Odpočinek válečníka

(Užít si Jeruzalém)

Od chrámu Božího hrobu jsme s Janinkou šli domů na hostel u Kikar Zion co úplně nejkratší cestou. Ulicí sv. Heleny k příčné ulici Křesťanské čtvrti. Pak na sever kolem záplavy krámků, ze kterých do tohoto súku vyhřezávají užitečné cetky. Tady je stále ještě přeturistíno. Možná, že někteří turisté hledají zábavu jen v nakupování. Těžko totiž někdo pustí do křesťanského chrámu nebo synagogy či mešity malou prdelatou Asijku, narvanou v těsných a krátkých kraťasech. Ale ona se možná narve i tam, stejně jako v Praze do Národního divadla… 

Docházíme na konec severojižní křesťanské magistrály na další téčkovou křižovatku. Zprava sem přitéká el-Kšanda, správně tedy el-Khanqa. Na tomhle rohu vyrostl minaret mešity, známé jako Chánka Salahíja. Ulice se proto nejmenovala Kšanda, ale al-Chánka. Mívali zde jedno ze svých sídel křižáci, než je ve dvanáctém století vyhnal Saladin, který tu zbudoval klášter pro súfíjce. Ti hledají "cestu", konkrétně cestu duše k Bohu. Súfismus je třetí, asi nejslabší větví islámu. Od počátku byl naukou o lásce, pokoře, milosrdenství a upřímnosti. Což jsou, jak každý ví, vlastnosti Proroka Mohameda. (Tedy každý, kdo si nepřečte celý korán.) Jak vidno, hodně záleží na tom, co si kdo s příslušného Písma vybere. (Protože vybrat si s z jiného Písma svatého to, čím se křesťanství vyznačovalo ještě před reformací a renesancí a osvícenstvím a papežem Janem Pavlem II., tak jsme v Evropě a Americe stále ještě ve středověku. Tedy v dobách náboženských válek, násilného obracení na víru, kamenování nevěrnic a upalování čarodějnic.) Súfisté, kteří se jako islámští mystici vyznačovali "duchovní hloubkou, otevřeností a tolerancí", si vybrali mír. Možná proto jsou v Egyptě dodnes zabíjeni muslimskými náboženskými fanatiky.

Tady se zdržím, ale jen drobně, abych si mohl súfijskou mešitu vyfotit. Ale jen zvenku, pro návštěvu vnitřních prostor jsme už neměli sil, tentokrát hlavně duchovních sil. Místo toho jsme se dali vlevo, na západ, tam, kde se většinově muslimská el-Kšanda bez rozpaků proměňuje v čistě křesťanskou ulici sv. Františka. Ze zdí mizí koberce, vymřely i krámky. Mezi přísnými zdmi chrámů, škol a skautských klubů se zvedají schody, propletené nájezdovými rampami. Po nich se dobře jezdí jak malým zeleným traktůrkům se zapřaženými jednonápravovými přívěsy, tak i opatrným jezdcům na moderních oslících – motocyklech. Taky se po nich dobře běhá dětem ze školy. Malým arabským dětem z křesťanských rodin.

Ač křesťané, přec Arabové, chtělo by se říci při pohledu na ozdobnou tabulku se jménem ulice. Zatímco tabulky, které ve všech čtvrtích Starého města pořizuje magistrát, jsou stabilně označeny hebrejsky, arabsky a anglicky, a to i zde v ulici sv. Františka, pak na zdi Kustodie Terra Sancta je tabulka odlišná, s jiným zdobným orámováním, označená toliko rozevlátým arabským nápisem plus informací, že jsme v St. Francis Street. Hebrejštiny nět. Zdá se, že ani arabští křesťané v izraelském hlavním městě nechtějí provokovat své muslimské soukmenovce. Ano, křesťanští Arabové jsou loajální k židovskému státu, mnozí více, než samotní Židé, ale na území "Západního břehu" či "Palestinského státu" je sichr halt sichr. V Muslimské čtvrti bývá hebrejský název ulice zastříkán černým sprejem, tady, možná, si nechtěli křesťané jenom nechat zasvinit bělostnou zeď. Jsou to drobnosti, ale už při první návštěvě Izraele jsem si všiml, že v křesťanské čtvrti prodávají arabští obchodníci minerálky ze "Západního břehu", popsané pouze arabsky a anglicky. Podle mne je to jen odlesk toho hlavního arabsko-židovského problému – totiž to, že většina muslimských a arabských zemí stále nemůže skousnout samotnou existenci Izraele a židovského národa vůbec.

Dopracujeme se opět k Nové bráně, jejíž umístění je zdálky signalizováno kostrou vánočního stromečku, který může sloužit jako maják. "EXIT", hlásí zelený nápis pro motoristy a všechny, kteří se chtějí vytěsnit ze Starého města. Tentokrát si ověřím přímo na místě, že se odtud dá jít Starým městem směrem na východ těsně kolem severních hradeb. Ty jsou zde nízké, sahají jen do výšky prvního patra, jejich ochozy jsou zrovna obsypány procházejícími turisty. Za hradbami parkují drze přímo na tramvajových kolejích dvě auta. Dnes se nemusí bát kolize s tramvají – stále ještě je šabat a státní firmy nepřepravují, to značí, že nejezdí ani jeruzalémská tramvaj. Když přicházíme k radniční tramvajové zastávce, tak na její informační tabuli svítí jen několik červených zrnek.

Pseudosedátková pseudofontána na zaslepené křižovatce Jaffa Road s ulicí ha-Sorek opět vydechuje osvěžující mlhu, neodoláme a necháme se zvlhčit. Vzduch má sice jen něco přes 20 stupňů, avšak odpolední slunko pálí. A už jsme doma. Za pouhou půlhodinu jsme od Golgoty urazili dva tisíce let. Inu, je to tu v Jeruzalémě všechno docela blízko – když si k bydlení vyberete vhodnou destinaci. Takže už za chvíli si pohodlně sedím na balkónku nad Kikar Zion, popíjím čerstvý čaj a stahuju denní práce z karty foťáčku do Janina noťasu. Pouštím si k tomu do sluchátek z iPodu jednu z místních nabízených padesáti stanic; opravdu je nelustruju, zakotvil jsem hned u třetí nabídky, která mi říká, že na 101 MHz se nachází "Your radio in Jerusalem" a hraje současné mile melodické písničky v ivrit. Máme už chození a poznávání na dnešek po krk, a tak regenerujeme síly před zítřejším posledním dnem v Jeruzalémě. Odpolední spánek je posilující, zejména, když si pak sedneme na balkon a popíjíme místní rudé víno značky Hermon.

Zapadající slunce Janě moc sluší, obarvuje jí vlasy skoro do zrzava. Ve tři čtvrti na sedm zaleze slunce za mrakodrapy, Jaffa Road je úplně liduprázdná. Od západu začne foukat nepříjemný vítr, je třeba se obleci do teplejšího šatstva – pokud cheme i nadále sedět na balkónku. Já chci, Janinka si zaleze do postele a luští křížovky. Dole na ulici, na zálivu jednosměrky Herberta Samuela, která obtáčí renovovaný hotel na Kikar Zion (který se přejmenoval na Herbert Samuel Jerusalem), marně číhají na zákazníky bílé taxíky. Až za půl hodiny se ulice zaplní spěchajícími skupinkami lidí. Je po šabatu, taxíky se vydávají do oběhu, objevují se první jezdci na kolech, koloběžkách a motorkách. Stmívá se, na bedýnku, co znamená svět, se vyšplhává první pouliční umělec. Ale moc hrát neumí, netvoří se u něj žádná skupinka posluchačů. Ale Hermon je stále dobrý.

V půl deváté projede pod balkónkem první tramvaj. Život začíná. Ale na pěší zóně ulice Ben Jehudy nepanuje tak zběsilá radost, jakou pamatuju před deseti lety. (Možná proto, že se pěší zóna silně rozšířila na celou Jaffa Road a přilehlé oblasti.) Na bedýnce se střídají umělcové asi po hodině. Ten, co nastoupil v jedenáct, je úplně zoufalý. Hraje na kytaru pořád dokola jak kafemlejnek stejnou melodii, z nástroje se mu kejvá nějaká pružná umělohmotná ručka, asi to má být legrace. Zavírám dveře na balkón a jdeme spát. Zítra nás čeká poslední celý den v Jeruzalémě. Hned na ráno v půl desáté máme koupeny lístky do Rabínského tunelu, to bychom neměli zaspat. Naštěstí se tu podává snídaně už od sedmi hodin, takže to krásně stihneme. Tedy – pokud obslužná osoba dorazí včas.

Již dřívě popisovaná odredovaná štíhlá asi dvacetiletá asi Američanka, která se stará o snídaňový bufet, dnes tedy na sedmou nedorazila. Do střešní komunální kuchyňky jsem ve čtvrt na osm dorazil jako první já, a teprve po mně ještě jeden zoufalý Japonec. Myslel jsem, že když je šabat, že se asi snídaně nedočkáme. Japonec si pak šel vztekle stěžovat na hotelovou recepci. Totiž sešel o patro níž, a tam ze zrušené recepce našeho domu zavolal na recepci "hlavního" hotelu, která je ob blok výše na Jaffa Road. Před osmou hodinou dorazila obslužná dívčina i s chumusem a zeleninou, a jala se činit s nožem. Po chvíli bylo nakrájeno tolik, že jsem si už mohl brát na talířky. Teprve pak jsem povolal Janinku z našeho pokoje. No, jestli bude snídaně zítra taky v osm, tak tunel ještě dobře stihneme, ale musíme se patřičně obléknout už na snídani.

Byla snídaně v osm. Protože jsme to tušili, tak jsme přišli až po pokrájení salátův. (Nic proti snídani v osm, avšak když je inzerována od sedmi, měla by být už od sedmi, anebo by neměla být inzerována.) Nabíráme chumus, jogurt, přikusujeme topinky, mazané máslem, popíjíme džusík, čajík a kafe. Snídáme na báječné terase, sluníčko ji už osvětluje. Běda však, osvětluje toliko jeden roh, který je již obsazen znalými komunardy. Zbytek je zatím zastíněn nedalekým patnáctipatrovým hotelem. Nacházím slušný stůl pokrytý květovaným vikslajvantem, kolem něho jsou rozestavěna bytelná koženková křesla. Vikslajvant jde otřít, koženka možná taky, ale ta zůstala neotřena. Nese neklamné známky přítomnosti holubů. Bodrá příslušnice komuny květinových důchodců nám poradí: Je třeba obrátit sedací matračku křesla, ta tolik posraná není…

Nu, stihli jsme se vypravit včas, i když jsme vyčerpali všechny nárazníkové časy, které jsem naplánoval. Od hotelu vyrážíme v 9:02. Jdeme kolem ostatních snídajících turistů. Kráčíme poměrně svižně, bez prohlížení výkladů, Janinko! Směřujeme rovnou k Jaffské bráně, od ní přímo k východu Davidovou uličkou (al-Bazar). Ani v tomhle bazaru se nebudeme zastavovat! Pospíchám tak silně, že dokonce cestou ani nefotografuj, Honzo! Konec Davidovy uličky je zasukován třemi příčnými súky, na konci posledního musíte odbočit takhle doprava, a pak hned doleva, a jste zase na západovýchodní magistrále, tady odtud vede komunikace dále jako Řetězová ulice (Chain Street). Už to známe, už to známe, ještě před hlídkou, která stráží před turisty vstup Řetězovou branou na Chrámovou horu sejdeme vlevo po schodech, a vypadneme na staré známé al-Wad přímo před vstupem k Západní zdi. A před neubytným bezpečnostním rámem. Zboku jsme tak rozrazili početnou skupinu turistů, kterou, než se vzpamatuje, předejdeme a necháme se odbavit. Nu co, stejně budou muset jít pěkně pohromadě pod dohledem zkušeného průvodce. Ukazuju se jako ještě zkušenější průvodce, když ho nepředběhnu, avšak předejdu – ale samozřejmě jen proto, že vedu pouze jednočlennou výpravu. (Trochu chucpe se vždy hodí, hlavně, když spěcháte.)

Před schody, které vedou do podzemí k severní části Západní zdi, dorážíme v 9:25. Skvělý čas na vydýchání. A už je půl, už se zformovala naše skupinka, už se otevírá turniket, průvodkyně nám kontroluje vstupenky. Avšak o podzemní výpravě podél Západní zdi budu vyprávět až příště, teď se už chystám za Janinkou do nemocnice.

***

(Prožito v Jeruzalémě v sobotu 6. a v nedělní ráno 7. května 2017. Psáno v Praze na Lužinách v pondělí 29. a úterý 30. ledna 2018. 

Fotogalerie procházky od Chrámu Božího hrobu na Kikar Zion je umístěna ZDE
Foto © Jan Kovanic

Aktuální report o Janě R.: Ve čtvrtek jsem ji odvezl do nemocnice na Karlák. V pátek doktoři vetkli Janě do boku kopí, vlastně sondu do plic, ze které vyteklo dva litry červené vody. Pak jí do katetru vsunuli dvě trubičky, kterými ji přes víkend trvale zalévali antibiotiky, minerály, kortikoidy a nečekaně novým koktejlem starých cytostatik (= 7. chemoška). Dostala dvě transfuze a k dispozici kyslík. Nemá teplotu, dýchá se jí dobře, takže následky předvánočního zápalu plic by měly být zažehnány. Dneska, v úterý, ji večer pouštějí domů. Alespoň si v nemocnici (kde nemohla nakupovat, vařit, prát, psát, žehlit, překládat…) odpočinula. Všem čtenářům Šamanova doupěte děkujeme za dosavadní držení palců a modlitby.
***

Minulé díly vyprávění o této cestě (i předcházejících cest) po Izraeli viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
Fotky z cesty Křesťanskou čtvrtí a po Jaffské třídě od chrámu Božího hrobu na Kikar Zion jsou tady.

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba  u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)