vybaven toliko plaveckými brýlemi. Naštěstí se mu to nepodařilo. Mohlo by se mu totiž stát, že – až by se vynořil –, tak by mu vnitřní přetlak vytlačil oči z důlků...
Ta hodina tak rychle uběhla! Než se člověk usuší a převlékne je už čas opustit pláž. Ještě sleduji provoz v přidělených koridorech: Za žlutými bójemi se z hlídky na egyptské hranici vrací šedozelená vojenská loď třídy Dabur. V bližším koridoru, za červenobíle pruhovanými sloupy, projíždí nízký žlutý člun, připomínající ponorku. Není to však člun podmořský, má jen skleněné dno, jímž návštěvníci blízkého mořského parku sledují krásy korálového útesu ze suchého pohodlí. (Původní žlutá ponorka byla prý prodána do Thajska.) Inu, myslím si, že to není ono. Mě se podařilo uvidět ryby tak, jako v žádném kinu nebo akváriu. Copak ti pestří klauni, ti byli stejně pestří, i když možná v jiném složení barev. Ale překvapilo mě, že rybka ve tvaru flétny má přesně takové nazelenalé zbarvení jako okolní voda, takže je téměř neviditelná. Chudák, nedokázala plavat tak rychle, aby mi unikla; avšak já ji nechytal, chtěl jsem si ji jen prohlédnout. A skutečným zázrakem se pro mě stalo sledování papouščí ryby, jak trpělivě okusuje korály. Nejdříve jsem ji nepoznal, protože planula blankytnou modří jako nějaká obrovitá neonka. Tu zář žádná fotografie ani film nedokážou zachytit.
Po čtvrté hodině jsme už venku před vchodem připraveni nastoupit do autobusu, kterým se má pro nás stavit Šachar na zpáteční cestě od diamantových prodejen. Čtu si bronzovou tabulku s dalšími varováními a zákazy, kterou jsem objevil teprve teď. Tak, abyste věděli: Koupání je zde na vlastní riziko. Plavání v hluboké vodě za červenobílými bójemi je jednak zakázáno a jednak nebezpečno. Pozor na motorové čluny. Pozor na zranění, která mohou způsobit mořští tvorové. (Ale jedovatého perutýna jsem neviděl, ani žraloka kousavého.) Je zakázáno používat rybářských pomůcek. V revervaci se nesmějí chytat ryby, rozdělávat ohně a vařit. Pejsci mohou dovnitř, ale pouze na vodítku a s náhubkem. Čili všechno to jsou samozřejmé věci, na které ani Dalia, ani Jan, ba ani my vůbec nepomysleli.
Díky brzkému odjezdu jsem si ještě mohl užít hotelového bazénu a později navštívit ledový palác, kde se mi konečně podařilo koupit nový zápisníček, jak jsem referoval minule. Šel jsme spát brzy, abych si odpočinul před skutečným užíváním si u korálového útesu. Část výpravy odjela do jordánské Petry, ale tu jsem shlédl už posledně. Stejně jako mořskou rezervaci a Oceanárium. Já se skupinkou našich dívek a hochů mířil jasně znovu na Coral Beach, tentokrát se svým Zeleným pasem. Ani jsme neměli problémy s nalezením zastávky autobusu, protože ta je umístěna přímo před hotelem Americana. Letos jsem na mapce vůbec nezaznamenal šatl, aneb linku 333. Jeli jsme linkou 15. Číslo 16 nedoporučuji, neboť tahle linka staví až u egyptských hranic před Tabou. Směr je jasný, protože je jen jeden. Totiž nejdříve k východu, pak se jednosměrný okruh po Ejlatu stáčí k severu, vrací na západ, načež zamíří na jih. Odjezdy je vhodné konzultovat na recepci, protože autobusové jízdní řády jsou všelijaké a odjezdy jsou uváděny pouze z konečných stanic! A navíc jsou vyvedeny toliko v pro mě nečitelné hebrejštině. Původní informace, že patnáctka jezdí každou čtvrthodinu, se ukázala býti lichou. Jede (v pátek 21. března 2014) v celou hodinu z Ejlatu a v půl zpátky od Taby. Také jsme byli upozorněni, že je předšabatový den, kdy státní autobusové linky zatahují předčasně. Konkrétně od korálové pláže jede poslední bus už v 15:40! Škoda, že tak brzo, ale je to vlastně chvíli před zavřením oné přírodní rezervace. Hlavně abychom nezmeškali.
Byli jsme sice vybaveni informacemi, mapkou, a já i zkušeností, to nám však nezabránilo v tom, abychom o jednu zastávku nepřejeli. Totiž o tu, která byla zrušená. Patnáctka nás vyvrhla až před Oceanáriem a museli se pár set metrů vrátit. Alespoň si můžeme pořídit fotogalerie pobřeží jen přes sklo objektivu, a ne ještě přes sklo autobusu. A také si vzpomenu, že bych si mohl v místním supermarketu zakoupit nějaké vhodné jídlo k pikniku na pláži.
No, užil jsem si to. Nakonec jsem ve vodě strávil nadvakrát asi dvě hodiny. Jedinou nepříjemnost už dopředu signalizovaly postavy surfařů, plachtících v závěsu za draky. To znamenalo, že foukal vítr. To znamenalo, že byly vlny. Včera jsem si neuvědomil, že šnorchlování na hladině Rudého moře, i když v jeho severním cípu, i když ještě na začátku astronomického jara – no prostě připálil jsem si záda. Pro dnešek jsem si vzal své nové bílé tričko, koupené na tržišti Karmel v Tel Avivu. Jenže jak jsem plaval po hladině, tak pacholek vítr foukal odzadu, z jordánských hor (jako vždy), vytvářel vlnky, a ty shrnovaly tričko na mých zádech, takže mě trochu odřelo.
O to víc jsem se potápěl. Chvilku mi trvalo, než jsem přišel na to, jak si nejlépe prohlédnout korálový útes. Totiž plavat ke dnu podél útesu znamená mávat ploutvemi v asi pětačtyřicetistupňovém úhlu dolů, a to se špatně prohlíží jeho stěna. Až pak jsem si uvědomil, že jsem ve 3D prostoru. Pomohl mi v tom osamělý korálový suk mimo bariéru, který se dal i při odlivu přeplout v asi půlmetrové hloubce. Za ním jsem se přelomil kolmo dolů a prohlížel si tak korály hlavou dolů. S touto zkušeností jsem se vydal k útesu, přetočil se na záda a provedl výkrut, po němž jsem zase šlapal ke dnu. V beztížném stavu to jde dobře, jenom musíte mít dobře padnoucí masku. S díky jsem si při tom vzpomněl i na svůj výcvik v suchdolském bazénu. Ono je vhodné, pokud se chcete někde venku potápět, mít připravenou alespoň základní výstroj a mít za sebou alespoň několik zkušebních ponorů v bazénu. On pak taky není člověk pod vodou nervózní, když si uvědomí, že tam dole na jeden nádech vydrží nejméně tu minutu…
Byly to jedny z nejkrásnějších zážitků v Izraeli, i když pravověrný potápěč vám řekne, že mnohem lepší korálové útesy jsou dole u egyptských břehů, anebo i naproti v jordánské Akabě. Na samotný závěr jsem si nechal tak trochu snový zážitek. V jednom místě vytvářely převisy bariéry a blízkého korálového suku jakýsi krátký průlez, jeskyňku, kterou jsem si s mírným mrazením a velkým potěšením několikrát proplul.
Rychle to uběhlo. Poslední hodinu na pláži jsem věnoval rozehřátí (ne, neopren jsem si s sebou nevezl), usušení a převlečení. V hotelu jsme byli ještě dříve než včera. Což bylo dobře, protože jsem si mohl ještě před procházkou nočním Ejlatem zabalit. Zítra se přesouváme Negevskou pouští až do Aradu. Ale o tom až příště.
*************************** Prožito v Izraeli ve dnech 20. a 21. března 2014, přemýšleno a zapsáno v Praze na Lužinách dne 23. září 2014. Na Neviditelném psu vychází ve středu 24. září, v den, ve kterém po západu Slunce začíná židovský Nový rok 5775. Tak ať je dobrý a sladký! A ať je v něm i místo pro mír.
Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z korálové pláže a okolí.
Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"
