Před rokem jsem se začal zabývat myšlenkou, podívat se letos s přítelkyní Karlou na úplné zatmění Slunce do Španělska. Island jsem vyloučil, protože tam bude zataženo. (Bylo.) Před půl rokem jsem se podíval na ceny ubytování a udivilo mne, jak vystřelily nahoru. (Nemělo mne to udivit.) Před měsícem už bylo jasné, že do hořícího Španělska zavítá nejmíň dva miliony zatměníchtivých návštěvníků. Zamířili jsme proto se snoubenkou Karlou raději do klasických Jizerek. Neúplné zatmění budeme absolvovat doma. Naštěstí proběhlo až večer.
Protože v neděli jsme se vrátili. V pondělí jsem vybaloval. V úterý jsem byl u neurologa, na RTG, u zubařky s vytržením kývajícího se zubu a na nákupech. Psal jsem příspěvek do Psa, dopsal a šel spat. Ve středu jsem dospal a začal teprve organizovat observování.
Nejdříve bylo třeba určit místo observace. Observatoř Štefánikovu na Petříně jsem vyloučil, moc dobrý výhled na západní obzor, na žádný obzor tam není. Observatoř v Ďáblicích jsem vyloučil, při minulém zatmění Měsíce tam lidi padali z vrcholové skály a observovací loučka se k západu zvedá k Ládví a je obrostlá lesíkem. Z Facebooku na mne vyhlédla radarová louka pod ondřejovskou hvězdárnou. Vzpomněl jsem si, že mám v Ondřejově věrného čtenáře, dávného kolegu z (mezitím již zbouraného) Útébéčka na Olšanské. Kontaktoval jsem ho s dotazem, jestli mi doporučí, kde navečer pohodlně zaparkovat.
"Je tam parkoviště pro návštěvníky," poradil mi. Vím to, už jsem Ondřejovskou hvězdárnu dvakrát navštívil. Takže jsem věděl:
"Jo, pro asitak sedm aut."
"Možná otevřou vedlejší hřiště," přemýšlel Franta.
To jsem nechtěl riskovat. Pojedu tam, bude plno, budu se vracet, a ta místa, co byla v obci ještě volná, budou už obsazena. Samostatně jsem si na Mapy.cz našel ondřejovskou náves (pardon, náměstí 9. května) a usoudil že se tam snad chytím.
Zaběhl jsem si pro večerní svačinku a v lužinské optice se jako stálý zákazník zkusmo zeptal na protisluneční brýle. Jsou teď ze všech stran zabarikádováni kvůli stavbě dvou nových sídlištních slunodrapů, mohli by ještě mít.
"Měli jsme, měli, ale včera doprodali poslední kousek," nepotěšila mne obslužná paní. A tak jsem šel domů a ve staré zásuvce hned napoprvé našel dvě staré třiapůlpalcové diskety. Takový umělohmotný čtvereček s kovovou pohyblivou lištou na boku. Čtvereček se zasune do mechaniky, lišta se odsune, odkryje okénko s magnetickým kotoučkem a stroj je připraven číst a zapisovat. Z média ráže 160 kB. (Pokud má na to stroj mechaniku.) No a ten kotouček je průsvitný tak akorát jako sklářské brýle o síle 13+. (Vy, staří, víte.)
Připravil jsem si i další pozorovací stanoviště, které se mi osvědčilo v Rakousku při slunozatmění roku 1999. Na první hmat jsem ze dna skříně vyňal fotografický stativ. Pak na druhý hmat z krabice s všelijakými užitečnými předměty dalekohled. Totiž, dalekohled:
Prosímvás, na Slunce se nikdy nedívejte neozbrojeným okem, dalekohledem už vůbec ne. Vypálí vám sítnici ajncvaj. Také jsem to nedělal. Našel jsem si tuhé desky ze zpívání a na ně připevnil kolíčky bílou čtvrtku. Ty jsem dal za okulár, díky nejužšímu stínu našel směr ke Slunci, a jeho převrácený obraz se mi objevil na tomto stínítku. Nebyl v žáru poledního slunce dobře patrný, tak jsem si ještě našel karton, vystřihl v něm dírku a strčil do ní dalekohled. Stále to funguje, už od dob Galilea.
Před nějakými deseti lety jsem si pořídil nafukovací lehadlo, to se také na louku bude hodit. Bohužel se v něm brzy objevily dírky, které jsem zalepil samolepícími kroužky na zalepení cyklistických duší. Bohužel stejně ucházely. V horku se totiž samolepící lepidlo rozteklo! Tak jsem je teď zalepil nesamolepícími kroužky. Nafoukl jsem lehadlo integrovaným měchem a strčil do předsíně, abych otestoval, zda drží. Drželo. Tři hodiny určitě. Vyfoukl jsem lehadlo. Zabalil do velkého batohu. Vzal deku Larisa (my, staří, víme). Vzal další deku na koupaliště. Namazal krajíce chleba a oblepil je plátkovým sýrem. Uvařil čaj s medem a mlékem a nalil do termosky. Nalil další lahve vodou. Oblekl se do dlouhých džín. Zabalil dalekohlídek, dlouhé džíny pro Karlu a pro nás oba letní bundy. Do rukou vzal spacáky. Od auta jsem se vrátil pro diskety. Bylo něco po půl šesté, když jsem vyrážel. (Dřív jsem to od rána nestihl!) V šest jsem měl vyzvednout Karlu z práce před jejím barákem. Půl hodiny měla podle Mapí navigace trvat cesta do centra.
Za hodinu mi v Divadelní ulici Zelená vlna oznámila, že v Radlické byla bouračka a stojí se tam půl hodiny. Jak jsem před půl hodinou zažil v Radlické. Karla mne v klidu vyčkala. Kdyby jela metrem na Lužiny, bylo by to rychlejší, ale když já ji chtěl vyzvednou v šest z práce, abychom to stihli...
Po Dé jedničce to už odsejpalo, ale měli jsme zpoždění. Slunce ne. 19:19 začalo zatmění - v přímém přenosu ČRo z Ondřejova. My tam ještě nebyli. Á, jé, kdo tam nejel po četbě Metra, zamíří tam teď, kde asi zaparkuju. Že zatmění začalo bylo patrno i podle hloučku, který se vyrojil ze zaparkovaných aut u hřbitova pod Mnichovicemi a čuměl na obzor. Na okresce se dá zaparkovat jen u hřbitova, totiž. Naštěstí jsem na vytipovaném náměstí našel jedno volné místo za tlustým autem, kam jsem se prosmykl kolem pumpy. Na avizovanou radarovou louku jsme to měli do kopce asi deset minut. Cestou jsme se skrze okénko v disketách dívali, jak tmavý stín Měsíce okusuje zářivý kotouč Slunce.
A teď už slibovaná reportáž:
Na onu louku jsme vstupovali přes řídký lesík. Bylo v něm takové divné řídké světlo. Stejné světlo bylo i na louce, kde vycházelo z již zpola zastíněného Slunce kousek nad vzdáleným obzorem. Osvětlovalo louku, která byla zalidněna asi tisícovkou observerů na dekách. Sem se nevejdeme, uznali jsme, a sestoupili pod radary, pod mez, kde byla podobná, ale více svažitá louka. Tady jsme se mezi pětistovkou přihlížejících chytili. Vybalil a rozložil jsem deky, rozložil pozorovací stanoviště. Srpeček Slunce se na bílém papíře ve stínu kartonu dobře vyjímal.
Šla kolem dvě děvčata, která žádné brýle nesehnala a myslela si, že se snad z hvězdárny bude zatmění promítat na oblohu. Tak ta viděla aspoň tohle. I Karla mé promítání ocenila, ale raději sledovala jev přímo skrzevá disketu. Ty jsme tam měli snad jen my dva, inu, já starý. Jinak měli lidé oči ozbrojeny protislunečními brýlemi, někteří si zatmění promítali z foťáku s dlouhým objektivem na mobil.
Dostavil se i očekávaný pocit tělesný, totiž zjevné ochlazení. Co jsme nemohli pozorovat byly srpečky, které se objevují na zemi ve stínech stromů. Každý list si totiž dokáže najít svůj výhled na Slunce a tak na jejich okrajích vznikají škvíry, kudy se na zem promítají kulatá prasátka - obrácené obrázky Slunce. To ale bylo tentokrát příliš nízko a blízké stromky nebyly tak olistěné.
To už bylo Slunce tak nízko, že se dostavil další optický jev - zdánlivé zploštění Slunce. Jeho spodní část totiž prochází hustší vrstvou atmosféry, kde se paprsky lomí výše a tak se obrázek Slunce jeví jako elipsoid. A bylo už tak hluboko ponořené v atmosféře, že se na něj dalo dívat i brýlemi slunečními. A pak Slunce zapadlo úplně. Ve 20:12, už po západu Slunce, se kolem ozval potlesk. Totiž:
Na horní louce bylo z tamních reproduktorů slyšet komentování jevu profesionály. Pod mez zvuk až tak nedoléhal. Byl přehlušován ševelením pozorovacího davu. To byl po tom optickém jevu "řídkého světla" další zvláštní, akustický jev. No a ten byl přerušen v okamžiku, kdy moderátor oznámil maximum jevu.
Po chvíli se atmosféra projasnila a oteplilo se. Zatmění skončilo sice pod obzorem, ale jeho konec byl i tak patrný.
Načež louky opustila dobrá polovina lidí. Ještě jsme se našli s Frantou a jeho přítelkyní a pokecali. A tak vím, že ten velký radioteleskop se zove Würzburg-Riese Radar. Poté následoval onen bonus: sledování prolétajících "Perseidů" (jak pravil druhý den jeden tv moderátor).
Dovolte trochu normosloví: "Meteorit" je ten kus kamene nebo železa, co dopadne až na zemský povrch. "Meteor" je jev, kdy předtím prolétá zionizovanou atmosférou. A ještě předtím, když se toulá kosmickým protorem, je to "meteoroid". Takže my jsme se dívali na meteory, ve kterých se během vteřinky vypařovaly meteoroidy a nechávaly po sobě v atmosféře krátkodobé chvosty chladnoucího plynu a prachu.
Od jihozápadu k nám nejdříve svítily vzdálené světlomety aut, Dé jednička míří přímo k areálu hvězdárny! Nad nim se pomalu plazily stoupající hvězdičky světlometů letadel, startujících z letiště Václava Havla. S nadcházející nocí světla aut mizela, letadla nepřestávala stoupat, nejdříve každé dvě minuty, pak řidčeji.
Zaznamenal jsem několik netušených světelných efektů. Už před těmi třemi, čtyřmi lety byl průlet družic častější než průlet Perseid. Ale teď byly na obloze VŽDY nějaké družice! Alespoň jedna. Někdy dvě paralelní, jindy dvě různoběžné dvojice, viděl jsem nedaleko sebe míjet se tři různá tělesa s různými trajektoriemi. Viditelné průlety družic končily až k půlnoci, kdy už byla nad Ondřejovem tma až k nízké oběžné dráze.
Bylo zajímavo, že nad loukou panovala černá tma, jen nad jihozápadním obzorem dlela záře měst a nad východním obzorem stoupala od údolí Sázavy mlha. Ta mlha nad námi byla Mléčnou drahou. Ale skoro celá nebeská báň byla černá. A přitom loučka byla světlá, tonula v řídkém přítmí, ve kterém se dalo chodit a míjet spacákové mumie na zemi. To ta tma a hvězdy v ní ji osvětlovaly!
Jak osazenstvo částečně odešlo a částečně usnulo, zaslechl jsem hlas komentátora z horní louky. A uviděl po nebi čárat světelným ukazovátkem laseru. Prý "poslední komentovaná prohlídka oblohy". A skutečně, ukazovátko a hlas nám ukázaly a pojmenovaly souhvězdí Letního trojúhelníku i hezké malé souhvězdí Delfína. Přednedávnem mi Karla věnovala k svátku lístky do pražského Planetária na pořad Voyager 2, a tam to bylo podobné. Hvězdy na báni a ukazovátko nebeského průvodce. Ale tady to bylo v reálu...
Zatížená nafukovačka vydržela jen tři hodiny. O půlnoci už Karla cítila své kosti. Probudila se a ještě jsme se hodinu dívali spolu. Před jednou jsme se sebrali a vraceli se k autu. Na ulici, stíněné ze stran korunami stromů, jsem uviděl na nebi poslední zázrak: Místo nezřetelné mlhy v Mléčné dráze jsem i svými brýlemi uviděl rozsypanou krupici - jednotlivé hvězdy v rovníku Galaxie! Něco, na co Galileo potřeboval svůj dalekohled...
Po jedné jsme byli u auta, po druhé už doma. Praha byla docela průjezdná...
Hned příští rok bude ve Španělsku a severní Africe v srpnu další zatmění. Tentokrát se na něj musíme připravit už teď hned!
Psáno v Praze na Lužinách v pátek 14. srpna 2026
Žádné komentáře:
Okomentovat