(Golany na vlastní kůži)
Sjíždíme z úbočí Golan po klikaté jednadevadesátce k Jordánu. Cik vpravo, cak vlevo, a před dalším cikem je odbočka vpravo na parkoviště. Informační tabule nás vítá na Gadot Lookout. Jsme 150 výškových metrů nad Jordánem. Samotná říčka odtud vidět není, jen údolí, které se vlevo zavrtává do spádu ke Kineretu. Zde na jaře, když hodně prší, bouří neviditelné peřeje, na jejichž splutí na raftech lákají místní cestovky. Vpravo se rozkládá ploché a žírné údolí Chule. Nad ním se na západním obzoru od jihu k severu klene hradba pohoří Naftali – libanonská hranice. Přímo před námi se v hájku listnatých stromů skrývá osada Gadot. A když píšu, že skrývá, znamená to, že není vidět. Což mělo svůj důvod. Vyhlídka je totiž umístěna na místě, kde kdysi stávala celnice. Pocaď to bývala Francie, a vocaď Británie.
Tradičním útokům Beduínů se vesničané ubránili, ale když v oblasti probíhaly během první světové války těžké boje mezi Brity a Turky, museli Mišmar ha-Jarden opustit. Vrátit se mohli až v roce 1923, kdy už tu bylo bezpečněji. Ale bezpečno tu nebylo úplně nikdy. Určitě ne v onom roce 1948, kdy měla vesnice 150 obyvatel (včetně žen, dětí a starých lidí). Bezpečněji tu mohlo být snad hned po květnu 1948, kdy jednotky Palmachu obsadily sousední arabskou vesnici Kirad al-Bakkara. Jejich asi 400 obyvatelů pak bylo vysídleno a vesnice byla zničena. Jenže 6. června 1948 začal proti Mišmar ha-Jarden syrský útok dvou pěchotních praporů (asi tisíc vojáků) s dělostřeleckou podporou. Těch 150 vesničanů (včetně žen, dětí a starých lidí) syrský útok odrazilo. (Naštěstí už nemuseli čelit sousedním sudetským Arabům.) 10. června se jim to už nepodařilo. Syřané totiž proti nim poslali tentokrát rovnou dvě brigády (asi 4.000 vojáků!) a osm tanků. Takové přesile obránci podlehli. Útočníci zajali dvacet posledních žijících Židů a velmi pak svůj úspěch oslavovali. Šlo totiž o jejich "nejvýraznější úspěch" při této kampani. Na západním břehu Jordánu se jim tak podařilo vytvořit malé, ale důležité předmostí. Vlastně předpolí, protože místní most Bnot Ja'akov zničili židovští teroristé/partyzáni z Palmachu předvídavě už roku 1946 během "noci mostů".
Bnot Ja'akov přitom není jen nějaký takový most. Psal jsem minule: "Tudy se Izraelité do země zaslíbené netrmáceli, ti Jordán přecházeli dole u Jericha." Tak izraelský národ ne, ale trmácel se tudy jeho praotec Jákob, a to někdy v první polovině 2. tisíciletí př.n.l. na tradiční cestě z Mezopotámie do Egypta. Tehdy na tomto jednom z nejdůležitějších přechodů Jordánu ještě most nestával, Jákobovi pomáhla při brodění hůl. Kamenný most tu na své Via Maris postavili až Římané. Stál tu dlouho, ale až do doby křižáckých válek nevydržel. Křižáci si roku 1178 asi půl kilometru jižněji začali stavět pevnost Chastelet du Gué de Jacob (aneb Malou pevnost na Jákobově brodu). Využili k tomu tel, který zde stával od doby bronzové (3.300 př. n. l.) až do 7. století našeho letopočtu, kdy ho obývali prvotní Arabové. Křižácký král Balduin IV. tou výstavbou porušil smlouvu se Saladinem, podle které měl být brod přístupný všem stranám. Saladin chtěl problém nejdříve řešit smírně, a nabízel tučné odstupné, aby Balduin přestal. Balduin z neznámých důvodů nepřestal, a tak Saladin nedokončenou pevnost v roce 1179 dobyl a zničil. Padlo zde 800 obránců, 700 jich bylo zabito. (Židovští vesničané z roku 1948 tedy mělo lepší skóre!) V dalších stoletích patrně někdo zase nějaký most postavil, protože v roce 1799 po něm přešla Napoleonova vojska. Ani tento most nevydržel, roku 1918 bylo jedno jeho pole strženo v průběhu britského tažení proti Osmanské říši. Britové ho opravili. Aby mohl skončit v tom roce 1946…
Tady zmíním podiv několika kamarádů po zveřejnění snímku Jordánu v minulé kapitole. "Tahle, s prominutím, strouha je TEN Jordán?", psala Dáša. A Ríša: "Hele, popletl jsi fotky a místo Jordánu jsi tam dal omylem snímek potoka." Tak opravdu, je to strouha, je to potok. Ale teče skutečně přímo po zlomové linii Velké příkopové propadliny. A ona se stále mírně propadá. Takže břehy Jordánu jsou v okolí tohoto místa ve tvaru písmene "V". Nepříjemné pro přechod! Na jih odtud je hluboké údolí, na sever zase bylo jezero Meróm, a hlavně bažiny kolem něj. Mezopotámci, Egypťané, křižáci a další cestovatelé věděli, kudy mají přejít. I když to bylo obtížné. Některému mamutu, který se tudy procházel po jednadevadesátce, se to v době kamenné nepodařilo. Jak o tom svědčí jeho fosilizované kosti, jež našli ve 30. letech minulého století britští kavaleristé, kteří zde strážili již dříve zmiňovanou britsko-francouzskou hranici. |
| Jordán z příhradového mostu z r. 1967 (foto 2006) |
Nad troskami zničených syrských pevnůstek a zákopů dodnes rostou blahovičníky (aneb eukalypty). Zde ocituji svůj deset let starý článek:
Kamál byl mezi baasistickými špičkami tuze oblíben, kamarádil s šéfem syrské tajné služby a pro své schopnosti se o něm dokonce uvažovalo jako o budoucím ministru obrany. "Vysázejme si tady taky stromy, nějaké, co rychle rostou. Eukalypty. Ty mají hluboké kořeny, tahají vodu ze země, nebude tu pak tolik komárů." Syřani jak uslyšeli, tak učinili. Ve skutečnosti byl však Kamál egyptským Židem a izraelským vyzvědačem Eli Cohenem. Když na něj Syřani přišli, tak si na něm smlsli - odsoudili ho k smrti a 18. května 1965 v centru Damašku veřejně oběsili za tisícové účasti rozjásané veřejnosti.
Eli se však pomstil: v roce 1967 izraelské dělové náboje, rakety a bomby padaly na Golanech přesně tam, kde rostly evidentně uměle vysazené eukalypty - a kde pod nimi byly stále rozmístěny syrské obranné pozice.
Syřani dodnes tělo Eli Cohena nevrátili jeho rodině."
A když se dobře podíváte, tak na obou stranách této výšiny, na dalších výšinkách i na stráních, se objevují blahovičníkové hájky. A pod nimi historický beton a kov bývalých syrských palpostů. Krom historické připomínky je tu však i jedna válečná aktualita. Celé místo je totiž obkoleseno zrezavělým drátěným plotem. Na jeho tyčkách se skví žluté obdélníky. Na těch nejstarších už sluníčko vyšisovalo rudý trojúhelník, proto jsou rudé trojúhelníky leckde vystaveny samotny. Danger mines! Historická syrská minová pole. Myslím, že Izraelci byli v roce 1973 rádi, že je tu ponechali…Ještě jedno nebezpečí zde hrozí: Areál totiž není vybaven záchodky! Můžete ale zajít naproti přes silnici do kempu, kde jsou volně přístupny. Jen si dejte pozor, aby vás na Via 91 nepřeválcoval nějaký mamut z Mezopotámie…
My si pozor dali. Sjíždím klikaticí k Jordánu, přejedu nově ošklivý betonový most (však za sto let taky bude krásný), vyjedu klikaticí na protější svah, a už jsme u téčkové křižovatky. Odbočujeme vpravo na sever. Čekají nás zdrojnice Jordánu. Ale o tom až příště.
Prožito v Izraeli v úterý 29. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve středu 31. srpna 2016.
*
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***
Minulý příspěvek: Překročit Jordán
Povídání o této vyhlídce a památníku Eli Cohena z roku 2006: Mír na Golanech
Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.
Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz
