(Užít si Jeruzalém)Slezli jsme s Janinkou z Herodovy brány, kamž jsme se dostali po hradbách od Jaffské brány. A teď se chceme dostat k bráně Lví, avšak nezablouditelná cesta po hradbách je nám zavřena. Nemám domácí přípravu, proto vytahuju bedekr, otvírám ho na dvojstraně s mapou Starého města a vytyčuju hlavní směr útoku. Nejdříve se musíme dát uličkou Quadisiyech takhle doleva (ta se pak zatáčí mírně doprava a vede pak kolmo od hradeb). Kdybychom se dali uličkou al-Mathana takhle doprava (která pak zatáčí mírně doleva a vede kolmo od hradeb), tak bychom se dostali na samotný začátek Via Dolorosy. Vstup z Herodovy brány do Starého města jak vidno tvoří jakousi podkovu, zjevně tak postavenou kvůli účinné obraně. Avšak vedu Janinku ke Lví bráně s určitým zámyslem. Je tam totiž jedno vyhlášené koupaliště.
Zmizely krámky i prodavači, zůstávají kamenné zdi, které se k sobě sbližují z původních asi čtyř metrů na metry dva. Cesta sestupuje po dalších schodech, zdi se zužují jen na rozpažení. Do pravé zdi se otevírá branka do další uličky, či snad úzkého chodníku, kde by měl být podle mapy vchod do Qadisiyah School. Na uliční ceduli si přečtu název této brány: "Bab Bhutta". Anglicky. Nad tímto nápisem je klasicky vyveden arabský název v arabštině, což číst neumím. Až nahoře je pak jméno uličky v hebrejštině, ale ten si nepřečtu, i kdybych ivrit uměl – nápis je přečmárán černou barvou. Nu, neodbočujeme, jdeme svižným tempem, ale přesto si fotím. Zdi se zvedají do výšky, podpírají se navzájem půloblouky. Na správném místě zabočím zase k jihu doprava, ulička sice vede dál, avšak podle mapy je neprůchozí. 
Scházíme po dalších schodech, což má být ulice Antonia. Je hezké, jak mi Janinka věří, že se neztratím (a neztratil bych nás!), avšak nechci si v bludišti zacházet a tak ji na nejbližší křižovatce požádám o chytrouše. (Má ho schovaný v kabelce, tady nefotí.) Vida, modrý bod na displeji ukazuje, že jsme tam, co jsem si myslel. Teď zase odbočíme doleva, ale ne do nejbližší uličky Omari, avšak až do té druhé, do Salahíje. A teď už se neztratíme. Obdivuju, jak si místňáci obílí přesně ten kus zdi, za kterým nad schůdky bydlí. Obílí, namalují rudé květy vlčího máku a spoustu barevných hvězdiček, pěticípých. Oblíbené jsou též zkřížené zahnuté šavle. Nad tím se tetelí úzké půlměsíčky. A nesmí chybět černá krychle Kaaby, která ve vzdálené Mekce ukrývá ve svém východním rohu svaté meteorické železo.
Jdeme, nebloudíme, není jak. Předbíhají nás dva kluci, kteří běží ze školy, jinak je tu prázdno. Za zdí vpravo se ukrývá náš další postupový cíl, totiž klášter sv. Anny. Zvedám foťáček vysoko nad hlavu a snímám naslepo jeho zahradu a kostel. Vlevo se za plotem na tarasu popelí hejno slepiček, které si hlídá pyšný kohout. Kousek dál se další hejnko slepiček sdružuje přímo na ulici před dveřmi, ze kterých vychází statný fousáč, aby jim nasypal zobu. Už jsme zase došli až ke hradbám, k jejich východní části. Otáčíme znovu k jihu. Vlevo, podél vnitřní strany hradeb sestupuje procházková trasa, kterou jsme si dnes neprošli. Úzký průchod nás vyplivne přímo do rumraje za Lví branou. Neodolám a táhnu Janinku ven z hradeb, abych si znovu vyfotil ty lvy na bráně, konečně snad za dobrého světla. 
Dokonce i Janinka si vytahuje svého chytrouše, aby zdokumentovala toto místo. Vloni (2016) jsme se sem dostali v pátek, kdy tady nebylo pro nával aut a lidí, spěchajících na přilehlou tržnici – a spěchajících s plnými taškami z ní – téměř k hnutí. Zapsal jsem si tehdy ke jménům této brány: "Je to brána sv. Štěpána. Štěpána, protože tady kousek dole je kostel sv. Štěpána, neb zde prý byl tento světec ukamenován. Krom křesťanskoevropského má brána samozřejmě i islámskoarabský název Báb Sitna Marjam čili Brána sv. Marie, protože islámská světice Marie, matka proroka Ježíše, má tady kousek dole svůj hrob. Minule jsme použili i název Ovčí brána, připojme ještě Bránu kmenů. Sám preferuji název Lví brána (hebrejsky Šaar ha-Arajot, v anglické transkripci Shaar Ha Arayot, kdybyste to hledali na webu), a to proto, že dobře pasuje k reliéfům čtyř lvů, které se na ní vyjímají. Vlevo je jedna dvojice lvů s čumáky k sobě, vpravo je druhá dvojice, která si spolu také pěkně povídá. Tahle hravá zvířátka nechal na bránu umístit už její stavitel sultán Sulejman. Měl sen, že touto branou vtrhnou do města lvi, kteří ho sežerou. A skutečně právě tudy vítězní lvi do Jeruzaléma vtrhli, ale Sulejmana již nezastihli. Jen jeho jordánské následníky. V tomto místě se do hradeb Starého města dostali vojáci izraelských obranných sil během Šestidenní války v roce 1967. V Izraeli ovšem lev pustinný, Panthera leo, nežije, ale dodnes se tu vyskytuje Panthera pardus, aneb levhart skvrnitý, poddruh Panthera pardus nimr, v češtině levhart či leopard arabský. A jejich reliéfy jsou tedy na Lví bráně vytesány. Ano, jsme v Izraeli…"
Lvy/leopardy jsme si hezky vyfotili, já jsem sejmul i pohled k jihu skrz bránu na muslimský hřbitov. Dnes se tu nekoná nával, přesto jsem však v ulici za Lví branou svědkem místní neuvěřitelné tuposti řidičů: Zastavili svá auta proti sobě, čumák proti čumáku, a čekají nejspíš, že by mohli nějak projet. Možná doufají, že jim Alláh sešle zázrak a oni se budou moci prolnout. Nebo že ten druhý, moudřejší, ustoupí. Ten druhý, co chce ven, může být možná moudřejší, ale ten první řidič je tupý, neb za kufrem druhého auta jsou vztyčeny ochranné sloupky, takže couvnout není kam. (Ale možná tu jen zakázaně parkují/ přerušují jízdu.) Nejmoudřejší zde jezdí – na motorkách!Jsme na zábraním náměstíčku Al-Ghazali. Zoomem si přitáhnu bránu na jihu, kterou se odtud dá projít rovnou, bez schodů na Chrámovou horu. Jmenuje se – Brána kmenů, aneb Báb al-Absát. (Stejně jako ta Lví, pokud se ovšem wikí autor nespletl, když tento název uváděl i pro Štěpánskou/Lví bránu...) Dá se tudy projít, pokud jste muslim. Když vypadáte nemuslimsky, pak vás tam dvojice policistů nepustí. Izraelských policistů, což mohou být i Drúzové. Avšak i židovští policajti musí umět patřičnou súru – aby mohli zkontrolovat vaše mohamedánství…
Janinka zůstává na této úrovni a vyrábí skvělé fotky, já sestupuju po strmých kovových schodech, které zapadají pod kamenný oblouk, do hlubokého a fotograficky nepříjemně tmavého podzemí. Janinka nezůstává nahoře sama. Zatímco horní vykopávky jsou hojně zalidněny, tady dole jsem sám. I nejzvědavější japonská turistka jen nahlíží. Schody mne vedou až do zvenčí neviditelné, protože podzemní, cisterny. Překlenuje ji novodobý kovový můstek, abychom si zdejší prostory mohli prohlédnout bez nutnosti namočit se. Ano, je tu voda, dešťovka, jako za biblických dob. Dnes poněkud zelená. Zdvíhají se z ní řady sloupů, nesoucích polovalenou klenbu. Vypadá to jako zatopený kostel. Ano, katedrála, můj venkovní dojem byl přesný. Jo, tady to mohlo být.Vylézám zpátky ze sychravého přítmí na sluneční žár. Na zdi, která nese zbytky římského/byzantského sloupu visí cedulka, která mi oznamuje, že zde býval v prvním století př. n. l. další bazén, severní. Dojem nic moc. Ale samotné vykopávky jsou skvělé. Jdu podél byzantských zdí, recyklovaných křižáky a krypty ze 12. století. Jsem v základech byzantského kostela. Velkým dojmem působí apsida, orientovaná na východ, která je zachovaná až do výše celistvého okna. Zatímco stojím na úrovni bývalého sklepení, tak zbytek původní stavby stoupá až do výše prvního patra. Novější křižácký kostel stojí kousek jižněji. Ten tedy rozpadlý kostel byzantinský "nahradil" (jak stojí v bedekru), avšak nestojí na "jeho základech" (jak jsem se mylně domníval z kontextu). Šplháme tedy s Janinkou nahoru, k onomu novému (1138) kostelu, jenž je prý "nejpůvabnější ukázkou křižácké architektury v Jeruzalémě". Kostel je tak pěkný, že si ho chci pořádně sejmout. Jo, je echtovně románský, rozložitý, ze zlatých i zčernalých kvádrů, s gotickým portálem. Symetrie kostela je narušena hranolovitou věží vpravo od osy, která je nižší než portálová zeď. Na konci osy kostela se nad jeho střechu vyvyšuje osmihranný domek s římskou bazilikální kopulkou. Zdi jsou zvenčí podepřeny napevno přistavěnými pilíři, předobrazy gotických vnějších podpěr. (Stavba se prý dochovala "víceméně" v původní podobě.)
Zatímco si fotím, Janinka svého chytrouše ukládá do kabelky a vchází dovnitř, aby si v kostelních lavicích tělesně i duševně odpočinula. Protože já jsem turistická fretka, nedá mi to, a po kostele rejdím – arciže ohleduplně. Zdá se, že vysloveně románská byla jenom přední stěna, hlavní loď je zaklenuta nezpochybnitelně gotickou křížovou klenbou s "přiznanými" kameny. Vypadá tuze původně, ostatně lomený oblouk použili jako první Arabové na Sicílii a koncem 11. století ho převzali Normané, žebrová klenba fungovala ve stejné době i v Lombardii. Byl bych tedy opatrný s označením "románská stavba". Ani bych netvrdil "pozdně románská", či "pregotická". V té revoluční době jedny styly doznívaly, další se teprve rodily, a Jeruzalém se svou antickou a byzantskou historií byl jejich tavicím kotlem. Jo, je to typicky rozmanitá "křižácká stavba".
Je to tady moc pěkné, a chtěl bych zdejší prostory ukázat Janince. Jenže už je dvanáct hodin, klášterní areál se zavírá (polední přestávka 12-14). Naštěstí Běloši nejsou kách přísní; když vycházím z krypty, tak v hlavní lodi začíná zpívat asi dvacetičlenná anglofonní výprava jakousi nábožnou píseň. Moc pěknou, akustika je zde skvělá. Poslouchám, nahrávám foťáčkem na video. Získal jsem i minutu a půl k tiché procházce do levé lodi. Tady v rohu pod sochou se svatou Annou a dívenkou Marií hoří v plechovém korytu, naplněném pískem, desítky, nebo snad stovky svíček. Levá loď působí románštěji než pravá, ale už není čas na další průzkum. Je pět minut po poledni, Bílý otec nás vytlačuje z kostela s nekompromisní mírností.
Byla to tady čtvrthodina, nadupaná dojmy! (Teď teprve mi dochází ta láce, za kterou jsme pořídili vstupenky. Šlo nepochybně o předzavírací slevu.) Dvorek před výstupem je stále zaplněn odcházejícími turisty, vynořují se z vykopávek, trousí se ze všech stran. Sedneme si proto ještě na pět minut do stínu parčíku se sochou kardinála jménem Charles Martial Allemand Lavigerie, jenž býval arcibiskupem v Alžírsku a Kartágu. Potřebuju si odfrknout před další dnešní kardiální cestou. Před Cestou strasti.
Ale o tom až příště.
***
A zde je fotogalerie z bazénu Bethesda a kláštera sv. Anny.
(Prožito v Jeruzalémě v sobotu 6. května, 2017, psáno v Praze v pondělí 8. a úterý 9. ledna 2018, kdy otužilá pokusná myš Janinka je už v rekonvalescenci po svém vánočním zápalu plic.)
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
***
Minulé díly vyprávění o této cestě (i předcházejících cest) po Izraeli viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)
