K čertu s těmi vašimi rody!

(Autor: STK)  
Jsou okamžiky, kdy by mi fakt bodla nějaká čistá, pěkná a nezpochybnitelná informace o okolním světě.


Protože kdekdo je agentem kdekoho, vadná či aspoň podezřelá minulost dostihuje zdá se všechny, kteří jen kousíček přečuhují nad hladinu bezvýznamnosti. Vždycky jsem si myslel, že ten kvas, boj mezi klikami či "kličkami" je jen záležitostí naší "vznešené kultury", agilních, senzitivních, fantazírujících, nespolehlivých, sobeckých a prolhaných kumštýřů (a jejich přisluhovačů). A pak, pochopitelně, světa politiky, vlivu, velkých peněz. Poslední dobou se už ale napadají i vědci mezi sebou za plagiátorství - a mají své případy dávno dobře zdokumentované - přímo vědecky - a připravené, čekajíce jen na vhodnou příležitost, na bitku o nějakou vedoucí pozici v momentálně „volném“ ústavu. Literáti se pak vydávají za vietnamské studentky, skladatelé moderní hudby kopírují celé desítky taktů z polozapomenutých klasiků, vydávajíce to místopřísežně za vlastní invenci, textaři populárních písní se vzájemně žalují za stejné verše, někteří se snaží nechat si "patentovat" i spojení dvou slov. A možná se dočkáme i patentu na jedno slovo. Pak se budou ve školách učit nejen slova „vyňatá“ ale i slova „patentovaná“.

Vyplývá mi z toho jednak, že jsem vlastně primitiv, který raději ani nechce vidět do hloubky dějů, jednak asi to, co cítím intuitivně už dlouho: Člověk, to (možná) zní hrdě. Ale "lidstvo" - to vám je póvl... Je jich moc, jejich lásky se vzájemně odčítají a ruší, zato jejich nenávisti dokonale sčítají a konzervují na dlouhá léta, snad i staletí.

Jako kluk jsem míval podivné bdělé sny: Toužil jsem být jakýmsi Robinsonem,odděleným od ostatních aspoň několika sty kilometry vodní hladiny nebo pralesa. Nebo se lišit velikostí - být tak 10 - 20 cm vysoký a žít v nějaké rezervaci jako poslední svého druhu. (A ani bych nespotřeboval tolik potravy.) Neměl jsem to sice moc promyšlené, ale touha tu byla. Ba ani žádnou „Robinsonku“ jsem si nepředstavoval. A tohle mi asi tak trochu zůstalo jako „background“ mých dnešních pocitů. Inu - každý jsme nějak postižený...

A ještě jeden pocit: ze „stíhání zločinců" - ať už nacistických, komunistických nebo jen těch "obyčejných". Ať už provedli cokoliv hrozného, s ubíhajícím časem jejich vina bledne, jejich potrestání se stává iluzorním až zbytečným. Vezměme jen vězení: Doživotí je pro třicátníka strašný trest. Pro devadesátiletého to ale už vlastně představuje něco na způsob hospice. A zadarmo. Ani ostudu mezi lidmi nemá - skoro všichni, které znal a kteří znali jeho jsou už mrtví nebo dementní. Jejich děti či vnuky to už moc nepálí – tedy jsou-li normální. A trest smrti? Poprava? To už může být vlastně akt milosrdenství. Ze života už provinilci uždibne jen malý kousíček z toho konce, který už nebývá příliš dobrý. Dalo by se říct, že mu „zkrátí utrpení“. To přece nemůže být dostatečným zadostiučiněním pro oběti nebo jejich příbuzné. Navíc - v okamžiku přirozené smrti zločince je všechno anulováno. Není koho trestat, pokud nechceme zabřednout do krevní msty a do rodového nepřátelství.

Jenže zabředáme. A právě z toho zabředání vznikají ona seskupení sudetská, antisudeťácká, sionistická, antisemitská, religiózní a ateistická. Též - a ne v poslední řadě - rozpory rasové a pohlavní - a sexuální vůbec. Druhové nenávisti bez zjevné příčiny. Kteréžto rozpory ovšem zase mají své zuřivé odpůrce, prosazující absolutní rovnost ras, vyznání, pohlaví a bůh ví čeho ještě. Multikulti, gender, hyperkorektnost.

Jsou to jen samé "pocity" a "staré viny", vyhledávání často velmi podezřelých důkazů. Vezměte oranžovce a katolíky v Irsku - zvenku je to spor opravdu neskutečný, iracionální náboženský spor. A oni se tam přesto kvůli tomu občas vzájemně zabíjejí. Lidi žijící v jednom městě. Nebo židovství. Ano, dějiny Židům nikdy moc nepřály - tedy spíše nepřály vůbec. Ale víra je to tak silná, že se drží už více než dvě milénia. Nikdo rozumný nezpochybňuje utrpení příslušníku této rasy a tohoto náboženství, či, chcete-li, způsobu života, údělu. V Ostravě se v městské dlažbě objevily mosazné destičky (dlažební kostky) s prostinkým textem, že zde bydleli ti a ti, byli deportováni dne... a umučeni dne... tam a tam. Vzpomínka, nikomu by neměla vadit. Ale už jsem vyslechl nad těmi mosaznými dlažebními kostkami takový dialog: "...mi taky v koncentráku umučili dědu. Bydlel zrovna tu a žádnou destičku tu nemá. No jó - on nebyl Žid..." "A proč si nějakou destičku neobjednáte a nenecháte zasadit?" ptám se. "Či kradu? A stejně by to nepovolili, Židi to mají dobře obšlápnuté... A ty jsi co? Taky Žid?" "Ne, nejsem." "Tak co se do toho sereš..." podíval se mi do obličeje a opravil se "...proč se o to staráte?" Slušný člověk. A vlastně měl pravdu. Proč já se do toho míchám...

A antisemitizmus se znova rozbíhá - bez zjevné příčiny... Jednomu se chce zařvat s Vévodou z Romea a Julie: "Jděte už k čertu s těmi vašimi rody!" Inu, William S. byl moudrý pán. (Prý to byl gay. Ale koho to dneska zajímá?)

Proto občas tady v hospůdce U hřbitova koukám jak vyoraná myš: Inteligentní, vzdělaní hosté. Většinou velmi slušní, s velkou dávkou pochopení pro druhé. Přesto: Nenávisti jedou klidně dál i v 21. století. Nic se nemění, Homo Sapiens zůstává stejný... Tlupa proti tlupě. Zabíííít! A raději i jejich potomky. Protože až dorostou, mohli by zase oni zabít naše děti. Taková preventivní opatrnost.

Od pravěku (a možná dřív – od prvního souboje genů v prebiotické polévce) se vlastně nic nezměnilo.

Jen to nějak nazýváme.

Bohužel.

(Zasláno 19. listopadu 2010 jako reakce na diskusi pod článkem Dny, kdy to prasklo.