Mír bláznů

Jsem znovu v Ejlatu. Takto jsem o něm referoval v minulém díle: "Toto území je zvláštní na mnoho způsobů. Jedním z nich je, že když pomineme pouštní osady, je nejbližším městem 250 km vzdálená Beerševa. Dalším, že se jedná o dvanáct kilometrů úzký proužek pobřeží, kde jedině má Izrael přístup k Rudému moři. Avšak hlavně se zde nachází bezdaňová zóna. V Ejlatu bydlí asi 50.000 obyvatel a určitě několik desítek tisíc turistů. Ti všichni pijí odsolenou vodu, která se nebere přímo z moře, ale z rozsáhlých obdélníkových bazénů na sever od města. Sem podzemím proniká od moře voda přefiltrovaná usazeninami, nicméně stále slaná. Nepřehlédnutelým městotvorným prvkem je letiště, jehož jediná severojižní přistávací plocha rozděluje oblast na dvě části. Je tu málo místa, takže se neděste, když vám přímo nad hlavou zaduní motory dopravního letadla. Severní pobřeží je vyhrazeno plážím, které obklopují hotelové komplexy…"

Zatímco minule jsme jeli další tři kilometry k jihu až k hotelu Prima Music, letos zajíždíme do hotelové čtvrti na severní části pobřeží. Nemíříme k napapaným hotelům na nábřeží, které se tváří velmi floridsky, ale do ulice Kamen. Ta se nachází až za lagunou, která zde sahá až půl kilometru hluboko do pobřeží. Je asi půl sedmé večer, ale už panuje tma. Také jsme poněkud unaveni po dalším náročném dnu, a tak s radostí přijímáme luxus místního hotelu Americana. Jednou z jeho skvělých vlastností je, že nemá výtah. Přesněji, že ho nepotřebuje. Jeho pokoje, obklopující otevřený bazén, jsou situovány toliko do výšky druhého patra! Takže až odsud budeme v sobotu odjíždět, nebudeme se s kufry mačkat ve výtazích.

Ale teď je teprve středa večer. Společně s Bohušem se ubytováváme v přízemním pokoji, před jehož oknem je připraven stolek se dvěma židličkami k večernímu posezení. My ale vybalujeme, zejména mokré plavky a ručník. Oceňuji vybavení a prostornost – je tu dost místa i na kuchyňský koutek s minilinkou, vybavenou skříňkami s nádobím. Do linky se vejde i chladnička, dřez a dvouplotýnkový vařič. Varná konvice je samozřejmostí. Ale my nic vařit nebudeme, čeká na nás večeře v jídelně. A pak? Pak samozřejmě večerní procházka, na kterou vytáhnu i zvědavého Bohuše. Kromě procházky po pláži plánuji velice důležitý nákup. V kibucu Jahel jsem dopsal poslední stránky svého cestovního zápisníčku, jenž měl příhodný formát akorát tak do kapsičky u vesty, konkrétně A6. Kryly ho tuhé desky barvy safíru a byl čtverečkovanej. Ideální reportérský bloček. Potřebuju si tedy koupit nový, snad cestou narazíme na papírnictví.

Vyrážíme tedy k jihu. Nejdříve procházíme místním nákupním centrem. Papírnictví zde ale není, v sámošce mi nabízejí notebooky pouze elektronické. To by nebylo ono. Po zvedacím mostě přecházíme vodní odbočku k loděprázdné větvi mariny. Podle Dalii dříve Izraelci Ejlat milovali. Ale teď je prý rodinná dovolená levnější na řeckých ostrovech – i s letenkou. (Poslední poznámka ze safírového zápisníčku, zapsaná na jeho vnitřní obal.) Hlavní laguna po naší pravé straně je obsazena motorovými i plachetními jachtami. Nacházejí se zde jak malé čluny, tak plavidla rozměru minolovky. Ale také jsem zde zahlédl zaparkované šlapadlo. A také lákavý grill boat… Věnuji však spíše pozornost straně levé, kde do tmy září tucet otevřených krámů s luxusním a bezcelním (hlavně dámským) textilem, pro mne tedy efektivně bezcenným artiklem.

Přicházíme k hradbě pobřežních hotelů. Kdybychom odbočili vpravo přes další zvedací most, jenž tvoří bránu k otevřenému moři, čí spíše Ejlatskému (Akabskému) zálivu, dostali bychom se k hlučnému lunaparku, jehož atrakce září do tmy. Místo toho zatáčíme vlevo, kde se v podhoubí hotelů nachází pobřežní cargo. Také zde lze velice levně nakoupit luxusní šatečky. A botičky. A zlato. A diamantové šperky. Ano, je tu i lékárna. A samozřejmě i několik rozkošných restaurací s líbeznými zahrádkami, kde turisté konzumují voňavá jídla. Ale papírnictví nikoli. Už tuším, že zde nic nekoupím.

Dalším plánovaným cílem vycházky bylo dorazit až k moři, které od pobřežní komunikace odděluje asi padesát metrů pláže. Jenže neosvětlené pláže. A pláže zahrazené všelijakými plůtky a občerstvovacími pavilony. Nakonec najdu betonovou pěšinu vedoucí téměř až k moři, která je bezpečná i ve tmě. Sejdu z ní a posledních několik metrů překonám po písku. Namočím prsty do vody a olíznu. Jsou slané. Přivítal jsem se s Rudým mořem.

Vracím se k Bohušovi, který mě jistil z osvětleného místa, a vydáváme se dále na východ směrem k Jordánsku. Za posledním hotelem přecházíme po mostě ústí do další laguny. V ní nekotví lodě. Je písečná, uprostřed ní tuším i ostrůvek s několika palmami. V této Laguně míru se nenachází marína, ale další stovky metrů písečných pláží nad mořskou vodou. Izraelci nalezli způsob, jak prodloužit své rudomořské pobřeží...

Za mostem se pak rozkládají ve dne rozzářené pláže, teď však temná pustina, zakončená po několika stech metrech zdí, pravděpodobně pohraniční zdí. Zde možná spíše zdí před pohraničním pásmem, které odděluje izraelský Ejlat od jordánské Akaby. Můj reportérský zájem o toto území chladí jednak Bohušova nechuť, jednak moje touha vhupsnout už do postýlky – a pak také policejní auto, které zde projíždí. Uvědomuji si, že doklady jsem nechal v hotelu, takže se raději vracíme. Spí se dobře, do oken šumí koruny palem.

Ve čtvrtek ráno se probouzím před slunka východem. Mám fotografický absťák (na včerejší večerní rádobynákupní procházku jsem si ho nebral, stejně to moc ve tmě neumí). Vybíhám na terasy v prvním patře a snímám východ slunce nad jordánskými horami. Oběhnu i nejbližší okolí hotelu a fotím. Před snídaní sejmu ještě další exteriéry hotelu. I bazén s křivkou oplocených břehů. Bude otevřen a plavčíkem vybaven až od deseti hodin. Od laguny bazénu náš pokoj odděluje umělý vršek, který uvnitř skrývá občerstvovny a na střeše vyvýšenou plochu pro opalování. Máme dokonalé soukromí, obklopené vyvýšenými záhony barevných květů.

Dnes jest na programu návštěva Timna Parku a přírodní rezervace Jotvata. Místo zápisníčku drásám své poznámky na zadní stranu pokynů pro turisty od ALEA Tours & Trade. Odpoledne vynechám možnost navštívit jednu z prodejen. Ejlatského kamene a dalších drahokamů. Tentokrát si chci místo toho užít jiného ejlatského zázraku – přírodní rezervace Coral Beach. Na této pláži se dá i potápět u skutečného korálového útesu, což bylo pro mě nanejvýš uspokojivé.

Čtvrteční večer jsem pak věnoval shánění nějakého už konečně zápisníku! Pomohl mi Jan, který mě dovedl k nové sportovní hale, která skrývá zimní stadion. No, to jsem koukal. Dal by se tu snad hrát i lední hokej, i když neznám žádný izraelský hokejový klub. Zato se zde na jedné části vyřádily na bruslích hlavně děti. Na druhé, větší části, probíhal zřejmě krasobruslařský trénink několika hvězd. Po nějaké chvíli byla bruslící veřejnost z plochy vytlačena, a po její úpravě vyjela na celou plochu štíhlounká dívenka. Nu, když si spočítám nájem plochy, honorář za choreografii a doprovodnou hudbu, a hlavně trenéra, pak musí být její papínek skutečně movitý. Dívenka přitom nepředvedla jediný skok. Alespoň neupadla, a ta muzika byla skvělá. Škoda nákladů. Pak plochu obsadil asi sedmnáctiletý mladík v kovbojském kostýmu. Jezdil svižně, předvedl spoustu skoků, a přitom mu z tváře nezmizel úsměv a z hlavy nespadl klobouk! To oceňuji.

Ale nepřišli jsme za sportem. Místo hlediště se v hale nad ledovou plochou vzpínají ochozy nákupních a zábavních galerií. Sortiment klasický pro Duty Free: Drahokamy, sklo, suvenýry. Kosmetika, pedikúra, kadeřnictví. Hadry, prádlo, ponožky. A pak jídelní automaty. Herní automaty. A místo kolotoče parkoviště s disneyovskými plastikovými příšerkami, natřásajícími své nadšené dětské zákazníky. Není tu chladno, aircondition udržuje teplotu na příjemných dvaceti stupních. Jan mě vede do něčeho, o čemž tvrdí, že je to papírnictví. Ve skutečnosti jde o odporně růžovou prodejnu Hello Kitty s odporně růžovými produkty jakési růžové kočky. Tak ano, zápisník zde nakonec taky mají. Maličký, hubeňoučký, s růžovými deskami. Na papíře jsou vytištěny růžové linky – a v pravém dolním rohu každé stránky roztomilá růžovoučká vovečka! To vše za nějakou absolutně přemrštěnou cenu. Naštěstí nám hodná prodavačka poradí konkurenci, když vidí, že by nás růžová lavina mohla ubezdušit.

Další papírnictví bylo rovněž růžové. Ale Jan mi v něm pomohl najít správný regál, kde jsem uchvátil blok formátu A5 s modrými, přímo blankytnými deskami a čtverečkovaným papírem bez voveček a bez kočiček za necelých šest šekelíků... Takže jsem si mohl zapisovat svoje páteční dojmy.

I když ty jsem si moc nezapisoval, protože jsem ten den strávil potápěním u korálového útesu. Od kterého jsem se vrátil v nastávajícím předšabatovém odpoledni poměrně brzo. Tak brzo, že jsem ještě mohl použít bazén, ve kterém jsem si konečně zaplaval na rovné hladině. (Zavírá se v šest večer.) I opalovací útes nad naším bungalovem jsem nakonec použil. Uklízející personál mě nevyhazoval. Netřísnil jsem kolem sebe burákové slupky, ani jsem neodhazoval prázdné lahve od vodky, jako ruští turisté, či spíše turistky… Zdá se, že je to místní fenomén. Spousta nepříliš sličných žen obsazuje lehátka u bazénu, kde tráví den opékáním. Inu, užívají si luxusu hotelu, proč jim to brát – krom toho alkoholu. Podivné je, že podobně se tu nevyvalují jejich mužští partneři. Buďto jsou sportovnějšího charakteru a brázdí přírodu na čtyřkolkách nebo surfech – anebo nejsou. Bohuš vyslovil domněnku, že se ty Rusky snad do Izraele vypravily, aby tam sehnali nějakého chlapa. Možná večer.

Na této výspě se mi podařilo konečně uvidět západ slunce v Izraeli. Statický západ, přesněji řečeno. Nakonec i v tom Tel Avivu mi totiž slunce zalezlo pod hladinu moře v době mezi dvěma vlnami...

Je šabatový večer a s Bohušem znovu vyrážíme do tmy. Tentokrát přejdeme i ten druhý zvedací most, oddělující lagunu mariny od moře. Vlastně až na tom mostě vidím, že ne od moře, ale od jižní části přístavu, který je zaplněn rybářskými loděmi. Scházíme k tomu lunaparku, který má skutečně vzrušující atrakce. Děti se tedy mohou svézt v poklidném vláčku, vesmírný kolotoč, který spíš vypadá jako krab, jež své nohy zdvíhá vysoko až pod barevnou kouli, je pro děti zcela nevhodný. Stejně jako vedle stojící atrakce: Kabina ve tvaru koule, která je na pružících lanech vystřelena do výšky snad dvaceti metrů, aby pak kmitala nahoru a dolů. Celou tu dobu se ještě točí kolem své osy. A svítí proměnlivými barvami. Do toho si mohou sednout leda blázni!

Atrakce pro přihlížející navíc: Dva astronauti v kabině jsou snímáni, a jejich rozšklebené obličeje promítány na velkoplošnou obrazovku. A tahle hrůza láká další zájemce postavit se do fronty, aby vhodně utratili poměrně nesmyslnou sumu několika desítek šekelů. Tu jsme tedy ušetřili, avšak utratili jsme dost času na to, abychom se pobavili v tom legračním kině. Legračním, protože jsme v něm nemuseli vystupovat. Snad příště! V přiměřenou hodinu jsme se vrátili po druhé straně mariny zpátky do hotelu. Ještě musíme balit; zítra, v sobotu, jedeme přes Negevskou poušť do Aradu. Za ušetřený peníz jsem nakonec koupil v té sámošce, co neměli papírové notebooky, dvě lahve skvělého červeného golanského vína značky Hermon.

Dvě lahve, tak se víno v Izraeli nakupuje nejlépe. Pokud tedy jedna lahev stojí 42, a dvě 70 šekelů. To víno je skutečně "Dry", a pokud by člověk byl neopatrný, pak by snad po něm mohl i létat. Jinak při umírněném popíjení z něj létá pouze vaše duše.

Aha, a jaké to bylo ve čtvrtek v Timna parku a v pátek na Coral Beach? Nepřijdete o to. Pokud si přečtete příští kapitoly.

Prožito a přemýšleno v Izraeli ve dnech 19.-21. března 2014, domysleno a zapsáno v Praze na Lužinách dne 12. září 2014.

Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z Ejlatu.

V textu použité odkazy na starší články o Ejlatu z roku 2008:
Mír korálové pláže
Mír hlubin

Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"