ZASLÁNO: Co se stavu učitelského týče

(Autor: Karel Havlíček Borovský)

Přinášíme dokončení Havlíčkova aktuálního článku "Proč jsem občanem?", jehož první část vyšla 14.3.1851:

Co se stavu učitelského týče, pokud od státu placen jest, nemůže se ovšem říci, že by kvůli němu tak značně přibývalo daní, neboť se ty vlády, o kterých zde mluvíme, pilně varují, aby stav škol a poučení národu nepřivedly na lepší stupeň. Nechceme míti učené poddané, chceme míti hodné (rozuměj: hloupé) - to jest velmi známý výrok jistého nepříliš dávno zemřelého císaře.

Ačkoli však výlohy, které přímo z daní na veřejné vyučování jdou, jsou příliš nepatrné, nesmíme přece mysliti, že těmi již všechno pro občana jest odbyto. Kdybychom nežili ve státním spojení, dávali by rodičové své děti, kterým by dobrého vzdělání opatřiti chtěli, k mužům známým pro svou učenost a moudrost a u těch by se jistě za polovici času a za polovici útrat dvakrát tolik naučily, co se naučí nyní, kdežto stát jako všechno jiné i vyučování vzal do svého monopolu a skrze 18 let (od 6-24) nechá mládež mořiti z většího dílu nepotřebnými vědomostmi a svěřuje vedení její z velké části lidem, kterým nejde nikdy tak velice o rozšíření vědomostí, o zvelebení národu, jako vlastně o své zaopatření, a kteří také se obyčejně vyznamenávají jen otrockou oddaností k velmožům než láskou k vědám.

Když povážíme, kolik tisíc musí rodičové na syna svého vynaložiti, než proběhne všechny školy, a v jak nepřirozeném poměru stojí nabyté v oněch školách skutečné vědomosti k vynaloženým penězům, shledáme, že nejsou to malé výlohy, které vynucuje nepotřebně systém státní na vychování od svých občanů. Nepatrná část těchto peněz plyne do kapes učitelů a profesorů samých, jejichžto mizerné platy musí občané takto chtěj nechtěj zlepšovati. Přitom se musí litovati jen toho, že se obyčejně takové platy nedávají učitelům za to, aby se synkové něčemu naučili, nýbrž z většího dílu jen aby dobré klasy dostali, opět vina státu, který hledí víc na vysvědčení a ne na umění. Kdyby to nebylo takové, nemohlo by se ovšem nic namítati proti tomu, že rodičové učitelům v státních službách ustanoveným a od státu placeným přece ještě od svých synů platí, ba naopak, kdyby to jen co odměnu za lepší vycvičení svých dětí dávali, muselo by se jim radit, aby dávali co možná nejvíce. Neboť jest to jediný výdatný prostředek, který mají občané v rukou proti špatnému státu a pro někdejší jistou a spasitelnou změnu státního zřízení.

Špatný stát naschvál učitelům a profesorům dává v poměru k jiným úředníkům malé platy, aby schopnější lidé raději k jiným, vděčnějším stavům a zaměstnáním se obraceli než k učitelství, a tak nemohla se příliš vzmáhati osvěta v národu, která jest úhlavní prostředek proti vládní libovůli. Když tedy rodičové pozorují přičinlivost a horlivost na učiteli ve prospěch dětí svých, velmi dobře učiní, když se za to co nejvděčněji odmění; tím sobě uloží dobrovolnou daň, která jim a dětem jejich časem svým ušetří desetkráte tolik jiných nepotřebných daní, a nejjadrněji vyvrátí se tak nechvalitebný směr libovolného vladaření.

Pováživše všechny ty nesmírné výlohy, které libovolné vlády občanům svým způsobují, a zarmoutivše se z nich, zarmoutíme se ještě mnohem více, když povážíme, co za všechny tyto výlohy, obtíže a ztráty tito občané dobrého mají!

Ani jeden z ústavů od libovolné vlády zřízených není vlastně k tomu, k čemu se vyhlašuje určen býti, a skoro každý z nich působí zrovna naopak. Vezměme kterýkoli. O vojsku kupř., určeném k bezpečnosti občanstva, pro udržení pokoje a pořádku, který občan by mohl říci, že jemu pomohlo zachování bezpečnosti osobní neb jmění? Mnohem více slyší se v podobných státech o tom, že vojsko tu a tam nepořádky a různice způsobilo, týralo samo pokojné občany, škody způsobilo na jmění pokojných občanů. To samé najdeme u ostatních ústavů podobných států. Každý kupř. ví, že by jednotlivý zkušený a řádný občan lépe udržel stavby státní v pořádku a s větším prospěchem je zřizoval a řídil, nežli to činí houf draze placených úředníků! Každý ví, že se člověk za rok u pořádného privátního učitele naučí třikrát tolik než v státní škole! Každý ví, že politické úřady často více zmatků než prospěchu ve svých okresech způsobí, že by mnohem snadněji občané obstáli bez politických úřadů nežli úřadové tito bez občanů. Vůbec se nelze při takových státech uvarovati porovnání s bývalými vrchnostmi a jako nikdo upírati nebude, že by bývalí poddaní mnohem lépe byli obstáli bez svých vrchností nežli tyto vrchnosti bez poddaných, tak i absolutní vláda více potřebuje své poddané občany, nežli tito občané potřebují takovou vládu.

Po všem tomto uvážení nemůže si žádný obyvatel podobných států otázku Proč jsem občanem? předložiti než s nejtrpčím citem. Na všech stranách pozoruje, že státní zřízení dokonce není k jeho prospěchu, nýbrž všude jen k jeho škodě, a že jen tenkráte by mohl on sám ze státního spojení užitek míti, kdyby se odhodlal s vlky výti a na útraty ostatních utištěných svůj vlastní prospěch vyhledávati. Tak se konečně musí ve veliké části občanů zroditi onen nepřirozený cit, který stát za nepřítele svého a za škůdce považuje a který jest zcela protivný citu svobodného občana, jenž musí cítiti lásku a vděčnost ke svému státu, poněvadž sebe v něm cítí šťastným a spokojeným, poněvadž vidí, že státní zřízení jsou k jeho prospěchu, ne pak on k prospěchu státu.

A proto také jest marné čekati od občanů libovolného státu nějakou občanskou mysl, nějakou upřímnou oddanost a lásku k státu, nějaké vlastenectví.

Článek vyšel poprvé 14. března 1851 v časopise Slovan, v Neviditelném psu pak 3. 11. 2001. Z knihy České myšlení (Melantrich, Praha 1981) opsal Šaman.

Šamanova poznámka z března 2011, 160 let po uveřejnění Havlíčkova článku:
Naštěstí již není monopolu státního ve vyučování dítek našich. Avšak nelze se uvarovati porovnání s úřady státu absolutistického! Zejména poté, se sám  český stát chová podobně, jako dávná habsburská monarchie. Výrok jistého politika, že jest nutno zrušit víceletých gymnázií, neb se odchodem chytrých dětí ze škol základních snížila kvalita těchto, je právě z onoho rodu, jejž trpělivě, leč marně, tepal kolega Havlíček.