Poslední pomoc při pádu do černé díry

Dnes sem dávám zase jednu vykopávku. Současní čtenáři jsou už sdostatek proškoleni v základech černoděrové problematiky, aby mohli číst to, co dříve bylo přístupno jen specializovaným odborníkům. Jednu věc však musím vysvětlit, a to je význam slova "sichráky", který byl před čtvrtstoletím obecně znám: Jednalo se o lanka, která po vypnutí bezpečnostního vázání zajistila, že lyže zůstala připevněna k noze (tedy na délku těch lanek). Měla se tak zabezpečit lyže před odjetím a ztrátou. A někdy proto zapříčily zranění lyžaře. Inu, byla taková doba. Později byly vynalezeny brzdy - což možná budu muset vysvětlovat za příští čtvrtstoletí příští generaci...
 
Kosmonaut, padající do černé díry, je ztracen. Špagetový efekt byl již zevrubně probrán a bohatě ilustrován. Neslyšel jsem zatím o lívancovém effektu, který tímto předkládám.

Sledujeme-li pád tělesa do černé díry z bezpečné vzdálenosti, vidíme, že se neustále zpomaluje. Asymptoticky se blíží Schwarzschildovu poloměru, kde se po nekonečné době zastaví. Kosmonautu, padajícímu klasicky po nohách, se nejprve zabrzdí chodidla, pak kolena ... atd., ale zbytek těla pokračuje v pádu. Po určité době zplacatělá hlava dostihne nohy a z kosmonauta je lívanec. Viděno z dálky ovšem. Hodinky, umístěné na kosmonautově botě, ukazují méně než hodinky, které by měl na hlavě; nevidíme kosmonauta "najednou", ale jednotlivé jeho části v místech, kudy prolétaly v různých okamžicích. Také ho vidíme různobarevně, nohy má červenější. Chtělo by se říci, že v obličeji je fialový, ale celé je to posunto hluboko do infra. (Totiž jeho obraz.) Fakticky je z něj špagetka. Takže vlastně vzniká špageto-lívancový efekt: Lívanec o průměru špagety. My vidíme zbodněného kosmonauta, an stojí, ale on, cítě se špagetou, míří do singularity.

Třeba chce prozkoumat zatím nepoznané, překonat bariéry (ale ne mez trhu). Můžeme se ho pokusit vybavit takto:

Pod nohy mu strčme raketový motor, který bude působit proti směru pádu. Na hlavu hrnec s raketovým motorem, působícím naopak. Tak se dá dosáhnout toho, že volný pád je zachován a síly, působící k roztržení, eliminovány. Proti axiálním silám se pokusme kosmonauta roztočit kolem svislé osy dvojicí motorů, umístěných - dejme tomu - na prodloužených ramenech skafandru. Pokud by se rotace plynule zvyšovala tak, aby odstředivá síla vyrovnávala vzrůst sil presovacích, snad by se na to dalo zvyknout. Toto monstrum by však bylo účinné zase jen do určité doby.

Kosmonaut, blížící se hvězdě o Schwarzschildově poloměru, zjišťuje, že se mu tato před očima vcucává vniveč. Gravitace roste exponenciálně k nekonečnu. Serve z nebožáka směšné pomůcky, pak ho roztrhá na hadrony, nezbude z něj ani mastný kvark. Je ztracen.

Přitom existuje jednoduchý způsob záchrany.

Oprostěmě se od kosmické technologie a poučme se u lyžařů. Výstroj může zůstat témě beze změn, je jí jen nutno poněkud více zeskafandrovatět. Zachovejme boty a bezpečnostní vázání. Místo lyží budiž přesně definovaná zátěž.

Kosmonaut, zachycený přitažlivostí černé díry, se musí především včas orientovat, aby padal po nohou. A padá. Jeho nohy jsou v silnějším gravitačním poli než hlava. Rozdíl sil ho hrozí roztrhnout (viz výše). Leč v přesně vypočítaném okamžiku zapůsobí bezpečnostní vázání. Lyže, respektive zátěž, pokračuje do singularity a vzniklou reakcí je kosmonaut vyvržen z jícna netvora. (Nezapomenout odepnout sichráky!)

Tento nápad měl původně zůstat ukryt v mé pokladnici zdánlivě neužitečných nápadů mezi dřevěnou pecí a instantní vodou. Na naléhání přátel ho však předávám černoděrové veřejnosti a lidstvu vůbec.

Poprvé vyšlo v časopise České astronomické společnosti KOSMICKÉ ROZHLEDY, ročník 24 (1986), číslo 2, podruhé na Sardenu dne 6. března 2007.