Má vlast

Krásná jako kvítka na modranském džbánku
je ta země, která vlastí je ti...

(Jaroslav Seifert - Píseň o rodné zemi)



Bylo mi asi pět, když mě maminka vyvedla na můj první První máj. Šli jsme zrovna  od libereckých městských lázní nahoru na Husovku, je tam takový strmý krpál, a najednou začali hrát z amplionů nějakou melodii. Maminka se zastavila a já se musil také zastavit. Stáli i jiní lidé, naklonění proti svahu, v klidu, bez pohybu, jen dětem vlála mávátka. Poprvé jsem uslyšel slovo "hymna". Byla to divná písnička - měla dvě různé melodie, a zpívala se v druhé části divočeji a trochu jiným jazykem. Byl rok tak asi 1956, a v lidech, co zažili první republiku, byly ještě zbytky republikánské hrdosti. Až šovinismu, z dnešního hlediska viděno.

Když jsme chodili po Jizerkách, tak maminka zpívala do pochodu vlastenecké písničky, z nichž si pamatuji málo. V jedné se zpívalo "protože jsem republikán, znamená, že kázni zvykám, kupředu, kupředu  - a praporečky výš!" V jiné sokolské zas byla vadná čeština: "čepelem v tu zrádnou hruď". Ano, na výletech s našimi dětmi jsme tuhle zpívali, už ale z legrace. Začínala "Spějme dál, spějme dál, pod sokolským praporem," a vždy, když jsme zazpívali "spějme", tak děti k tomu přidaly "chrrr pšííí" - jakože "spěme dál"...

A dneska tohle praporeční a hymnové vlastenectví ožívá už jen při sportu, což je možná dobře.

Co je tedy vlast? Vlast je můj domov. Klidně jen můj stůl a knihovna a počítač, do kterého teď datluji. Moje doupě, můj byt, můj rondel. Co vidím z oken, od Hvězdy až po Brdy. Praha, kde žiju, Liberec, kde jsem se narodil a prožil dětství. Z Ještěda je vidět daleko, až třetina Čech. Na jihu vyrůstá z horizontu dvojitý vrch Bezdězu. Bývali tam vězňové, a jeden prý prosil oblaka:

Tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,   
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou!

(Karel Hynek Mácha - Máj)

Na severozápadu je z Ještěda vidět celá liberecké mísa, víc k východu Jablonec, a mezi nimi támhle pod proseckým hřebenem jsou Vratislavice, kde se narodila má babička Ema Vobořilová někdy na konci předminulého století. Ve stejné době a ve stejné obci jako jistý Konrád Henlein. Pak řekl Konrád, že Češi tady nemají co pohledávat, a babička i s celou rodinou musela odjet do vnitrozemí. Po válce se babička vrátila, a stěhoval se Konrád.

Do Liberce se naši vrátili - ale z táty byl najednou jedináček. Nejmladší sestra umřela ještě v Praze, ale oba bráchové skončili v Dachau. Měli smůlu, že si jejich maminka vzala Žida. Děda byl ovšem velký český vlastenec a nějaký sionismus mu byl cizí. Ovšem je fakt, že po válce mnozí přeživší Židé mířili do Izraele, neb to je zem, daná Židům přímo od pánaboha:

Tedy vstoupil Mojžíš z rovin Moábských na horu Nébo, na vrch hory, kteráž jest proti Jerichu, a ukázal jemu Hospodin všecku zemi Galád až do Dan, i všecku Neftalím, a zemi Efraim a Manasse, a všecku zemi Juda až k moři nejdalšímu, polední také stranu a roviny údolí Jericha, města palmovím osazeného, až do Segor.
A řekl jemu Hospodin: Tato jest země, kterouž s přísahou zaslíbil jsem Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, řka: Semeni tvému dám ji. Způsobil jsem to, abys ji viděl očima svýma, však do ní nevejdeš.

(Deuteronomium 34 - Bible Kralická)

Pravda ovšem je, že u našich byl oblíbenější kopec jménem Říp. Domov, vlast, bývalo to, co člověk obhlédl. A pak kousek dál. Za středověku se zemské hranice nějak moc nekolíkovaly - vedly někudy prostředkem hlubokých pohraničních hvozdů. Čím byly hvozdy hlubší, tím byla vlast definovanější. Ale co ruské stepi? Nu vot - velmoc, rozčleněná hlubokými řekami, na východě nejdříve opřená o Ural - než přes něj přetekla, na západě se rozestírá vždy až tam, kam dosáhne špička kozáckého meče. Ródina agrómnaja.

Ano, první vlastí je člověku rodina, pak rod, kmen a  - národ. Národ se svým jazykem, tradicemi, územím. Území Židům v diaspoře nahrazovalo náboženství, u národů, žijících nomádským způsobem je to poněkud jinak. Ty mají tu smůlu, že jsou zvyklé cestovat až za obzor a nevážou je žádné hranice. Pokud na nich není plot s elektřinou anebo pokud je neomezují přistěhovalecké kvóty. Nomádi mají v dnešním rozčtverečkovaném světě prostě problém - ať už v Evropě, Americe nebo Izraeli.

Z vesmíru prý hranice nejsou vidět. Z oběžné dráhy ještě jsou - na první pohled rozeznáte zelený Izrael od suchého Egypta. Ale teprve pohled od Měsíce ukázal lidem, že jejich společnou vlastí uprostřed pustého vesmíru je planeta Země. Synek, když se po měsíčním vejletu vracel z Japonska, tak měl v Heathrow takovou radost při setkání s Čechy, kteří se vraceli domů z Anglie, že na ně začal mluvit - anglicky. V Japonsku se totiž s anglinou moc nedomluvil. Po pár týdnech v Asii se jeho vlastí stala Evropa…

O Češích se říká, že bydlí v kotlince, ale Liberečáci bydlí v superkotlince, mezi Ještědským hřebenem a Jizerskými horami, mezi kterými jezdí městská tramvaj. Táta, když se vrátil z koncentráku, tak přinutil rodiče k návratu do Liberce - bez něj by prý umřel. Nakonec umřel po dalších desítkách let v liberecké nemocnici s vyhlídkou na Ještěd. Babička strávila konec života ve vratislavickém starobinci. Voskovec říkával, že doma je tam, kde si pověsí klobouk, ale skoro by se mohlo říci že vlast je tam, kde vás pochovají nebo rozptýlí. Dneska si už můžete vybrat.

Hodně emigrantů si vybírá právě - svou vlast.

Krásná jako kvítka na modranském džbánku,
těžká, těžká jako vlastní vina
- není z těch, na něž se zapomíná.
Naposledy kolem tvého spánku
padne prudce její hořká hlína.

(Psáno 2.11.2011, aniž jsem původně zamýšlel dušičkové téma…)