"Je patnáct dvacet pět."
Clapeček si povzdychne: "Tak teď vím zase hovno."
Byl to vtip, ale reálný vtip. V té době. Teď je to také realita. Ale obrácená. Když se dnešní chlapečci podívají na ciferník analogový - tak vědí také ono stejné, inu, hovno!
Říjnový průzkum agentury STEM/MARK ukazuje, že děti ve věku 6-9 let, tedy na základním stupni, umí říci bez problémů kolik je hodin podle ručičkových ciferníků jen v 16 %. 37 % to "dělá obtíže", a 20 % dětí takto čas určit neumí!
U staších dětí ve věku 10-14 let je tento poměr lepší: 44/43 % určí analogový čas bez problémů/ s problémy, ale 13 % to neumí. Adolescenti ve věku 15-18 let jsou na tom ještě lepší: 57/33/, jen 8 % si neví rady. (Viz Graf 4) Možná se to ve škole na základním stupni ještě naučili - anebo to je "stará generace" a ta "nová" dnešních prvňáčků, to nebude umět nikdy.
Podle britského deníku The Telegraph začaly tamní školy odstraňovat ručičkové hodiny ze zkušebních místností, protože studenti z nich nedokázali ve stresu správně určit čas!
Když jsem šel na konci padesátek do školy, dostal jsem velké papírové hodiny s posouvacími ručičkami a číselníkem, na kterém byly vyznačeny hodiny od jedné do dvanácti. V osmdesátkách už byly náramkové tikitálky běžnější, ale přesto stejné papírové hodiny dostávaly mé děti do školy i tehdy. Dnes je nejspíš nedostávají.
První digitální hodiny jsem uviděl na novém ruzyňském letišti v roce '69. (Tedy na tom starém novém letišti.) Hlásaly čas příletů a odletů leteckých spojů. Do Prahy je přivezl náš kanadský krajan. Pak se tyhle hodiny objevily na vlakových nádražích a tak různě obecně. Neukazovaly číslice na displejích, ale na překlápěcích kovových plíšcích. Byl to pokrok oproti elektronickým digitronům, vlastně nízkotlakým výbojkám, se kterými jsem se setkal až v sedmdesátkách při studiu na ČVUT. Byly to baňky, ve kterých bylo za sebou schováno deset číslic, vytvarovaných z drátu z ušlechtilé oceli. Jejich povrch byl vyleptán a když se do patřičného drátku zavedl elektrický proud, tak se číslice rozsvítila. Sada digitronů vedle sebe dovedla vytvořit několikamístné číslo. Šlo je použít i na prezentaci digitálního času, ale pokud vím, mimo laboratoře se to ven nedostalo. Protože právě v roce '69 přišla japonská firma Seiko, která svou masivní výrobou dohnala a předehnala původní švýcarské přenosné a náramkové hodinky.
No a dnes jsou digitální i "chytré" hodinky. Třebaže umějí na displeji podle přání vykouzlit i analogový ciferník. Ostatně, i když nosíme na rukou mechanické hodinky, tak ty jsou ve valné většině poháněné elektronickým oscilátorem. Poznáte to tak, že máte někde na hodinkách napsáno "quartz" - anebo že si musíte zhruba každé dva roky měnit baterii. Ale ciferník mají analogový.
Tuhle jsem si někam založil svoje hodinky značky Candino a místo nich našel svoje staré Primky. Ale nešla u nich vyměnit baterie - stačilo je natáhnout...
Zpátky k analogo-digitálnímu rozporu generací. S věkem se prohlubuje. Šedesátiletí a starší nemají problém určit čas podle ručiček (98 %). Když couvneme ke generaci pětačtyřicátníků (*1981), situace se téměř nemění (97 %). Dramatický zlom nastává u populace 30-44 let. Zde přečte bez problémů ručičky jen 89 % dotázaných, 11 % se "musí zamyslet". Mladí dospělí ve věku 18-29 let nemají problémy v 69 %, "zamyslet" se musí v 30 % případů. Procento to neumí. Viz graf 2.
Šamanovo vysvětlení: Člověk má mozek rozdělený na dvě poloviny. Ta levá je vázaná na pravou ruku. Proto se do ní prvotně ukládají poznatky, získané psaním a obecně školním vyučováním, absolvováním kurzů. (Platí u praváků.) Musíte se učit "tři a tři je šest", musíte se učit "vybraná slova". Po určitém opakování to už "víte", nemusíte si sčítávat číslice, přeříkávat vybraná slova a víte, že "zavilí šakali vyli". Protože se vám často používané poznatky přesunou z levé hemisféry do pravé hemisféry. A ta je "analogová", "umělecká". Zde rozeznáváte předkládané jevy "najednou". Podíváte se a víte hned, jestli se vám ten obraz, ta hudba nebo ten člověk líbí. Někdo takhle dokáže i číst - ne písmeno po písmenu, ale řádek po řádku nebo celé stránky najednou. Na ciferníku poznáte, kolik je hodin - i když není obdařen čísly. To u "digitálních" generací vyvolává ještě větší problém.
Bez problémů přečte takový ne-ciferník jen 73 % dospělé populace, u mladší populace (18–29 let) dokonce jen 39 % (s ciferníkem 69 %, jak ukázáno výše). Římské cifry jsou pak snad ještě horší než žádné.
Zdá se, že nastal soumrak analogového myšlení. Myšlení "uměleckého", myšlení, které nepotřebuje čísla a statistiky, protože člověk už něco zažil a naučil se. A tak dovede odhadovat, co je pravda. Protože se podívá a "ví".
Takové "vidění" je vlastností zkušených lékařů, kteří dokážou určit diagnózu pacienta, hned jak vstoupí do místnosti, anebo zkušených kriminalistů, kteří poznají vraha od pohledu. No, nabyl jsem dojmu, že primitivizující svět sociálních sítí a digitálních vymožeností bere nadcházejícím generacím něco z této dovednosti.
Jo a tehdy, když jsem si díky četbě vědeckopopulárních článků a knih vytvořil svou amatérskou teorii o "dvou mozcích", jsem došel k názoru, že digitálky by praváci měli nosit - na pravé ruce! No, snad naši civilizaci zachrání leváci. Nebo Japonci. Ti nepíší levým mozkem litery, ale - pravým mozkem malují znaky! Proto mají jiný mozek - a proto prý slyší českou klasickou hudbu úplně jinak než my.
Nu a já, když přijdu na autobusové stanici Luka ke stojanu s jízdními řády, tak se nejdříve podívám na blízký sloup s analogovými bezčíselnými hodinami, které ukazují za pět minut půl čtvrté, převedu si to na "patnáct dvacet pět", podívám se do jízdních řádů, a když ty mi řeknou, že nejbližší bus přijede v "patnáct dvacet devět", tak vím, že to bude za čtyři minuty. A než si to přeříkám na "za minutu půl" - tak se mi vůz objeví před nosem...
Napsáno v Praze na Lužinách v pátek 6. listopadu 2026 za
