Vystavovala se tu a prodávala skleněná svítidla - vždyť v nedalekém Kamenickém Šenově je nejstarší sklářská škola na světě (založeno 1856), dnes Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská, kde se jako jediní v Česku i široko daleko věnují i elektrickému světlu ve skle (kraj Liberec ji proto chtěl sjednocením s učňovskou školou zrušit, aby ušetřil blbý jeden milion, ale zatím se zachránila a snad jí to vydrží). Specializovaná výstava skla a bižuterie se po čase otevřela jako součást Libereckých výstavních trhů v sousedním Jablonci; ten barák, kde je dnes Muzeum skla a bižuterie stojí v Jablonci dodnes. Jezdil tam od libereckého výstaviště zvláštní autobusový spoj, kterým se jezdilo zadarmo, když měl člověk lístek na výstavu. Byl rychlejší než meziměstská tramvaj, nikde nezastavoval.
Dalo se tu sehnat vše k odění pánů i dam - od nositelných bot přes silonové punčochy přes krimplenové sukně, tesilové oděvy po různorodé klobouky. Však jste byli ve městě textilu! (Jo, komplex Textilany je už taky zbouraný. Jediný barák, co zůstal, tedy bývalá přádelna, tak ten po neúdržbě spadl většinově sám.)
To je ono - dalo se to tu SEHNAT! Sice se jednalo o výstavu, ale i o trhy. Které měly svou předválečnou historii, tedy ještě "za Němců". Reichenberger Messe, poprvé otevřené r. 1920, volně navazovaly na famózní výstavu Německých Čech (Deutschböhmische Ausstellung Reichenberg) z roku 1906. Už od počátku byly úspěšné, takže v údolí Jizerského potoka nedaleko Muzea byly pro ně postaveny specializované haly. Liberec se stal veletržním velkoměstem ráže Prahy či Lipska. Byly tu, co se textilu týče, dokonce nejvýznačnější evropské veletrhy v Evropě. Velkého prostoru dovedli využít i politici. Konrad Henlein tu měl štváčský projev v době Mnichovské krize. Po zabrání českého pohraničí do Liberce přikvačil i sám nacistický soudruh Adolf Hitler. Bylo to 2. prosince 1938 v rámci kampaně před doplňovacími volbami do Říšského sněmu. Dvacetitisícový dav ho nadšeně vítal. Ten dav byl nadšený jistě i další rok, ale už možná ne tak velmi, protože ty veletrhy byly ukončeny kvůli nastávající válce.
No a po válce nastal odsun Němců a přísun českých, slovenských a cikánských osídlenců. Osiřelé výstaviště dostalo nový vstupní pavilon a už v srpnu 1946 přivítalo návštěvníky výstavy „Budujeme osvobozené kraje“ (BOK). Výstavu navštívil i komunistický soudruh Klement Gottwald se svou kohortou. BOK pokračoval i v dalších letech, kdy už ale bylo stále méně co vystavovat. Československý průmysl se soutředil na výrobu mírové oceli, kterou jsme měli zalít chřtány imperialistů. Vystavovala se hlavně propaganda. Poslední ročník 1950 byl věnován hlavně - politickým úspěchům SSSR.
Musel umřít Stalin, musel umřít Gottwald, muselo se trochu oživit politické ovzduší a následně i výroba spotřebního zboží. Nové Trhy, tentokráte Liberecké Výstavní, se spustily v roce 1956, plný dech však nabraly až s československým úspěchem na výstavě Expo Brusel 1958 (kde byly prezentovány i ty obří číše...).
Byly postaveny nové pavilony, otevřel se nový vchod z Tržního náměstí. Ani to nestačilo, křižovatka mezi Severočeským muzeem a městskými lázněmi byla v roce 1975 šikmo překřížena dočasnou dřevěnou lávkou, který svedl davy za liberecké vily do další části údolí Jizerského potoka až k Jezírku před ZOO. A ty davy páčily v rekordním roce 1965 během tří týdnů 604.000 osob, nejen z Československa, ale i z Polska a východního Německa. Pamatuju se, jak byly liberecké ulice obstaveny automobily. Jeden ten štrůdl stál od Tržního náměstí až k hospodě U Jelena, kam jsem chodíval mamince s bandaskou pro tmavé pivo. Jo, je to stále tři čtvrtě kilometru. Na ulici Ant. Beera (dnes Svojsíkova), kde jsme normálně s klukama, když jsme šli ze školy shodili z ramen aktovky, které nadále sloužily jako branky a hráli fotbal. A když jednou za čtvrt hodiny projelo auto, tak jsme ty aktovky sklidili, ustoupili stranou, a pak hráli dál. V Liberci, kam dorazil první světelný semafor na Gottvaldovo (dříve Soukenné, pak Henleinovo, dnes Soukenné) náměstí (prostě Tuchplatz) až v roce 1970!
Dětství jsem měl spojeno s letními LVT. Své brány otvíraly v polovině července, ale město se na ně připravovalo měsíce. Někdy v šedesátkách se výstavní prostory rozšířily i do vedlejší průmyslovky a pak i do základky 5. května. Do mé školy. Tam se pak prodávaly třeba boty. A jinde exotické ovoce, co jindy jinde prostě nebylo ani k vidění. Mezi třídami byly u tabulí vyraženy nové otvory pro další dveře. O přestávkách jsme tam s dalšíma klukama probíhali a honili se, společně s dveřmi na chodbu tvořily nové díry nádherné bludiště. Nevím už, jestli jsme za to dostali dvojku z chování, čímž nám hrozili, ale příště už škola končila o čtrnáct dní dříve, aby měli výstavnící čas naskladnit a načinčat své zboží. Protože i když jste nehodlali nic koupit, nebo na to neměli, mohli jste se aspoň podívat. Probíhaly módní přehlídky toho, co jste pak v obchodech nikdy neviděli. A samotná výstava byla přímo pastvou pro oči, takové malé Expo. Protože expozice připravovali stejní výtvarníci a aranžéři. Angažovali se i přední liberečtí architekti, včetně Otakara Binara, autora interiéru nového ještědského hotelu.
Město žilo i kulturou. V amfiteátrech na estrádách pěli umělci z Prahy, které jsme znali dosud jen z televize. Marta Kubišová, Helena Vondráčková, Waldemar Matuška, Václav Neckář a další hvězdy. V roce 1968, kdy mi bylo 17 let, jsem na LVT podepsal manifest 2.000 slov. V roce 1969 jsem na LVT slyšel zpívat Karla Kryla - pouštěli ho do ampliónů alespoň z desky, kterou tam tehdy prodávali. A byla to první a poslední Krylova deska, kterou vydal v socialistickém Československu. Sice se už rozbujela Husákova "normalizace", ale ještě dojížděly filmy, knihy, desky, rozpracované v roce předchozím. Kryl se na LVT, přesněji do pavilonu A, vrátil ještě v prosinci roku 1989. Krom výstavních a prodejních prostor zde byl i bar, ale hlavně sál pro 1.300 diváků. No, Áčko je už zbourané. "Pro nepotřebnost a značnou zchátralost..."
V tom roce 1969 jsem se přemístil do Poděbrad, kde jsem studoval první dva ročníky elektro na ČVUT, a pak zmizel ještě dál do Prahy za dokončením studia, založením rodiny a.t.d. A od té doby to už nejen v liberecké ZOO, ale ani na LVT nebylo ono. V roce 1981 se místo LVT poprvé konaly LPT (Liberecké prodejní trhy), které se pak ob rok střídaly s LVT. Ty trvaly už jen dva týdny. V devadesátkách se v areálu LVT konaly už jen nějaké menší oborové a kontraktační výstavy, až LVT pomalu dochcípaly. Nežeby nebylo zboží - naopak! Ale přestěhovalo se z výlučného výstavního prostředí do normálních obchodů. Nové výstavbě v údolí Jizerského potoka ustoupila stylová Koliba z roku 1968. Vedlejší skokanské můstky Slávia P25 a P15 s umělým povrchem dosloužily v roce 2012. Areál chátrá, alespoň v jednom pavilonu je ještě umístěno soukromé Technické muzeum s nečekaně rozsáhlou sbírkou, automobilů, autobusů, tramvají, motorek, letadel. (Viz můj pět let starý článek Když v Jizerkách prší s doprovodnou fotogalerií.)
Kdo si chce historii LVT oživit, případně nostalgicky zavzdychat nad umělohmotnými odkapávači nebo proutěnými košíky, co má možná ještě doma, může do 8. listopadu navštívit Severočeské muzeum v Liberci (nově z nějakého důvodu MUZA), kde k 70. výročí prvních novodobých LVT robíhá výstava VŠECHNO, CO JSME CHTĚLI - Liberecké výstavní trhy 1960–1980. Do muzea je volný vstup, což značí, že můžete dát do kasičky dobrovolný příspěvek. Otevírací doba je denně kromě pondělí 10–19 hodin.
Psáno v Praze na Lužinách v úterý 11. srpna 2026
Hm, teď jsem se na zlinkovaných stránkách MUZA dověděl: "Zajímá vás, jak vznikal výstavní areál, kdo navrhoval jeho pavilony a proč patřila architektura Libereckých výstavních trhů k nejprogresivnějším projektům své doby? Tomu je věnována nová část výstavy s názvem Architektura Libereckých výstavních trhů, poněkud netradičně umístěná v BG Klubu Liberec, který se nachází v bývalém pavilonu LVT "F" od architekta Miroslava Masáka (naproti muzeu)." Škodaže jsem se to nedověděl v muzeu, když jsem se tam ptal, kde je ta výstava o LVT. Ale vy se tam podívat ještě můžete. Jo, a jsou tam v muzeu další výstavy - třeba ta o hradech v okolí Liberce.
Žádné komentáře:
Okomentovat