ZASLÁNO: Kocourovo Poučení z krizového vývoje

Několik poznámek / vzpomínek Starého Tlustého Kocoura

Ano Šamane, tak to opravdu bylo. Vzpomněl jsem na své mládí, kdy jsem nebyl ani starý, ani tlustý (a možná ani kocour). Pamatuji si to jako by to bylo včera: prověrky, udavačství, strach. Strach z toho, že tě zradí kamarád, kolega, soused. I manželé se udávali! Většinou se udávalo z osobních, nikoliv politických důvodů - někdo chtěl něčí místo nebo byt, tak ho prostě nabonzoval ve stranické buňce, uličním nebo celozávodním výboru KSČ a velmi často mu to vyšlo - protože v našem Ústavu, kde jsem nastoupil, to si pamatuji naprosto přesně, 21. srpna 1970, byli v "kontrarevoluci" aspoň trochu omočeni myslím téměř všichni.

Právě tehdy, v mých 23 letech, jsem začal rozlišovat lidi úplně jinak než dosud a ten klíč k rozlišování lidí jsem nemusel změnit dodnes. Od těch dob si taky zřetelně uvědomuji, že svoboda je věc nedělitelná a začíná právem říkat, co si myslím - ovšem nepokračuje právem dělat, co sám chci. Moje svoboda nesmí narušit svobodu někoho jiného.

S tou svobodou je to „krapánek složitější“, ale ty dvě věty jsou asi základem. Tehdy jsem zjistil pro mě zvláštní věc: slušní lidé se nerozdělovali podél stejné linie jako straníci a nestraníci. Dělení na slušné, trochu neslušné a grázly (tam nelze tam stanovit ostrou hranici, je to paleta lidských kvalit od téměř černé přes nespočet barev až k téměř bílé) prochází, jak se teď rádo říká, napříč jinými děleními: Věřící a bezvěrci, gayové a "hetéráci", Češi a Slováci, kluci a holky a podobně. Byla to pro mne nová věc, do té doby jsem měl nalinkováno - komunista je vždy kariérista a podrazák, gay jde v kariéře přes postel výše postaveného gaye, židi drží při sobě, vzájemně se podporují a žid nemůže být skutečným komunistou, holky jenom čekají na příležitost dobře a pokud možno trvale pronajmout svou škvíru pokud jsou mladé a hezké a desítky podobných nesmyslů.

Dalo by se říct, že se mi částečně zhroutil svět, nebo aspoň principy, podle nichž bych se mohl nějak orientovat. Některé z těch jednoduchých pouček se ukázaly jako částečně pravdivé, jiné jako nesmyslné. Většinou jsem si musel říct, ano, ale: jak kdy, jak kdo a jak komu.

* * *

Stalo se, že nejmocnější komunista v Ústavu, předseda celozávodní organizace KSČ, který o sobě občas prohlašoval, že je „majitel strany“ se ukázal být člověkem, který zachránil před perzekucemi (ztráta zaměstnání byla tou nejméně bolestivou) členy KAN-u a K 231, lidi, kteří podepsali petici 2 000 slov, lidi, kteří se někdy někde prokazatelně vyjádřili proti „bratrské pomoci“. Při prověrkách jejich „prohřešky“ bagatelizoval, dělal udání nedůvěryhodnými atd. Když už nebylo vybytí – v prověrkové komisi s ním seděli další soudruzi, většinou tupá stranická hovada, která si brousila zuby na lepší funkci v Ústavu nebo ustrašenci, kteří ani nevěděli, mají-li tomu, kdo byl přizvám před jejich „boží soud“ odpovědět na pozdrav „Dobrý den!“ stejně nebo obligátním „Čest práci!“. Přemýšlení nad tímto „zásadním problémem“ jim často zabralo tolik času, že neodpověděli vůbec – tak navrhnul „tvrdý“ stranický trest pro straníky a jiný krutý pro nestraníky. Napřílkad za členství v KAN a několik článků v novinách v roce 1968 doporučil jednoho korepetitora nepustit na zahraniční zájezd. Na jeden zahraniční zájezd. Zůstal ovšem korepetitorem a jeho krásná žena zůstala ve sboru – bez jakýchkoliv dalších perzekucí. Ta na onen zájezd mimochodem jela.

Cimrmanovský úkrok stranou: Ten korepetitor, který by v jiném divadle letěl ven jako špinavé prádlo a několik let by si za klavír sedl tak leda v baru, si tu „křivdu“ pamatoval až do roku, tuším 2006, kdy „naprášil“ na tehdejšího „majitele strany“, že byl předsedou prověrkové komise – a onen pán se tím pádem na konci své kariéry nestal ředitelem jiného podobného Ústavu v jiném městě. Přežil to v dobrém duševním zdraví a je už v důchodu. Onen korepetritor ovšem rok a něco poté, co dal své „vzpomínky“ k dispozici Blesku, zesnul na rakovinu. Připadalo mi to tak nějak případné, jako ten Lomikar... Nedokázal jsem se donutit, aby mi ho bylo líto.

Tož tak. A takový to byl komunistrický hlavoun. Mě vysekal z podpisu Dvou tisíc slov s poukazem na moji „mladickou nerozvážnost“ a na skvělý posudek, že jsem se osvědčil jako pomocník politruka na vojenské škole, kde jsem trávil základní vojenskou službu. Před prověrkami jsme museli písemně vypracovat jakési „přiznání viny“ a odevzdat před pohovorem. Já se tehdy přiznal jednak k podpisu „Dvou tisíc“, jednak k odmítání bratrské pomoci a co nejhůř – k svému „volnomyšlenkářství“. Ba ani Boha jsem zcela nepopřel, protože jsem konstatoval, že svého Boha si každý nosí ve své hlavě. Inu – co chcete od mladého frajera, který si myslí, že tu zeď hlavou prostě a jednoduše...

Bylo mi divné, že komise k těmto přiznaným vinám neměla žádných dotazů. Nakonec jsem byl rád, protože před komisí mi odvaha „tak nějak došla“.

Až po roce 1989, kdy jsem dostal své kádrové materiály do vlastních rukou jsem zjistil, že zmíněný „majitel strany“ moje přiznání ze spisu prostě vyhodil, zapečetil ho do obálky s nápisem Důvěrné, rozlepit jen v případě smrti soudruha! a nahradil ho tím hyperkladným posudkem od „mého podplukovníka“.

On ten pan podplukovník byl taky zajímavá postava. Žid, komunista a důstojník. Že to k sobě moc nepasuje? Nevěřte tomu! Jeho žena byla Židovka i podle typu, hodná bezdětná paní, která se starala o celou širokou rodinu – její muž, můj nadřízený vlastně vydělával na několik méně úspěšných členů rodiny. Tehdy to nebylo a vlastně není ani dnes příliš obvyklé, to musíte uznat. Ale jeho poučky o politice si pamatuji dodnes a jsou stále platné. Někdy je tu sepíšu, je to prakticky proroctví, které se naplnilo, naplňuje a bohužel asi naplní docela. (O lidech měl pan podplukovník obvykle dobré mínění. O lidstvu jako takovém ovšem nikoliv.)

Ale proč se o něm zmiňuji: Tenhle soudruh měl mimo jiné za úkol zajišťovat stranické schůze útvaru. Místnosti, občerstvení, zápisy z jednání. A já, vzhledem ke své civilní profesi jsem měl zase za úkol tyto schůze nahrávat na magnetofon a pásky archivovat. Tak jsem poctivě nahrával a někdy na jaře 1970 mi plukovník jednou při ranním kafi v kanceláři řekl – to už jsme si v soukromí tykali:

„Podívej mladej, na těch páskách je hromadu řečí lidí, kteří by si už teď nic takového říct netroufli. Kdyby to někdo někdy slyšel, někteří z nich by přišli o práci – a jsou to živitelé rodin nebo lidi, kteří kromě své vojenské specializace vlastně nic jiného neumí.“

„Co teda budeme dělat?“ zeptal jsem se.

„Ty budeš dělat! Omylem všechny ty pásky smažeš a přetočíš nějakým tím vaším bigbítem. A až to budeš mít hotové, tak se mi k tomu politovánihodnému omylu písemně přiznáš, já to nahlásím a tebe za to tvrdě kázeňsky potrestám!“

„Provedu soudruhu podplukovníku!“ odvětil jsem předpisově a jak jsme řekli, tak jsme i udělali. Trest jsem přežil, byl mi bohatě kompenzován jinak a mezi „furťáky“ nekomunisty jsem to měl až do konce ZVS dobré, moc dobré. Pan podplukovník asi žvanil...

Co dodat? Snad jenom podotek, že hranice různých vlastností lidí se různě kříží. Nikdy proto neposuzuji člověka podle jedné jeho vlastnosti nebo nějaké „předurčenosti“. Nikdy nepodceňuji byť jen velmi malé a velmi pozvolné omezování svobody projevu. Mnozí se o to pokoušejí – a celému postupu pozvolného utahování šroubů se říká „vaření žáby“.

Pozor na ně! Oháněji se politickou hyperkorektností a multikulturalismem, gender-studiemi případně globálním oteplováním – ale jde jim o stejně jen a jen o získámí moci nad umlčeným stádem „ovčanů“.

Takže opět musím citovat nadčasová slova profesora Horáka: Lidé bděte!

(Zasláno Starým Tlustým Kocourem)