čtvrtek 9. října 2014

Mír hbitých letců


Ráno jsme se probudili už v půl šesté, čeká nás další náročný den. Vyhlédnu ven – a do oken se nám z pouště tlačí chuchvalce mlhy. Mlhy! Když Arad je, jak jsem minule poznamenal, známý pro svůj čistý a suchý vzduch… Nelze nikdy úplně věřit všemu, co vám kdy kdo o Izraeli řekne či napíše, ani když to sám zažije (což platí i o autorovi těchto zápisků). Záleží hodně na konkrétním člověku a jeho úhlu pohledu, na konkrétním místě (s přesností od stovek kilometrů do jediného metru) a konkrétním čase (něco se nemění tisíce let, jindy nastane změna během minuty).

Co se týče pouště Negev, tak ta se zvětšuje a zmenšuje podle toho, jak na ni dopadá déšť. Před týdnem pršelo. Poušť se zazelenala nízkou řídkou travičkou. Většina vody odtekla vádími, ale něco vláhy zachytila políčka, něco aradské sady, a velký doušek spolykal Jatirský les, jehož okraj leží asi 15 km od centra Aradu. (Zmiňoval jsem se o něm už v kapitole Mír kasiček.) Býval zde les už v době, když se psala Kniha Jozue. Po odchodu Izraelitů se zde dva tisíce let rozkládala poušť, dokud v ní Izraelský národní fond (KKL) nezasadil první stromky. To se stalo v roce 1964, a dnes, po padesáti letech, na zdejších třiceti kilometrech čtverečních roste na čtyři miliony stromů. Borovic, cypřišů, tamaryšků, blahovičníků, akácií, olivovníků, fíkovníků a rohovníků s dlouhými lusky svatojanského chleba. Uprostřed tohoto lesního masivu se nachází i 20 hektarů Českého lesa. První borovičku v něm zasadila Olga Havlová v roce 1990 během oficiální návštěvy svého prezidentského manžela Václava v Izraeli. Od té doby zde stromky sázeli různí další čeští potentáti či členové jejich delegací, ba i prostí občané České republiky. Ale ponejvíce se činili lesníci z Fondu, kterým od nás prostřednictvím české pobočky KKL přicházejí finanční dary. Ty posílají různé instituce, města i podnikatelé, židé i katolíci, pravoslavní i bezvěrci –  lidé, kerým záleží na tom, aby v Izraeli zakořenil les i mír. To jsou ti praví lidé "kořeny"!

Nově lze stromek v Izraeli zasadit i virtuálně.) Svoje stromky má v plánu vysadit také naše výprava, ale až na samotný závěr naší cesty. Vlastně již dnes odpoledne! Ale do té doby nás čeká ještě několik věcí.


Nejdříve východ slunce, které svým mocným reflektorem začíná mlhu rozpouštět. Na ulicích svítí ještě auta ještě mlhovkami, ale z vysoké modré oblohy nám kyne Měsíc ve své třetí čtvrti. Pod ním se prohánějí vzduchem hbité vlaštovky. Ano, vlaštovky, ne rorýsi, protože jeden z těch modročerných ptáčků s bílým znakem na křídlech, si sedl na římsu okna našeho pokoje, což rorýsové nečiní. Sedl, a zanechal svědectví o své návštěvě – malou hrudku trusu.

Pak vyklizení našeho posledního hotelového pokoje, kde na lůžko pokládám svou poslední jednodolarovku. Přiznávám, že tak činím poprvé, i když, jak jsem byl poučen, je vhodné položit ji tam po každé prospané noci. Ale měl jsem málo dolarů. Z toho jsem si vzal další poučení: Ano, v Izraeli se platí výhradně novými izraelskými šekely (NIS), ale americké dolary (US $) se vždy hodí – ať už si chcete pořídit diamanty anebo vyjádřit dík pokojské…

Čeká nás i poslední snídaně, nalodění do autobusu, a cesta na západ k Beer Ševě. Cikcatovitě se vracíme na pětadvacítku. Mlha nás doprovází dychtivě zezelanou krajinou až k beduínskému městu Arara, načež se zvedá do roztrhaných mraků. To je už osm hodin. K městu Beer Ševa, dvěstětisícové metropoli Negevské pouště, přijíždíme tentokrát z východu. Na prvním kruhovém objezdu nás místo nějakého uměleckého díla či květinového záhonu vítá moderní tank s rozevlátou izraelskou vlajkou. Už jsem Beer Ševou jednou projížděl. Přijíždíme sem opět v neděli, nemůžeme proto opět navšítit vyhlášené velbloudí trhy, jež se konají ve čtvrtek. Ostatně velblouda jsme tu letos viděli jen na výstražné dopravní značce. Copak záplavy, kozorožci, antilopy nebo lidé – velbloud je na negevské silnici nejnebezpečnější překážka. Poměrně nedávnu se tu udála tragická dopravní nehoda, když nepozorný řidič vrazil se svým autem do velblouda na silnici...

Městem jen projíždíme; loučí se s námi na poslední kruhové křižovatce stíhačkou s modrou šesticípou hvězdou na boku. Míříme k městečku Hacerim, do muzea Izraelských leteckých sil. Plocha před vstupem do něj je zaplněna hloučky lidí, snad nových branců a jejich příbuzných. Toto muzeum je totiž také vojenským útvarem, proto nás na ploše mezi 150 letadly doprovází jako hosteska blonďatá vojanda, luxus, který jsme minule neměli. Ale ještě před prohlídkou jsem napravil jednu drobnou nepříjemnost, která mi v roce 2008 pokazila náladu. Tehdy jsem si vlezl do kostry vrtulníku Bell 47, přesněji do jeho vojenské verze H-13 Sioux (znáte ho ze seriálu Mash). Skrz jeho trubky jsem si udělal pár záběrů, a pak se nechal zabrat jedním cestovatelským kolegou, jak v něm sám sedím. Kolega však patřičně nestiskl spoušť, jak jsem zjistil až doma při prohlížení záběrů. Tak tentokrát jsem foťák svěřil do rukou profesionála, pročež mám památeční dokument, že jsem tam byl. Neodolal jsem, a znovu vyrobil další sadu fotografií izraelských historických i soudobých vojenských letadel.

Také jsem si vlezl do vedlejšího letadélka s motýlovými ocasními plochami. (Jde o cvičný izraelský letoun Cukit 645.) Na zadní sedadlo, protože přední obsadila dívenka z našeho zájezdu. Stačila mi však vydat jen pár rozkazů, a už jsme museli jít, aby nám neunikla komentovaná prohlídka. Nu, cítil jsem se v tom kokpitu trošku jako na dětském kolotoči, ale ono to opravdu kdysi lítalo. A lítá, jak jsme si mohli ověřit nad našimi hlavami. Nový poznatek: Pilot má zde k dispozici periskop, kterým se může dívat dozadu.

Ano, ano, už jsem o tom psal, ale jsem tu znovu, a tak asi hodinovou prohlídku popíšu znovu, protože je to nová prohlídka po šesti letech. Úvodní expozice v domku u vstupu se tentokrát rekonstruuje, proto začínáme přímo u bájného Mezka, československé Avie S-199. Čtveřice těchto letadel, vůbec první vojenská izraelská letadla, zastavila na konci května 1948 postup mohutné egyptské kolony, která mířila na Tel Aviv. Stalo se tak na dálnici č. 4 před městem Ašdod, u mostku, jenž dodnes sluje Gešer Ad Halom (tedy "Až pocaď"). A je od tel-avivských pláží vzdálen pouhých 30 km.

Prošli jsme linii těch nejstarších letadel IAF, včetně bájných Spitfirů, taktéž prodaných z ČSR. Pak řadu Gloster Meteorů. Frontu letadel Mystere. Čáru, na které parkovaly v Izraeli vyrobené Kfiry. Zastavili jsme se u několika různých typů letadel Mirage, které nesly hlavní tíhu bojů Šestidenní války. Na přídi jednoho z nich, konkrétně typu IICJ, se skvělo třináct malých červenobílozelených terčíků, označujících sestřely syrských letadel. Dvě řady těch kroužků byly naskádány kolem nápisu Fuerza area Argentina. Argentinci tyto stroje dodali do Izraele někdy v době, kdy se k tomu francouzský výrobce Dassault (dříve firma Bloch) jaksi neměl, a to za přívětivou cenu 1 US $/kus. Pozornost pokojské! Další miráže typového čísla 5 si stavěli Izraelci sami pod jménem IAI Nešer.

Obešli jsme boční řadu ukořistěných arabských Migů. Obdivovali americké hrbaté Skyhawky, obrovité Phantomy a hbité ef patnáctky Eagle. Mlsně jsem obcházel bílé štíhlé letadlo s jedním nasávacím otvorem pod kabinou. Ten otvor měl tvar i rozměry úsměvu žraloka velrybího. Smutného úsměvu, protože jde o jeden ze dvou prototypů čistě izraelského víceúčelového letounu IAI Lavi, který byl vyvíjen v 80. letech. V projektu se utopilo několik miliard amerických dolarů, než byl zrušen. Izrael sám nebyl schopen vývoj zaplatit, a americká vláda od jeho finanční podpory ustoupila, když si v USA kdosi uvědomil, že Lavi by byl přímou konkurencí ef šestnáctky, aneb Fighting Falcona…

Nakonec jsme nastoupili do Boeingu 707. Nikam jsme ale neletěli. Tento největší dopravní letoun izraelského letectva slouží jako promítací kabina, ve které jsme si prohlédli čtvrthodinový film o historii IAF. Tahle letadla vozila osoby se statutem VIP, a také zachraňovala jemenské židy i s jejich kozami. Účastnila se války Jom kipur, dopravovala komanda k zničení velitelství palestinských teroristických organizací. Přepravila do pradávné vlasti Falaše. Jedno z nich bylo velitelským letounem, který kroužil nad ugandským letištěm v Entebe, když tam izraelské úderné oddíly v červenci 1976 úspěšně osvobozovaly stovku rukojmí, totiž izraelské občany a Francouze židovského původu z uneseného letu Air France. Ostatní cestující teroristé z Lidové fronty pro osvobození Palestiny a jejich němečtí soudruzi z Rote Arme Fraktion (občas řízení z území NDR soudruhy z KGB) propustili. Únosce zajišťovala proti případnému napadení i pravidelná ugandská armáda lidožroutského prezidenta Idi Amina. Ale ani to jim nepomohlo.

No, poseděl jsem si v sedm set sedmičce! A dověděl od fešné vojandy i to, že se na opušťák dostane jednou za dva, někdy za tři týdny. Když je jejich bydliště opravdu daleko, odveze je domů armáda autem, jinak cestují civilními spoji – autobusy a vlaky. Kdyby bydlela poblíž, mohla by být doma každý den. Izraelský voják si na opušťák bere vždy zbraň, za kterou je odpovědný. Proto ji nosí vždy s sebou, i když doma může chodit třeba na rande oblečený jak chce.





Na závěr kapitoly jsem si nechal popis prohlídky v protilehlé boční řadě. Tam krom obrovitých transportních letounů hnízdí spousta různých typů vrtulníků. Jeden z nich je muzeem v muzeu. Super Perlon, stroj francouzské výroby, skrývá dokonce hned tři expozice: Výstavku o soutěži mezi tureckými a francouzskými piloty, kteří soupeřili o to, kdo z nich poprvé letecky dosáhne Jeruzaléma a egyptských pyramid (1913). Expozici o jiném leteckém soupeřenín, tentokrát válečném, kdy se roku 1917 střetly poblíž Beer Ševy britské a australské perutě s německými a tureckými. A ta třetí výstava je asi nejdůležitější:


Nad vstupem do pilotní kabiny jsou pod památečním zápisem nakresleny izraelská a egyptská vlajka. A vedle něj jsou umístěny zarámované noviny z roku 1977, a v nich se skví fotografie egyptského prezidenta Anvara Sadata, jak na tomto místě sedí vedle izraelského premiéra Menachema Begina. Během Sadatovy návštěvy Izraele se proletěli tímto konkrétním strojem nad základnou Hacerim, přistáli v Beer Ševě. Pak na této palubě podepsali mírovou dohodu mezi Egyptem a Izraelem. Ta prakticky ukončila desetiletý válečný stav, který po Šestidenní válce panoval mezi oběma zeměmi. Tak ano, americký prezident Jimmy Carter se stal slavným kmotrem smlouvy v Camp Davidu (1978), a potřásal si ruce s Beginem i Sadatem při podepsání závěrečné mírové smlouvy ve Washingtonu (26. března 1979). Ale onen mír, který za navrácení Sinajského poloostrova Egypťanům, dal Izraeli uznání od první arabské země, a možnost průjezdu Suezským průplavem, tak ten mír začal zde, v tomto památném vojenském vrtulníku. (Nemohl jsem si ho prohlédnout minule, protože ona výstava byla zpřístupněna až v srpnu roku 2010.)

Ráno jsem obdivoval vlaštovky, létající v rozpadající se mlze, což byl velice idylický obrázek. Tohle muzeum, naplněné hrozivými a krásnými stroji je vlastně také svým nenápadným způsobem idylické. Lidé, kteří je řídili, prošli hrůzami, a mnozí z nich padli. Ale zajistili své zemi mír. Mír, kterého nebylo možno dosíci jinak než válkou. Izrael to ví. Protože nemá kam ustoupit. Evropa to ještě neví – protože neví, že v boji proti svým nepřátelům kam ustoupit nemá. A že vojenskou agresi není možno řešit nějakými trapnými sankcemi, natož podlézavým přitulováním.

Před jedenáctou se scházíme u autobusu. Čeká nás ještě závěrečné sázení stromků. Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli v nedělní dopoledne 23. března 2014, přemýšleno, dohledáno a zapsáno v Praze na Lužinách dne 9. října 2014.

Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z cesty z Aradu do Beer Ševy.
a z muzea izraelských leteckých sil v Hacerim.
Záběry z muzea IAF z roku 2008.



Jestli se chcete podívat na profesionální fotky z naší letošní cesty po Izraeli, mrkněte na fotogalerii turistického kolegy Martina Salajky,.

Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"

V textu použité odkazy:
Mír aradské stezky
Mír kasiček
Český les
Česká pobočka KKL
Virtuální výsadba stromků v Izraeli.
Mír u Beer Ševy (2008)

Žádné komentáře: