Každý panelista bude mít na vyžvejknutí pět minut, načež má následovat desetiminutová debata k tématu. To jsem sám žádostiv, jestli na mne vybude nějaký čas a pozornost, protože jsem v programu uveden jako zlatý hřebík až naposled. Ale podujatie bude spolumoderovat Leoš Kyša, a ten dokáže být drsný moderátor, takže někdy po třetí odpolední by na mne mohla přijít řada. Samozřejmě je možno se zapojit do debaty s ostatními panelisty. Přikládám svůj celý příspěvek, který nebudu číst, jen by pak měl vyjít ve sborníku konference. Abyste si o něm se mnou mohli podiskutovat, pokud budete mít chuť.
JAK TO BYLO DOOPRAVDY
Konference se pořádá pod názvem „KNIHA JAKO DOBRODRUŽSTVÍ POZNÁNÍ“. Pro mne – nejen jako pro spisovatele, ale zejména jako pro publicistu – se stala při ověřování informací uvedených v knize kniha rovněž zdrojem poznání při často dobrodružném pátrání. Vlastně jsem ani tak nepátral, ale poznával, že věci bývají jiné, než jak jsou uvedeny v literatuře.
Samozřejmě, že veškerá literatura je fikce, a to nejen science fiction, ale třeba i ta memoárová. Ba dokonce i literatura faktu, jak ukážu v závěru. I u té by měly být na předsádkách občas poznámky typu „jména lidí a názvy organizací, děje a souvislosti jsou pouze literární fikcí a pokud něco připomínají, jde o podobu čistě náhodnou“.
Prvními knihami, se kterými jsem poznával dobrodružství, byly samozřejmě romány Julese Verna. Ten je ve svém pokrokovém 19. století páry, elektřiny a mechanických vynálezů psal zejména jako cestopisy, ve kterých své čtenáře seznamoval s cizími kraji. Vzpomenu zde zejména titul „Dvacet tisíc mil pod mořem“. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem pochopil, že těmi 20.000 mílemi je míněna nikoli hloubka, ale délka plavby Nautila. Hloubka by byla moc, ale délka mi zase připadala nějak krátká. Nakonec jsem si řekl, že autor nejspíše použil nějaké francouzské míle… Snažil jsem se cestu Nautila světovým oceánem sledovat na mapě světa ve školním atlase (v měřítku 1:80.000.000), ale často jsem se projížděl spíše pouštěmi Afriky než hlubinami Atlantiku. Až mnohem později jsem seznal, že to nebylo pouze mou dětskou nešikovností, ale i tím, že velký Francouz používal zásadně jako nultého poledníku poledník pařížský.
Jedním z nezapomenutelných dobrodružství Nautila a jeho posádky bylo pro mne proplutí Arabským tunelem. Tento podmořský tunel pod Suezskou šíjí z Rudého do Středozemního moře objevil samozřejmě kapitán Nemo. Tuto cestu bylo možno použít jen jednosměrně, protože Rudé moře má hladinu podstatně výše než moře Středozemní, takže v tunelu prudce proudí voda, která tento spád vyrovnává. I jako dítě jsem chápal, že onen tunel bude nejspíše literární fikcí, ale odnesl jsem si to poznání, že hladiny obou moří jsou podstatně rozdílné. Jaké pak bylo mé překvapení, když jsem vloni sledoval dokumentární film o Suezském průplavu – na němž nejsou žádná zdymadla. Neboť rozdíl hladin jest – zanedbatelný…
Nicméně jsem po desítkách let zažil další dobrodružství poznávání, když jsem hledal, jak mohl tento omyl vzniknout, a našel informaci, že chyba vznikla už u jiného velkého Francouze, totiž Napoleona Bonaparte. Ten se v roce 1799 při svém egyptském tažení zajímal o možnost prokopání průplavu. Když však jeho geodeti vypracovali studii, podle které byl rozdíl hladin obou moří asi 9 metrů, tuto myšlenku opustil. Verne musel mít tuto informaci jako poměrně čerstvou (knihu psal roku 1869) a při svém obdivu k vědecké preciznosti tento omyl zahrnul do svého příběhu. A já, jako dětský čtenář, byv uchvácen, jsem tuto informaci považoval předlouhá léta za pravdivou.
Stejně jako tvrzení, že „vorvani nejsou nic než tlama a ocas“, mořské šelmy, které nemilosrdně ničí vše živé. Proto je taky Nautilus, řízený chladnokrevným kapitánem Nemem, krájel svým ocelovým klounem na krvavé kusy. (Toto poznání bylo později napraveno četbou knih jiného kapitána, rovněž Francouze, jménem Jacques-Yves Cousteau.) Mé děti se tuto strašlivou informaci již nedověděly, protože onu dobrodružnou historku již nečetly – byla v pozdějších vydáních vypuštěna jako nekorektní… (O tom, jak se liší různá vydání jedné knihy od původního textu, a to nejen Z Buzuluku do Prahy od armádního generála a pozdějšího prezidenta Ludvíka Svobody, ale třeba i Malý Bobeš J. V. Plevy nebo Honzíkova cesta Bohumila Říhy, by se dala pořádat samostatná konference.)
Naposledy mi kniha 20.000 mil pod mořem poskytla dobrodružství poznání při přípravě této přednášky, když jsem se na Wikipedii dověděl, že i samotný titulek je omylem původního překladatele z roku 1877. Protože nejde o námořní míle, a nakonec ani o nějaké speciální francouzské míle, ale o „lieues“. Tato antikvární jednotka délky se česky nazývá „pěší hodina“, tedy jde o vzdálenost, již člověk normální chůzí zvládne za hodinu. Čili asi 4 km. V románu byla tato jednotka použita v její francouzské metrické variantě, která je ty čtyři tisíce metrů dlouhá přesně.
***
Dalším mým miláčkem, vzorem nejen čtenářským, ale i inspirací pro mne jako autora, je Arthur Charles Clarke. Protože mě krom kosmonautiky také zajímá astronomie, ocenil jsem, jak pan spisovatel a současně astronom dokáže své astronomické znalosti použít ve spisovatelské činnosti. Bohužel měl z toho důvodu i několikero potíží s Měsícem. Měsíc je příliš blízké kosmické těleso a příliš brzy jsme se o něm dovídali novinky. Příliš brzo po napsání vědecké fantastiky, kdy věda doběhla a předběhla tu fantazii. Nejnápadněji se to nejspíše projevilo v povídce Maelström II, kterou Clarke vydal roku 1962. Její hrdina cestuje v jednadvacátém století z celkem už obydleného Měsíce na Zemi nákladním modulem namísto raketoplánem, čímž náramně ušetří. Po startu však dojde k poruše motorů a modul nedosáhne únikové rychlosti. Záchrana je možná podle pokynů řídícího střediska jen tak, když hrdina vyskočí z modulu do volného prostoru. Vypadá to už dobře, jenže:
„Někde v temnotě před sebou měl poslední překážku – nebezpečí, kterého se bál ze všeho nejvíc. Přes srdce odvrácené strany Měsíce, jako stěna dlouhá víc než patnáct set kilometrů, ležel Sovětský hřbet, překračující rovník od severu na jih. Když ho objevili, byl ještě kluk – v roce 1959, a stále ještě si vzpomínal na vzrušení, s nímž si prohlížel první snímky Luníku 3, plné skvrn a šmouh.“ (Překlad Zdeňek Volný.)
Bohužel ten ohromný hřbet se později ukázal skutečně jenom jako náhodná šmouha na zrnitém snímku, kde byly vidět podrobnosti v horší kvalitě, než vidíme prostým okem na přivrácené straně. Což bylo definitivně potvrzeno až lunárními družicemi v polovině šedesátých let. (A tak byl nejdříve zrušen Sovětský hřeben, o něco později i Sovětský svaz.) K naší čtenářské smůle vyšla tato povídka v češtině až v roce 1982, a to ve sbírce Zpráva o třetí planetě, takže působila již poněkud archaicky. Ale tuze se mi líbila, i když jsem nesouhlasil se směrem odskoku z modulu do volného prostoru, který svému hrdinovi naordinoval velký autor. (Takže jsem tento motiv zpracoval ve svém románu Zapomeňte na Mars.) Jestlipak se naši hrdinové zachránili, co myslíte?
ACC měl s Měsícem další literární nepříjemnost. Před časem se mne jeden čtenář Neviditelného psa otázal: „A. C. Clarke ve své knize Měsíční prach uvádí, že na Měsíci vychází Slunce na západě. Nějak se mi to nezdá. Vážím si Clarka a nechci připustit, že by se mýlil. Je to snad chyba překladu, nebo je chybná moje představa o pohybu Země a Měsíce?“ Citát z klasika a dotaz čtenáře mne dovedl k dalšímu dobrodružství poznání. A zjistil jsem, kde je zakopán pes! Měsíc se skutečně neotáčí retrográdně, tedy ve směru proti otáčení Země. Jde pouze o to, jak je na Měsíci definován východ a jak západ. Původně byl brán Měsíc jako součást nebeské báně. Podívejte se na oblohu: Nahoře je sever, no a vlevo je přece na Zemi východ - budiž tak i na Měsíci. (Psáno pro čtenáře na severní polokouli, australští prominou.) Vpravo je pak západ. Tak jsou orientovány i hvězdné mapy. Až od začátku kosmického věku, po prvních sondách k Měsíci, se toto těleso posuzuje samostatně, dřív to vlastně ani nebylo potřeba.
Když se nedíváme na Měsíc jako na součást plochy nad naší hlavou, ale na samostatný glóbus, pak je při severu nahoře východ vpravo a západ vlevo. Proto na své konferenci v roce 1961 astronomové oficiálně přehodili orientaci Měsíce na tu dnešní, normální, pozemskou, naši... Té orientaci se říká „kosmonautická" a byla poprvé použita na měsíčních mapách, které od počátku 60. let kreslili kartografové pro program Apollo.
Po většinu historie byla přitom orientace východ-západ na Měsíci opačná. ACC měl tu smůlu, že svou knihu vydal ausgerechnet v roce 1961 těsně před tou konferencí, která to změnila. Nicméně takováto drobnost nehrála roli v literárním úspěchu. Kniha byla nominována na cenu Hugo v kategorii „nejlepší román“ za rok 1963. V češtině pak vyšla už v roce 1965. Renoncu si všiml až jeden vnímavý čtenář.
Literární úspěch je vázán na to, jak dobře dokáže autor podat příběh, upoutat dějem, přiblížit své postavy čtenáři a popsat tak, aby jednaly věrohodně. Tvrdím, že nejlepší autor je ten, který dokáže napsat sebevětší kravinu tak přesvědčivě, že si jí čtenář nevšimne. A když všimne, tak uvěří!
Ještě příběh jedné povídky ACC zde uvedu. Pojednávala o závodu slunečních plachetnic k Měsíci. Jeden čtenář napsal panu autorovi pochvalný dopis. Ocenil v něm, jak pan astronom popsal správně všechny astronomické jevy. Čtenář se pustil i do výpočtů nebeské mechaniky a všechno mu to náramně vycházelo podle pana autora. Jenom jedno ne. Podle jeho výpočtů by popisovaný závod trval tři dny, a ne pouhý den, jak bylo napsáno. Ale to je přece jasné, proč trval jenom jeden den!
Co by totiž měl spisovatel popisovat na letu k Měsíci, aby to bylo zajímavé po celé tři dny! (Arthur C. Clarke je můj veliký vzor, moji hrdinové letěli z téhož důvodu na Mars taky pouhé tři týdny místo dlouhých šesti či sedmi měsíců…)
A ještě v jednom je ACC můj vzor: Při četbě jeho románu Kladivo Boží jsem se pořád divil, že chce smrtící asteroid „vychýlit“, když by bylo mnohem jednodušší a energeticky účinnější ho prostě urychlit. Autor se pak v doslovu bezelstně přiznává, že sice provedl mnohé výpočty, ale nakonec nebeskou mechaniku trochu ošidil – aby mu vyšla zápletka! To je totiž nejvyšší cíl všech spisovatelů: Aby to bylo pěkné (případně pěkně hnusné).
Takže kniha slouží spíše jako potrava k ukojení hladu po dobrodružství než jako plnohodnotné poznání. Protože někdy to „poznání“ může být falešné, jak uvedu ve třetí případové studii.
***
Ta se týká knihy Dálkový výslech, sestavené z telefonických rozhovorů, které ze zahraniční emigrace vedl novinář Karel Hvížďala s dramatikem a disidentem Václavem Havlem (vydal Index, Kolín nad Rýnem / Londýn 1986). Karel Hvížďala za tuto knihu z oboru non-fiction získal mnoho cen v zahraničí (a jednu doma). V jednom tom rozhovoru popisuje Václav Havel, jak zažil srpen 1968 v Liberci, kde uvádí i tuto drobnou historku: „Viděl jsem, jak sovětské tanky na náměstí rozbořily podloubí, které zasypalo několik lidí; viděl jsem, jak se pomátl velitel tanku a začal zběsile střílet do davu…" Povím vám, co jsem viděl já, který jsem za tím tankem stál.
Byl to tank číslo 314, který nejspíše dostal na dlažbě smyk a vjel do podloubí, kde porazil jeden sloup. V podloubí se vršila hromada suti, lidi ji zběsile odhrabovali a vytahovali raněné a mrtvé. Na místo jsem přišel, až po tom nárazu, v době, kdy už za tankem bokem stála trojice sanitek. (Byly to ještě ty nízké stejšny dvanáctsetdvojky.) Celé místo obloukem objížděly další tanky. Vtom se zpola zasypaný tank dal s řevem do zpětného pohybu, couval z té spouště, kterou způsobil. Přitom tlačil sanitky, které stály kolmo za ním. Ty se k sobě přitiskly a začaly drncavě poskakovat na gumách, jak je boční tlak odtlačoval. Mezi lidmi na náměstí projela zápalná jiskra. Tank zastavil, odklopil se poklop a ven do půli pasu vylezl sovětský důstojník, aby se rozhlédl, kudy dál. Průzory i periskop musel mít zanesené sutí, ale mně to připadalo jako že se rozhlíží po svém vražedném díle. Mladík vedle mne popadl půlku cihly a hodil ji tankistovi do zad. Bylo to dost daleko. Nemohl dohodit. Nemohl se trefit! Cihla nejdřív stoupala, stoupala, pak mírně poklesla přímo mezi vojákovy lopatky. Ten vytrhl pistoli z pouzdra a dvakrát, třikrát z ní vystřelil do vzduchu. V uších mi začal šumět adrenalin: Ten hajzl zničil barák, poranil, možná zabil lidi, poškodil sanitky, které pro jeho oběti přijely a teď si ještě troufá? Rázně jsem pokročil k tanku, abych tomu okupantovi řekl od plic, co si o něm myslím. Vtom sklonil pistoli do davu a otočil se. Jestli střílel pak, nevím. Protože mám okno, někdo za mě od toho tanku utekl. Pamatuju se až, že jsem se nějak ocitl o padesát metrů dál za rohem radnice.
Václav Havel byl tehdy na balkonu domu Československé strany socialistické, kde seděl společně s Janem Třískou: Slyšel výstřely, podíval se dolů, a viděl, jak utíkají lidi, na které míří sovětský důstojník, stojící v tankové věži. Míří, tedy střílí. V rozhovoru řekl, že se ten voják pomátl. To se tedy nepomátl, ale dostal půlkou cihly mezi lopatky. A když řeknete, že velitel tanku začal střílet do davu, ale neřeknete čím, pak se navozuje dojem, že snad střílel „z tanku“, tedy z tankového děla. Tak to nejspíš pochopil i historik Daniel Povolný, pracovník Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, kterému v roce 2008 vydalo Ministerstvo obrany České republiky ve svém nakladatelství AVIS rozsáhlou a objemnou dokumentární knihu Vojenské řešení Pražského jara. Autor se zde zmiňuje i o tomto incidentu na náměstí u liberecké radnice:
„Dopoledne (21. 8. 1968) najel jeden z tanků do podloubí na náměstí a po zasypání rozbitým domem zahájil střelbu po občanech. Následně byly tři sanitky těžce poškozeny couvajícím tankem a na místo musela přijet vojenská sanitka s hlavním lékařem.“
Už nestřílel „velitel tanku“ (z pistole), ale „jeden z tanků“… I takováto „tichá pošta“ dovede dobrodružství poznání změnit v dobrodružství při hledání poznání.
Jo, je to čtivý sešitek, ten Dálkový výslech. Četl jsem ho na podzim roku 1989 po odstavcích, tajně, aby mne za to nezavřeli. Když jsem ho začal číst, seděl Havel ve vězení, než jsem ho dočetl, byl už prezidentem. Mezitím vyšla kniha i u nás – ne z rukopisu, ale podle toho exempláře zahraničního výtisku, který jsme právě měli vypůjčený...
Psáno v Praze na Lužinách dne 14. října 2020
 |
| Sovětský hřbet se táhl od Ciolkovského vlevo vzhůru |
Žádné komentáře:
Okomentovat