Byt už mám přeplněn jak knihovnami, tak volně ležící literaturou. Proto si teď už nekupuju knížky, leč půjčuju si je v Městské knihovně. Naposledy jsem si půjčil hard sci-fi Mise k Saturnu autorů Johna Sandforda a Cteina (vyšlo 2018 u Dobrovského v překladu Marka Čtrnáct). Američtí kosmonauté, jak z názvu patrno, míří do soustavy Saturnu, v jehož prstencích se skrývá mimozemský artefakt. Saturn je poslední dobou vhodný, protože Mars i Venuše jsou dosti provařené, u Merkura nás čeká nepříjemné teplo a u Jupitera zase smrtící radiace.
Mimozemský artefakt se u Saturnu skrýval už v knize A. C. Clarka 2001: Vesmírná odysea, napsané roku 1968. (Knížka vznikla podle scénáře k filmu, ve kterém se pro urychlení děje letí k Jupiteru.) U Saturnu se též nacházela černá díra ve filmu Intelstellar (natočeno 2014). Ale nehodlám psát literární recenzi, aniž polemizovat s autory kvůli jejich použití nebeské mechaniky. (I když si na ní dost zakládají.) Ona je to spíše political fiction, ve které v závodě, kdo bude první u emzáků, soutěží Američané s Číňany. Tohle píšu hlavně proto, že mne zarazila scénka samozřejmá snad pro bytost, vyrostlou v americké civilizaci.
Americká meziplanetární loď je vlastně přestavěnou kosmickou stanicí s dodanými magnetoplazmatickými supermotory, protože nic jiného Amíci nedokážou dost rychle postavit a dopravit na oběžnou dráhu. Bude mít asi stočlennou posádku, sídlící ve dvou válcovitých obytných modulech. Moduly jsou dlouhé 120 metrů, každý je od středu otáčení vzdálen 100 m. Nevím jestli má smysl takovou vopičárnu dělat, když se tím vyrobila jen desetina gé, ale nechť. Autoři tedy nezvolili klasický otáčející se prstenec, jehož přednosti teď nebudu rozvádět. Tohle rozdělení do dvou modulů má jeden fatální nedostatek: Jídelna je jen na jednom z nich, a chudáci z druhého modulu se musí sápat na obědy dvě stě metrů tam a dvě stě metrů zpátky. A co když dostanou chuť na něco malého? Autoři tento nedostatek vyřešili fikaně:
„V jedné malé místnosti Habitatu 2 mělo být celkem šest výdejních automatů, aby lidé, kteří tam budou žít, nemuseli kvůli obyčejné svačince vážit cestu až do Společné místnosti v Habitatu 1.“ Čtyři s pamlsky typu kreker (nedrobivý) a čokoládovými tyčinkami, a dva s nápoji, byla zmíněna „dietní kola“!
Původní stanice byla ve vesmíru ořezána, aby se ušetřila hmotnost. Každá z těch kisen měla prázdnou hmotnost 400 kg. Když byly plné, tak mohly mít dohromady přes dvě a půl tuny.
Americkým autorům to nepřijde divné. Ani americkým čtenářům. Dvě a půl tuny na výdejní automaty na burizony a light colu při misi k Saturnu? Na jasně! Jak jinak by tam mohli Amíci letět?
Škodaže jsme se nedověděli více o čínské misi. Bez čeho si Číňané nedovedou představit meziplanetární lety, nevíte?
No jasně. Nechť. Bude rok 2066. A už dnes je na Mezinárodní kosmické stanici nainstalován kosmický kávovar nazvaný ISSpresso…
Psáno v Praze na Lužinách v úterý 29. září 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat