"...Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany naší republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor. Proto ani naše armáda, Bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz k obraně země..."
 |
| Nám. Bojovníků za mír, 21.8.1968 |
Pokud se podíváme na historické mapy, pak se rok 1968 zdá pro obranu výhodnější než rok 1938. Tedy pokud se na to podíváme okem soudobého Marťana, který posuzuje pouze délku hranic s nepřítelem. Na podzim roku 1938 byly české země vklíněny do chřtánu Třetí říše. A to od Ostravy na severu až po Bratislavu na jihu. V situaci ohrožení ze strany Německa sice předválečné Československo masivně zbrojilo (až 21 % HDP šlo tehdy na obranu - a nebyly to nemocnice) a stavělo hraniční opevnění. To však nebylo ještě dokončeno na jižní hranici s nedávno ještě neutrálním Rakouskem, které Hitler za frenetického nadšení místního obyvatelstva anektoval v březnu roku 1938. Krom toho si na naše území brousily zuby i polská vojenská diktatura a Horthyho fašistické Maďarsko. Jediný stát, který neměl vůči ČSR územní ani jiné nároky bylo Rumunské království, které bylo v rámci Malé dohody naším spojencem. S Rumunskem jsme ovšem sousedili jen krátkou hranicí, za kterou jedinou nestál nepřítel. A také si na nás všichni ti nemilí sousedé už v roce 1938 po Mnichovském diktátu smlsli. (Viz mapu Druhé republiky z Wikipedie.)
V roce 1968 bylo německým agresorem jen jeho východní, "demokratická" část, Rakousko zůstávalo se staženou prdelí přísně neutrální. NDR se invaze zúčastnila hlavně tím, že odtud na naše území směřovala Sovětská armáda. (Vsuvka: Říkalo se, že v prvních hodinách na naše území vnikla menší endérácká jednotka, ale byla stažena s tím, že by se svou účastí provinila proti poválečné Postupimské dohodě. A přestože Brežněv účast enderáckých jednotek odmítl, nakonec se nějací východoněmečtí vojáci v západních Čechách objevili.) A pak se také východní Německo účastnilo tím, že zatímco ještě 20. srpna na střední vlně 210 m vysílal drážďanský rozhlas pro československou veřejnost východoněmeckou propagandu, pak od brzkého rána se změnil v ilegální vysílač Vltava, který se tvářil jako hlas československé dělnickorolnické vlády. Vysílali legrační německou okupační (1939) češtinou...
(Mapa převzata z wikihesla Dějiny Československa.)
Rusové z NDR postupovali jak pozemními kolonami ve směru historických úderů, tak i leteckým výsadkem na civilní letiště v Ruzyni. (Dobová vsuvka: Říkalo se tehdy, že Rusové chtěli původně přistávat na vojenském letišti ve Kbelích, kde by se jim pod nohama nepletli jako nevítaní svědci zahraniční turisté. Leč velitel kbelského letiště byl na nějaké snad dokonce jen turistické letní cestě v Sovětském svazu, a viděl tam ta připravená vojska. Když se vrátil, urychlil rekonstrukci přistávací plochy z podzimu už na srpen. A tak nemohly Antony ve Kbelích přistávat, protože travnatá plocha tamní ranveje byla rozryta kynetami pro kabely...) Výsadkáři obsazený Ústřední výbor KSČ a obklíčení Hradu sovětskými tanky, které vyjížděli z Antonovů, jež na Ruzyni přistávaly ve dvouminutových intervalech, to byla novinka, o níž Hitler ani nesnil.
Jeden velký rozdíl mezi lety 1938 a 1968 byl v tom, že v prvním případě jsme se roky připravovali na válku s nepřítelem, kdežto v případě druhém nás napadl "přítel nejvěrnější". A vpodstatě náš velitel! Velení protivzdušných sil Varšavské smlouvy sídlilo někde nedaleko Moskvy. Vidělo, co je na našich radarech. Československý generální štáb byl propojen dálnopisy a telefonními linkami se sovětským velením na území SSSR. V Moskvě měli zprávy o naší armádě dříve, než na našem politbyru nebo na Hradě!
Zaútočil na nás spojenec i se svými vazaly. Východní část Slovenska obsazovaly sovětské síly, které překročily hranice z tehdejší sovětské Ukrajiny. Ale slovenský jih obsazovaly (už tradičně) Maďaři, zatímco Poláci (tradičně) převzali kontrolu nad severními (česko)slovenskými hranicemi. Poláci pak (tradičně) obsadili české Slezsko a pokračovali do východních Čech. Jak jsem psal, smočili si i endéráci. Dokonce i ubohé Bulhary, se kterými jsme neměli společné hranice, si Rus letecky dopravil do Prahy, aby ukázal jednotu Varšavské smlouvy. Jen Ceaușescovo Rumunsko se (tradičně) "vstupu vojsk" neúčastnilo. Bylo tehdy vlastně účastníkem pokusu o novou "Malou dohodu", kterou se naši obroditelé pokusili splácat i s Titovou (tradičně) Jugoslávií.
Rusové z NDR postupovali jak pozemními kolonami ve směru historických úderů, tak i leteckým výsadkem na civilní letiště v Ruzyni. (Dobová vsuvka: Říkalo se tehdy, že Rusové chtěli původně přistávat na vojenském letišti ve Kbelích, kde by se jim pod nohama nepletli jako nevítaní svědci zahraniční turisté. Leč velitel kbelského letiště byl na nějaké snad dokonce jen turistické letní cestě v Sovětském svazu, a viděl tam ta připravená vojska. Když se vrátil, urychlil rekonstrukci přistávací plochy z podzimu už na srpen. A tak nemohly Antony ve Kbelích přistávat, protože travnatá plocha tamní ranveje byla rozryta kynetami pro kabely...) Výsadkáři obsazený Ústřední výbor KSČ a obklíčení Hradu sovětskými tanky, které vyjížděli z Antonovů, jež na Ruzyni přistávaly ve dvouminutových intervalech, to byla novinka, o níž Hitler ani nesnil.
Jeden velký rozdíl mezi lety 1938 a 1968 byl v tom, že v prvním případě jsme se roky připravovali na válku s nepřítelem, kdežto v případě druhém nás napadl "přítel nejvěrnější". A vpodstatě náš velitel! Velení protivzdušných sil Varšavské smlouvy sídlilo někde nedaleko Moskvy. Vidělo, co je na našich radarech. Československý generální štáb byl propojen dálnopisy a telefonními linkami se sovětským velením na území SSSR. V Moskvě měli zprávy o naší armádě dříve, než na našem politbyru nebo na Hradě!
Zaútočil na nás spojenec i se svými vazaly. Východní část Slovenska obsazovaly sovětské síly, které překročily hranice z tehdejší sovětské Ukrajiny. Ale slovenský jih obsazovaly (už tradičně) Maďaři, zatímco Poláci (tradičně) převzali kontrolu nad severními (česko)slovenskými hranicemi. Poláci pak (tradičně) obsadili české Slezsko a pokračovali do východních Čech. Jak jsem psal, smočili si i endéráci. Dokonce i ubohé Bulhary, se kterými jsme neměli společné hranice, si Rus letecky dopravil do Prahy, aby ukázal jednotu Varšavské smlouvy. Jen Ceaușescovo Rumunsko se (tradičně) "vstupu vojsk" neúčastnilo. Bylo tehdy vlastně účastníkem pokusu o novou "Malou dohodu", kterou se naši obroditelé pokusili splácat i s Titovou (tradičně) Jugoslávií.
Čtyřka varšavskosmluvních spojenců však sovětskému komunistickému vedení sloužila jen jako ideologická zástěrka. Hlavní silou bylo 200 tisíc sovětských vojáků, často osmnáctiletých hošíků, kteří ani nevěděli kde jsou. Říkalo se tehdy, že je to "zahazovací armáda". A pokud bychom se bránili a pocuchali je, pak by nastoupilo dalších 200 tisíc vojáků, kteří byli připraveni za hranicemi. A říkalo se tehdy, že tihle předem odepsaní vojáci, kteří se stali obětí našeho přesvědčování, a kteří (snad) pochopili, že u nás žádná kontrarevoluce není, že ti byli posléze odsunuti do sibiřských gulagů a místo nich nastoupila ta náhradní dvěstětisícová armáda, která nebyla zkažena realitou těch prvních dní okupace. Dnešní prameny hovoří o nasazení celkem půl milionu vojáků Varšavské smlouvy.
 |
| Kolja. Právě slavil 18. narozeniny. |
Ti další čtyři "spojenci" byli zapojeni proto, aby všichni viděli, jak je komunistický svět sjednocený. Tedy sovětský komunistický svět. Komunisté v západní Evropě, kteří byli (tradičně) silní hlavně v Itálii a Francii ruskou intervenci odsoudili, to je ale neochránilo před ztrátou voličských hlasů. V roce 1968 jsme neměli, a ani nemohli mít, žádné plány na kruhovou obranu před svými spojenci!
Rok 1938 byl v tomto jiný. Pohraniční opevnění mělo sloužit jenom k zastavení a zpomalení prvních útočných vln nepřítele - než zmobilizují naši spojenci ve Francii a Velké Británii. Po jejich zradě náš generální štáb předpokládal, že po padnutí těchto opevnění se naše armáda stáhne do slovenských hor, kde se bude moci bránit několik týdnů. Jenže k zahraničním nepřátelům se připojilo i zfašizované Slovensko, takže i tento úmysl se ukázal jen jako pouze fiktivní možnost.
Něco však bylo podobné: Silná vůle českého národa k obraně napadené vlasti! V roce 1938 se v době mnichovských jednání konaly lidové demonstrace pod heslem "dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!", načež padla vláda, vznikla nová pod vedením generála Syrového a proběhla ukázková několikahodinová mobilisace. V roce 1968 jsme v ulicích zpomalovali postup okupačních jednotek, přestavovali směrovky, schovávali uliční tabulky a generálně stávkovali. Rozhlasáci, televizáci, novináři, spojaři, železničáři i policisté konali obdivuhodné činy hrdinství, které nebyly dosud zcela zmapovány.
Rok 1938 byl v tomto jiný. Pohraniční opevnění mělo sloužit jenom k zastavení a zpomalení prvních útočných vln nepřítele - než zmobilizují naši spojenci ve Francii a Velké Británii. Po jejich zradě náš generální štáb předpokládal, že po padnutí těchto opevnění se naše armáda stáhne do slovenských hor, kde se bude moci bránit několik týdnů. Jenže k zahraničním nepřátelům se připojilo i zfašizované Slovensko, takže i tento úmysl se ukázal jen jako pouze fiktivní možnost.
Něco však bylo podobné: Silná vůle českého národa k obraně napadené vlasti! V roce 1938 se v době mnichovských jednání konaly lidové demonstrace pod heslem "dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!", načež padla vláda, vznikla nová pod vedením generála Syrového a proběhla ukázková několikahodinová mobilisace. V roce 1968 jsme v ulicích zpomalovali postup okupačních jednotek, přestavovali směrovky, schovávali uliční tabulky a generálně stávkovali. Rozhlasáci, televizáci, novináři, spojaři, železničáři i policisté konali obdivuhodné činy hrdinství, které nebyly dosud zcela zmapovány.
V roce 1938 bylo mému tátovi 17 let, stejně jako mně v roce 1968. Tehdy zůstal z celé početné rodiny v našem rochlickém baráku sám. Jeho táta, můj děda, byl mobilizovaný. Maminka utekla před sudetoněmeckou záští s mladší dcerou a synem k příbuzným do Prahy. Tátův starší brácha byl v letecké protipožární hlídce. Táta přes den pomáhal stavět zátarasy v lesích, večer sháněl nějaké povozy, aby odstěhoval věci do vlaku, který vezl české rodiny do vnitrozemí. "Ale stejně tam toho ještě spousta zůstala," povzdychl si ve svém vyprávění.
"Ale tati," divil jsem se, "proč jste se z Liberce nepřestěhovali v klidu už v květnu, po komunálních volbách, kdy dostali henleinovci 90, někde až 95 % hlasů? Po květnové mobilizaci, kdy už bylo jasné, že má Hitler nakročeno k válce?"
Podíval se na mne jako na naprostého debila a řekl: "Ale my jsme se chtěli bránit!!!"
Když začal v září 1968 náš poslední maturitní ročník na liberecké "Střední všeobecněvzdělávací škole" (slovo "gymnázium" bylo jako relikt zpátečnictví potlačeno) vykládal celou první hodinu náš třídní profesor, jak on by bránil naši vlast před útokem spřátelených vojsk. Vyhlásil by mobilizaci. Budovu Ú Vé by obklopil našimi tanky. Atd. Byl mi s tím svým zápalem, směšný. Až donedávna, kdy jsem se dověděl, že se v tom srpnu 1968 dostavil jako důstojník v záloze na libereckou Vojenskou správu. Marně, nechtěli ho...
Jedno bylo letům 1938 i 1968 společné: Po národním vzepětí přišel národní marasmus, který jen prohloubil (tradiční) české poraženectví. Které (zatím?) bylo upozaděno Velkou Sametovou Listopadovou revolucí. Ale čekají nás další revoluce, války, intervence. Rusko intervenuje vojensky na Ukrajině a skrytě žhářskými a ideovými útoky v Evropě. Čína zatím intervenuje hlavně obchodně a podnikatelsky v Africe a jižní Americe, proniká do Evropy a (tajně do) Ruska. Nepokrytě se chystá spolknout Tchaj-wan. My na zbrojení nedáváme 21 % a ani to nechceme, stačilo by procent pět, prý. Možná budeme dávat až dvě - včetně těch (kvůli tomu) vojenských nemocnic. Ale hlavně bychom měli mít vůli se bránit!
Ta vůle, alespoň nás, obyčejných lidí, tu byla v oněch zmiňovaných letech. Zradili nás politici, spojenci a - evidentní přesila. Ta evidentní přesila císařských vojsk chyběla třeba v listopadu roku 1620. Nechyběla zbabělost Zimního krále. Ta nechybí ani dnes, kdy se různí "mírotvůrci" s dychtivou radostí připravují na budoucí Jednadvacáté srpny, Mnichovské zrady a Bílé Hory...
Psáno v Praze na Lužinách ausgerechnet 21. srpna 2026
 |
| Zde se točil Blbec z Xeenemünde |
Podíval se na mne jako na naprostého debila a řekl: "Ale my jsme se chtěli bránit!!!"
Když začal v září 1968 náš poslední maturitní ročník na liberecké "Střední všeobecněvzdělávací škole" (slovo "gymnázium" bylo jako relikt zpátečnictví potlačeno) vykládal celou první hodinu náš třídní profesor, jak on by bránil naši vlast před útokem spřátelených vojsk. Vyhlásil by mobilizaci. Budovu Ú Vé by obklopil našimi tanky. Atd. Byl mi s tím svým zápalem, směšný. Až donedávna, kdy jsem se dověděl, že se v tom srpnu 1968 dostavil jako důstojník v záloze na libereckou Vojenskou správu. Marně, nechtěli ho...
Jedno bylo letům 1938 i 1968 společné: Po národním vzepětí přišel národní marasmus, který jen prohloubil (tradiční) české poraženectví. Které (zatím?) bylo upozaděno Velkou Sametovou Listopadovou revolucí. Ale čekají nás další revoluce, války, intervence. Rusko intervenuje vojensky na Ukrajině a skrytě žhářskými a ideovými útoky v Evropě. Čína zatím intervenuje hlavně obchodně a podnikatelsky v Africe a jižní Americe, proniká do Evropy a (tajně do) Ruska. Nepokrytě se chystá spolknout Tchaj-wan. My na zbrojení nedáváme 21 % a ani to nechceme, stačilo by procent pět, prý. Možná budeme dávat až dvě - včetně těch (kvůli tomu) vojenských nemocnic. Ale hlavně bychom měli mít vůli se bránit!
Ta vůle, alespoň nás, obyčejných lidí, tu byla v oněch zmiňovaných letech. Zradili nás politici, spojenci a - evidentní přesila. Ta evidentní přesila císařských vojsk chyběla třeba v listopadu roku 1620. Nechyběla zbabělost Zimního krále. Ta nechybí ani dnes, kdy se různí "mírotvůrci" s dychtivou radostí připravují na budoucí Jednadvacáté srpny, Mnichovské zrady a Bílé Hory...
Psáno v Praze na Lužinách ausgerechnet 21. srpna 2026
(Další články, týkající se roku 1968 viz příslušnou záložku na autorově blogu.)
 |
| Staronové ruské cíle v Evropě (foto ČTK) |
Žádné komentáře:
Okomentovat