ZASLÁNO: Paměť a zapomnění

(Autorka: Informace)

Počátek května je příležitostí k oslavám a vzpomínkám na různá významná data nedávných dějinných událostí. Napsala jsem při té příležitosti krátkou úvahu o paměti, zapomínání a historii jako profesionální práci dějepisců. Nevím, jestli to bude stačit k alespoň zběžnému načtrnutí některých problémů, ale doufám, že mou námahu přijmete s obvyklou blahovolnou tolerancí.

Paměť a zapomnění jsou podle psychologů, filozofů a historiků dvě nerozlučné složky naší identity, individuálního pojetí života. A to nejen u jedince, ale i u větších celků jako rodina, rodová skupina, národ. Jsme tím, co si pamatujeme, paměť vytváří náš individuální mikrokosmos, v němž se pohybujeme, pomáhá nám orientovat se v něm a jednat. Bez paměti nemůžeme existovat jako myslící a cítící bytosti. Zároveň jsme ale i tím, co jsme zapomněli, co jsme z různých existenciálních nebo psychologických pohnutek zasunuli do hlubin naší paměti nebo co jsme zdánlivě vymazali z našeho vědomí.

Naše bytí a naše vědomí je podmíněno minulostí, nejen našimi činy, ale i našimi vzpomínkami na události a činy v minulosti. Naše paměť nezachycuje fotograficky vše, co prožíváme, není jen souhrnem dokumentárních snímků nebo filmů, je selektivní a proměnlivá. Naše vzpomínky se časem mění, blednou nebo zas nabývají za některých okolností živějších barev, jako bychom prožívali příhody a události znova. Někdy k otevření celého časového sektoru naší paměti stačí jen nepatrný impuls, buď předmět, který se nám náhodou dostane do ruky, nebo stará zažloutlá fotografie, ale někdy stačí jen zvuk nebo vůně. V této souvislosti je psychology často citována epizoda z románu Marcela Prousta "Hledání ztraceného času", kdy vůně a chuť koláčku madlenky vyvolá v paměti vyprávěče celou serii vzpomínek na své dětství s jeho barvami, vůněmi a postavami.

Naše představa o lidském, psychickém času je často reduktivní, myslíme, že je to přímá linie, na níž se pohybuje kupředu bod, to znamená my a naše existence, od minula do budoucna bez možnosti návratu. Náš psychický čas se pohybuje zcela jinak: minulost se vrací ve vzpomínkách, je prožívána znova, měněna a přehodnocována. Je tak součástí našeho bytí, našeho myšlení a našich reakcí. Myslím, že tento fyziologický proces neustálého návratu a zároveň i odstraňování vzpomínek, který do jisté míry předurčuje naše chování současné a zároveň i budoucí, zachytil mistrovsky právě Proust náhodným asociačním spojováním postav, epizod, časových úseků, detailů.

Stejně důležitá je i paměť kolektivní, paměť rodinná, paměť etnických nebo národních skupin. I když kolektivní paměť funguje na poněkud jiných základech než paměť jednotlivce, má ale absolutně stejnou primární důležitost pro pochopení, nabytí nebo udržení identity.

To dobře chápali už v antickém světě - Řekové viděli v uchování paměti předpoklad pro utvrzení a posílení své etnicko kulturní identity - vytvářejí mýtus Mnemosyny, bohyně paměti a jejích dcer Múz, které střeží a opatrují v chrámech paměť nejen bohů, ale i lidí, a to uchováváním symbolických předmětů a příběhů, které časem vykrystalizovaly v mýty. V Museionu se uchovává paměť nejen mytologická, ale časem i umělecká a jazyková, která se tak slučuje organicky s přítomností.

V antickém Římě existoval trest "damnatio memoriae" (zatracení památky), kdy byly vymazány všechny stopy, vzpomínky, vymazána i zobrazení odsouzeného jako "nepřítele Říma a římského senátu". Tento ritus zatracení památky přežil přes středověk až do našich dob, kdy jsou pravidelně odstraňovány památní desky nebo celé pomníky, postavené předešlým svrženým režimem. Zrovna tak se zachoval i usus "apotheosy", dodnes stavíme pomníky osobnostem, které chceme udržovat živě v kolektivní paměti za jejich zásluhy.

Co máme rozumět pod termínem "kolektivní paměť"? Je kolektivní paměť souhrnem, součtem individuálních pamětí? Jaký je vztah mezi subjektivní individuální pamětí a kolektivní pamětí národa? Podle mého názoru je to otázka až příliš složitá, než aby na ni mohla být dána jednoznačná vyčerpávající odpověď. Pokusím se tedy načrtnout alespoň některé problémy.

Když se díváme na problém z hlediska generačního, můžeme snadno pozorovat, že generace lidí, která prožila stejné historické události a nacházela se ve stejné situaci, má po většině stejný hodnotící vztah k oné době - to se projevuje hlavně v krizových situacích a obdobích jako válka, represe, nesvoboda. Toto ocenění ze strany generace, která byla svědkem a protagonistou té které doby se pak v následujících generacích mění, objevují se nové interpretace různého druhu a charakteru. To je částečně dílem historiků, kteří na základě nových dokumentů nebo nového politického trendu přicházejí s novým nebo novými výklady a vnášejí do paměti svědků změny, více méně podstatného rázu a částečně přímým zásahem politiků a v současné době i médií. Vytváří se tak protiklad mezi pamětí do jisté míry "ústní" , spontánní a pamětí "psanou" (nebo televizní), motivovanou.

Paměť etnické, jazykové národní komunity se tedy realizuje a zachovává pomocí historických předmětů, monumentálních staveb nebo památníků a hlavně písemností. Každá společnost se snaží zanechat svědectví o své existenci, důležitosti, moci. Svět je plný takových svědectví o bývalé zašlé slávě národů a jejich kultury. Národů, které dnes již neexistují. Zachovaly se nápisy, texty, kroniky, dokonce knihy historiků antického Řecka nebo Říma, které nám vyprávějí o starých národech, jejich dějinách, jejich způsobu života a myšlení, jejich kultuře a tak zvěčňují jejich tradici.

To vede k zamyšlení: stačí pouze tyto prostředky, vhodné pro udržování paměti, k zachování národa a jeho identity? Kolik etnických nebo národních komunit podlehlo odnárodňovacímu nátlaku ze strany dobyvatelů? Mohli bychom vyjmenovat celou řadu případů jak ze starověku tak i z nedávných dob. Můžeme ale zároveň konstatovat, že kultury těchto vymizelých národů nezanikly, ale pokračovaly dál v oplodňování a civilizaci dalších epoch. Nebyl to tedy nižší stupeň kultury těchto civilizací, který vedl k vítězství podmanitelů. Byla to brutální síla, výbojné násilí, které zapříčinily jejich pád.

K jejich vymizení pak přispěla z části i neschopnost zachovat svou kulturní a jazykovou, případně národní identitu.

Významným příkladem, nakolik právě vůle zachovat svou kulturu, náboženství, zvyky může zachovat identitu jsou Židé. Je to snad unikátní případ v dějinách lidstva, kdy se komunita, rozptýlená po tisíciletí po světě, vzchopí ke sjednocení v jeden státní celek a v jeden národ. Je to vůle udržet kolektivní paměť společného původu, kultury, náboženství, jazyka (církevního), která přetrvá a překoná persekuce, dokonce pokus o vyhlazení celého národa. Chtěla bych se jen krátce zmínit o knize italského spisovatele židovského původu Carla Leviho, který po návratu z Auschwitzu napsal autobiografický román - vzpomínku na tu hroznou zkušenost, "Se questo é un uomo" (Jestli je to člověk). Říká tam: "Accade facilmente, a chi ha perso tutto, di perdere se stesso." (Stává se často, že člověk, který ztratil všechno, ztratí i sám sebe.) Jen málo lidí má takovou sílu, aby přežili, aniž by ustoupili ze svých morálních zásad.

Minulost nezmizí v propadlišti zapomnění, jestliže máme vůli ji zachovat, zůstává v nás jako znak, jako stopa, která se podílí na vytváření našeho názoru na svět, našeho postoje.

Historická paměť národa, k jejímuž vytvoření a uchování přispívají zapisovatelé dějin - kronikáři a historikové, se ale může zakládat i na mýtech, jako třeba vyvolenost národa boží prozřetelností k nadvládě nad ostatními, anebo mýtu pokračovatele církevních kulturních a mocenských tradic (nacistická rasová nadřazenost, Moskva třetí Řím). Na druhé straně historie je jakousi protilátkou proti deformaci paměti a zapomnění. V antickém Řecku historie byla z počátku považována za synonym pravdy. Podle řeckého filozofa Thúkýdida historie je zase formou přivlastněni, zmocnění se událostí minulosti a zároveň nástrojem pro pochopení současnosti a pro další rozhodování.

Dnes je otázka, nakolik je historie učitelkou pro současnost, mnohem problematičtější. Minulost se nám vyjevuje hlavně prostřednictvím práce historiků. Je práce historika, který nám podává svou intepretační verzi, skutečně nezkresleným, pravdě odpovídajícím obrazem minulosti? Nakolik na jeho názory působí veřejná politická zakázka? Historik se samozřejmě nemůže vyhnout tomu, aby se v jeho práci neodrazila jeho Weltanschauung, ale ta má být držena na uzdě jeho poctivostí, nezainteresovaností, v zájmu poznání pravdy a vyhnutí se propagandistickým a apologetický cílům. (H.I.Marrou: De la connaisance historique, Paris 1954.)

Historie na druhé straně, jak říká filozof historie R. Bodei, není jen Historií s velkým H, jak si většina lidí myslí, totiž nějakou oficiální, do značné míry zainteresovanou verzí minulosti, napsanou historikem. Historie, ve smyslu kolektivní historie, je složena z tolika individuálních historií, kolik je nás všech. V každém z nás žije historie, každý z nás se podílí na jejím vytváření ať vědomě či nevědomky. Kolektivní historie, která žije v našem vědomí a jeho prostřednictvím, je sice do jisté míry abstrakcí, ale je nepostradatelná a v podstatě pravdivá. Žijeme, říká Bodei, v historii trojrozměrné, přítomnost v sobě obsahuje minulost, která je zároveň projekcí do budoucnosti.

Poznamenávám, že k tomuto optimistickému náhledu na pravdivost, samostatnost našich názorů, úsudků, mínění bychom mohli mít dost námitek. Nakolik je naše vědomí závislé na manipulaci historiků, medií, politiků? Máme prostředky se jim ubránit?

Opačného mínění je francouzský historik Jacques Revel, děkan EHESS (École des hautes études en sciences sociales). Jak říká ve svém pohovoru o Paměti a histori (Enciclopedia Educational, Rai), jsme přímo zavaleni historičnem. Citujeme stále historii, sbíráme různé podrobnosti, ukládáme je do archivů, toneme v maličkostech, bereme v úvahu i ty nejbezvýznamnější názory a mínění. Vzpomínáme a oslavujeme neustále různá výročí, zmocňujeme se historie v různých formách a způsobech vyjádření nebo konzervace, děláme ze všeho vlastnictví národa nebo lidstva. Historická paměť se stává jakousi produkcí kolektivní představivosti, jakousi variantou asociativního Proustova hledání ztraceného času. Profesor cituje jako názorný příklad této historické posedlosti kolektivní sedmidílné “Les lieux de mémoire”, na němž pracovalo devět let (1984 - 1993) kolem sta francouzských historiků, kteří pilně katalogizovali všechna tak zvaná "místa" francouzské historie.

Snad je tento zájem, někdy až křečovitý, o historii projevem naší nynější nejistoty před budoucnem ve světě, který se nám zdá stále víc komplikovaný?