pátek 11. září 2020

Naše hříchy

Na jaře jsme zastavili ekonomiku během pár hodin. Stálo nás to asi půl bilionu korun, ale přibrzdili jsme rozvoj nového koronaviru. Však zpanštěli jsme, zpychli, začali rozdávat rady. A zrušili většinu protiepidemiologických opatření. Teď se nám korona směje do ksichtu a okolní i neokolní státy si nás dávají na různé seznamy, bez ohledu na přesvědčovací telefonáty pana premiéra.

Ano, přiznávám, i já jsem částečně zpychl. Ačkoli jsem nejdříve dodržoval pokyny. A některé z nich dodržoval, i když už byly zrušeny. Třeba jezdil zarouškován, případně zarespirován v MHD, nejen podzemní. V obchodech jsem si rovněž kryl tlamu, a to dobrovolně. U různých doktorů bylo zakrývání povinné neustále, nejen v ordinacích, ale i v čekárnách, tam se nic nezměnilo. (I když je pacoš objednán, čekat stejně většinou pár minut až čtvrthodin musí.)

Obával jsem se znovuotevření škol. Aby to nedopadlo jako v Izraeli, který byl na blízkostředním Východě koronavirovým premiantem. Taky zavřel ekonomiku. S trasováním tam pomáhaly tajné služby, ani se lidí moc neptaly. Výsledkem byly jen kusy denního přírůstku, deset až dvacet, někdy ani to ne. Pak šly děti do škol. A občané zpychli. Demonstrovali na náměstích i proti trestně stíhanému premiérovi. Ale nákaza se začala šířit většinou ze škol. Najednou tisíc i víc nových případů denně. 

Jako teď u nás. Nejde o druhou vlnu nákazy, ale znovu se rozhořivší první vlnu. Ale jde o druhou vlnu zarouškování, ovšemže. No teď ale nevím, kam to povede. Při jarním omezení nastalo vzepětí občanské společnosti, které se projevilo v takovém tom domáckém šití roušek i v náramných vynálezech, které se linuly z našich firem a vysokých škol.

Protikoronavirovým vynálezům, o které česká vláda nejevila a nejeví zájem. Některé z těch vynálezů vyvážíme aspoň do světa. Z Čínské republiky Tchaj-wan dovezeme stroje na šití roušek.

No ale co si počneme nyní při druhé vlně omezování se znovuzavádění plošných opatření (které podle pana premiéra nejsou ta plošná, která již sliboval nezavádět). Kterak se zachováme? Při první vlně mi bylo doma tak nechutně, že jsem venku na kole najezdil přes tisíc kilometrů a naplaval a napotápěl snad sto. Jediným společenským vyžitím byly skromné rodinné oslavy narozenin a jmenin.

Synek mne pak v létě vzal do kina na film, na který se už nepamatuju. Ale bylo nás v tom kině deset, a bez šustění óbrpytlíků s extrudovanou kukuřicí. (Tyhle předražené pokrutiny prý vydělají kinokomplexům polovičku vejvaru.) Pak jsme se byli zase se synkem podívat do přistávacího měsíčního modulu Eagle z Apolla 11, jehož replika pořád ještě stojí před planetáriem. Dcerka přijela na návštěvu, kdy mne ostříhala. 

Oželel jsem zaplacený zájezd do Izraele a vyžádal si za něj voucher. Místo toho jsem se vydal do rodných Jizerek, kdež jsem na Šámalce na pokoji bydlel sólo. Během tohoto zájezdu jsem navštívil technické muzeum v Bílém Potoce, ale byl jsem na této exkurzi sám jen s průvodkyní. Zpychl jsem a vydal se na další týden do Škrdlovic, kdež jsem spal na pokoji s dalšími dvěma singly. S bandou singlů jsme putovali po Ždárských vrších bez roušek, samozřejmě. Stejně tak bez roušek proběhl závěrečný táborák se zpěvem a opékanými buřty. Jednoho ze singlů jsem vezl domů autem - bez roušky. Zájezd do okolí Žďáru dopadl skvěle a bezpříznakově. Teď si konečně zase začneme užívat, domníval jsem se.

A užíval si. A hřešil. V hospodě jsem seděl sousedovi blíže než dva metry, nejspíš, když jsem si s ním ťukal půllitrem a dvojdeckou. Po dlouhé době jsem se sešel se svým pěveckým sborem Rimon. Jakožto výkonný umělec jsem pěl bez roušky, naštěstí před sebe, a diváctvo bylo daleko. 

Zpychl jsem. Dokonce jsem tohle úterý objal svoji paní učitelku na zpěv na zušce na Ládví, když jsem se s ní po půlroce odloučení znovu potkal. No vidíte, a ona za dva dny musela do nemocnice - se zánětem slepého střeva.

Všechny své hříchy tu nebudu prozrazovat, však víte sami, co jste asi neměli dělat. Výsledkem je druhá vlna omezování. Ta první snad měla jediný klad, že se asi totiž málokdo nakazil žloutenkou. Jo, a když jsem jel na kole s rouškou na hubě, tak mi do ní nevletoval hmyz...

Když však vzpomenu, jaký byl s tou národní karanténou opruz, chce se mi až zvracet, když si představím, že by měla začít znovu. Přesto znovu apeluji na obecenstvo, aby plnilo svoji rouškovou povinnost. Vhodné je mít připraven mikrotenový sáček, do kterého použitou roušku vhodíte, a posléze jednorázovky vyhodíte a vícerázovky převaříte a vyžehlíte, už víte jak.

V červnu jsem tu měl nabádavý článek Popírači a rouškomilové. Od té doby proběhlo několik pokusů, které prokázaly účinnost roušek. Američané tak dlouho na roušky kašlali, hm, tedy nedbali na jejich užívání, až se epidemie rozrostla tak kvalitně, že měli vědátoři dostatek dat na velkém množství občanů. Na vzorku 20 tisíc lidí tak zjistili, že používání roušek sníží nakažení až o šedesát procent, a to se v makročíslech počítá! Rovněž tým vědců z Hongkongské univerzity přišel prakticky se stejným zjištěním: Bezkontaktní přenos viru se může při použití roušek snížit o více než 60 procent. Hongkongžané to vyzkoušeli - na křečcích.

Vydržme to jako křečci a Američané, snad se epidemie přibrzdí. Už teď máme o půl roku blíž k vakcíně. Hlavně nebuďme pyšní, jací jsme veltmajstři, tohle se nám nemůže stát a roušky jsou podvod. 

Pýcha je totiž hřích doslova smrtelný.

Psáno v Praze na Lužinách v pátek 11. září 2020, jo, v tohle datum.

Žádné komentáře: