Jak se paní Poláčková vrátila domů

Obnovená polenská synagoga

Polná je milé krásné historické městečko na pomezí Čech a Moravy. Nevím, jak to mají místní vlastenci nastaveno, ale jistý Jan Ámos Komenský ji počítal k Moravské zemi. Nicméně většinu času byla Polná součástí českých krajů - no a dnes je to Kraj Vysočina...

Městečko je poprvé písemně zmíněno roku 1242, pravděpodobně tu na zemské stezce stála nějaká osada už o sto let dříve. Avšak ve století páry, tedy devatenáctém, nová železná stezka Polnou minula. Místo pak ztratilo význam, upadlo hospodářsky, díky čemuž zůstal zachován půvab historického originálu. A to přes všechny požáry a mory. Včetně moru antisemitismu, který jeden ze svých smrdutých plodů vydal před sto dvaceti lety při hilsneriádě.

A měl hrůznější pokračování v době druhé světové války, kdy šli do německých koncetráků všichni místní židé. A šlo jich víc, než jich Polná měla. A kolikže jich zhruba pětitisícová Polná měla? Nejvíce ve 30. letech 19. století, kdy v místním ghettu žilo 770 židů, tehdy 12 %. Revoluce ve „vosumaštyrycátým“ (1848) vedla k následnému zrušení ghett v rakouské říši (1849), což mělo za následek svobodné (vy)stěhování židů. V roce 1890 už jich zde bylo jen 238 (4 %), po začátku hilsneriády (1899) se jejich odstěhovávání změnilo spíše v úprk. První československé sčítání lidu (1921) v Polné zastihlo jen 85 židů. Před druhou světovou jich tu bylo už jen 37. Do lágrů však šlo 98 lidí, definovaných Norimberskými zákony za podlidi. 

Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 totiž přiznala Polná domovské právo několika židovským rodinám z Vídně. Stejně je však dostihl Hitler v březnu 1938 - a Heydrich v květnu 1942, když šli přes Třebíč místní židé transportem Av do Terezína. (Pan policejní šéf Heydrich naplánoval krom genocidy židů i genocidu Čechů, ale k té se již nacisté nestihli dopracovat.) Z Polné šli také do onoho transportu židé z okolních obcí jihlavského regionu. Proto jich nakonec bylo skoro sto.

Šoa z nich všech přežilo jen klasických pět procent. Na jednom z naučných panelů Regionálního židovského muzea (odkud čerpám některé informace), se praví, že těch přeživších bylo pět žen. Jsou zde i vyjmenovány: Marie Baschová, Zuzana Beranová, Jindřiška Hahnová a Ema (Emma) Poláčková se snachou  Gertou. Přímo z Polné ale byly jen tři, Beranová byla  z blízké Jihlavy a Hahnová z ještě bližší Stříteže. 

Anebo byly čtyři, alespoň podle vyprávění, která poskytla jedna polenská pamětnice, držitelka klíčů od židovského hřbitova, spisovatelce Ivaně Mudrové do její knížky s názvem Kam značky nevedou (s pořadovým číslem III):

„K jednomu z náhrobků zná i pravdivý, dojemný příběh o věrné lásce, kterou ‚rozdělil teprve hrob‘: křesťanský mladík z Polné ukrýval po celou dobu války svou vyvolenou dívku - židovku a uchránil ji tak od transportu a téměř jisté smrti. Později se také vzali a zůstali spolu až do konce života. Když však zemřeli, musel být každý z nich pochován jinde - podle odlišného vyznání jejich předků...“

Promiňte, paní Ivano, ale naletěla jste při svém sbírání informací od pamětníků jejich lidové tvořivosti. Neexistoval ten mladík, ani žádná z polenských židovských dívek nebyla ukrývána. Plačtivý příběh má také nelogickou pointu: Byli-li by oni mladí lidé posléze sezdáni, muselo by to být a) podle náboženského ritu křesťanského či b) židovského. Pak by též mohli spočinout ve stejných rovech na stejných hřbitovech. 

Pravděpodobnější by byl c) sňatek občanský, a pak by též ulehli do občanského hrobu či na stejnou výsypovou loučku. Druhá polovina dvacátého století už nebyla tak nábožensky vypjatá jako století 19., kdy se srocoval katolický lid, by zabránil pohřbu evangelíka do posvátné půdy. Četníci měli spoustu práce s uklidněním davu, který svrhával nevhodné nebožtíky z pohřebních vozů, pro které se nakonec musely pořídit extra evangelické hřbitovy pod obojí...

Poetická historka pamětnice má nejspíš základ ve zromantizovaném příběhu manželství MUDr. Engelberta Kratochvíla a Bedřišky Kratochvílové, rozené Poláčkové (na který mne upozornila paní Marta Vomelová ze Spolku polenského muzea v Polné, takto bývalá ředitelka tohoto muzea). Avšak toto manželství bylo uzavřeno ještě před válkou. Paní Bedřiška zemřela roku 1976. Pohřeb své manželky pan Kratochvíl zařídil dle jejího přání, a tak byla pochována na polenském hřbitově ke své sestře Emě (to je ta, co se vrátila z koncentráku) a dalším příbuzným. A byl to poslední místní židovský pohřeb. Pan doktor zemřel až po své devadesátce, načež ho rodina pochovala do rodinné hrobky. A tak došlo k posmrtnému rozdělení obou „mladých lidí“ (oba byli ročník 1904), které ale nebylo zapříčiněno náboženstvím. Obě rodiny patřily k polenské inteligenci a jakákoli nevůle mezi nimi nebyla. (Paní Kratochvílová šla do Terezína z Brna až v lednu 1945, kdy už nejezdily transporty na smrtonosný Východ.)

Další historka, která se pojí k přeživším ženám, citovaná ve wiki, hovoří o tom, že žádný ze tří zachráněných polenských židů (oněch žen) se do Polné nevrátil. Jedni říkají, že samy nechtěly. Jiní zase, že ani nemohly, protože neměly kam. Byty byly už zabrány a polenští je prostě domů nepustili.

Nakonec se vrátila jediná, a to Ema Poláčková, ale až na místní židovský hřbitov, kde byla byla dle své vůle v září 1951 pochována do hrobu ke svému muži Maxovi, který měl to pochybné štěstí, že zemřel už v říjnu 1938... (Ano, to je ten hrob, co si pak vybrala Bedřiška ke svému spočinutí.)

Hřbitov však není jediná polenská památka na místní židy. Je tu i synagoga, která po roce 1990 vstala z ruin a vedle ní i rabínský dům. V obou objektech se nachází zmiňované muzeum. Stojí uprostřed sevřeného místního ghetta, obklopujícího Karlovo náměstí, kde se dochovalo krom jednoho všech jednatřicet židovských domků. 

Ale vrátím se na hřbitov. Nachází se pod Dolní branou částečně v nivě a pak ve svahu za  říčkou Šlapanka. V té záplavové nivě stávalo až do druhé poloviny 17. století původní židovské osídlení, než se přestěhovalo na dnešní místo. (Protože bylo zaplavováno, jak Šlapanka činí oné nivě dodnes a bude tak činiti, i kdyby se tam postavilo plánované domkové sídliště. Jak jsem zaslechl od jejich budoucích sousedů.) Na hřbitově se nachází přes tisíc barokních, klasicistních i novodobých hrobů, rozmístěných do 32 řad. Moderní černý náhrobní kámen (aneb maceva) Poláčkových, který připomíná i jejich syna Ottu, zavražděného v koncentráku, je až v poslední řadě vlevo, téměř na obvodové zdi. Jde tedy o poslední polenský židovský hrob.

Hřbitov, který dnes patří Židovské náboženské obci v Praze, je obnoven a opečováván, jak svědčí vysekaná tráva v prostorech, kam se vejde kosa. Postupně se vztyčují i náhrobky, které padly vlivem času anebo vandalů. Ano, dalo by se říci, že hřbitov žije, a to díky místním nadšencům, kteří se o něj starali už od osmdesátek. V devadesátkách byla opravena obvodová zeď, a to pány Brožem a Mašterou. Nový vchod svým nákladem pořídila Nadace na záchranu židovských památek roku 1995 a vybavila ho i umělecky kovanou mříží od kováře Erwina Habermanna st.                         

Ale dnes se už tato mříž nezamyká. Proč by se taky zamykala, když na pravé straně hřbitova chybí kus zdi. Chyběly tři metry, jak se cihlová zeď s kamennými sloupky vinou podmáčení a půdní eroze zřítila. Cihly ani kameny tam už ale neležely, jak je citlivá ruka neznámých dobrodějů sebrala a zřejmě použila někde jinde. Ale ty metry nějak stále ubývají, rok po roce a měsíc po měsíci, jak si další citlivé ruce nenechavců odnášejí z dosud stojící zdi cihlu po cihle. Skutečně, kdyby se zeď řítila, musely by po ní zbýt sutiny. Ty se však nekonají (viz foto). Člověk by řekl, že staré cihly a kameny už musejí být po těch letech nepoužitelné. Ale zjevně je někdo používá. Uklízí ty spadlé, a čistí od prastaré malty ty dosud stojící, aby si je příště mohl odebrat. Ačkoliv ze židovských hřbitovů je zakázáno cokoli odnášet a kdosi k tomu i pravil Nepokradeš. Možná by se umělecky tepaná mříž měla zase začít zamykat, protože pak by museli zloději obcházet hřbitov zvenčí, prorážet vzrostlým býlím a bořit se do bažinky.

Na ty zloděje se ze svého hrobu dívá nejen paní Poláčková, ale i tisíce polenských židů, kteří zde od počátku 16. století leží.

Polná se o památky po „vyhynulém národu“ dnes pečlivě stará. Polemiky se vedou, jestli se tehdy po válce mohly polenské židovky vrátit. Existují dopisy polenských židů z doby před transportem, které dokladují vstřícné chování spoluobčanů v průběhu války i po válce. 

Nicméně  -  ty cihly dnes někdo evidentně ukrádá. 

Psáno a rozmyšlováno v Praze na Lužinách první zářijový týden 2020.

Kam se poděly cihly?