Mír pilných osadníků

Od starověkého sídla Avdat míříme zase na sever ke Sde Boker. Míjíme odbočku k další přírodní rezervaci podobně znějícího jména "Ejn Avdat" (neplést si to!). Bývalo tady sídliště, někdy před pětatřiceti tisíci lety. Dnes se v jeho blízkosti nachází parkoviště autobusů, které je východiskem pro několikakahodinovou turistickou túru v až 200 metrů hluboké rokli. Tentokrát se tam zase nepodíváme, neuzříme chladný proud, tryskající vysoko ze stěny do jednoho ze dvou jezírek, které jsou jedním z pramenišť řeky Zin. Jenže dnes se potřebujeme včas dostat do svého posledního hotelu v Aradu. V nedalekém kibucu Sde Boker se přesto chvíli zdržíme, stojí za to. Už jsem o této lokalitě vyprávěl ve druhém dílu svého vyprávění.

Parkoviště je dnes snad ještě více zaplněno autobusy než v roce 2008. Opět procházíme několik set metrů dlouhou klikatou cestičkou, která se vine mezi lesíky a loučkami směrem ke hrobům prvního izraelského premiéra, ministra obrany, válečníka, mírotvorce a agronoma Davida Ben Guriona a jeho ženy Pauly. Dnes jsou místní paloučky obsazeny lidmi, kteří si tu užívají svého oblíbeného šabatového pikniku, jak už je v Izraeli obvyklé i u světských Židů. Ve stínu spočívají na dekách maminky s malými dětmi, zatímco tatínkové s většími ratolestmi statečně čutají do balonu. Ano, zdejší trávník byl vypiplán na původně kamenité poušti, ale jak jsem už psal: K čemu by byl, kdyby si na něj člověk nemohl sednout! Anebo zahrát si na něm fotbálek.

Ben Gurion pomáhal místní kibuc vybudovat. Sde Boker byl založen roku 1952 skupinou bývalých vojáků, vlastně veteránů válek za samostatnost. Tehdejší premiér si tu postavil srub, v němž od roku 1953, kdy skončil své první premiérské období, žil společně s manželkou, a to až do své smrti. A oba jsou nedaleko něj také pochováni. Přicházíme na plošinu, kde jsou před místním muzeem (původně budovou pro Ben Gurionovu ochranku) ony hroby umístěny. V úctě před nimi postávají hloučky lidí, kteří na náhrobní desky občas položí tradiční kamínek či větvičku myrty. O Davidův hrob je zboku opřen zelený věnec, ve kterém smutně vadnou gerbery. Černo-zlatá stuha prozrazuje, že se zde byla nedávno poklonit delegace ze spolkové země Sasko-Anhaltsko. Možná ve vzpomínce na Ben Gurionovu návštěvu v sasko-anhaltském Lansbergu, kde v roce 1945 řekl Židům (v té době už osvobozeným z koncentračních táborů). Lidem svobodným, avšak stále ještě ubytovaným v utečeneckých táborech. (Ano, zejména němečtí a polští Židé byli po válce bezdomovci, utečenci, a jako takoví byli znovu ubytováni v britských – a německých – ehm, internačních táborech!) Tehdy Ben Gurion těm zoufalým podvyživeným troskám se zničenou minulostí a nejistou budoucností, řekl:

"Nemějte obavy, jestliže uslyšíte, zítra nebo pozítří, že jsou proti vám vyhlašovány nové zákony. Už se pozvedla židovská moc, která bude společně s vámi bojovat za hrdou, nezávislou Palestinu. Slibuji vám, že nejen vaše děti, ale také my, bělovlasí, se dožijeme židovské domoviny.“ A tak se také stalo. Bylo toho dosaženo nejenom bojem, ale i prací. Uvedu ještě jeden citát, který v už roce 1917 pronesl Ben Gurion v souvislosti s vyhlášením Balfourovy deklarace, ve které britská vláda "Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině…": "Země nemůže být dosaženo bez souznění práce a tvořivosti, bez úsilí budovat a osidlovat. Sám hebrejský národ musí změnit toto právo na živoucí a existující fakt."

Hebrejský národ skutečně pilně pracoval, tvořil, budoval a osídlil – i poušť. Do níž můžeme nahlédnout ze zmiňované plošiny i během návratu k autobusu, cestou po vyhlídkové trase nad kaňonem řeky Zin. Směrem k východu se na jejím plochém dně klikatí dvojitý zelený pás kolem koryta občasné řeky, strmé svahy údolí pak přecházejí do vzdálené roviny. Přímo na jih proti nám se v asi kilometrové vzdálenosti zdvihá protilehlý svah. Ten je zde proražen vedlejším kaňonem, směřujícím sem od zmiňovaného Ejn Avdatu. A vida – i mezi serpentinami silnice se zde pokojně pasou či odpočívají kozorožci, jež nevyvede z klidu ani projíždějící autobus. Jiní turisté s ním sjíždějí až na dno vádí, ve kterém se po nedávném dešti vyskytují dokonce i malá jezírka.

Opět jsem si uvědomil, že některá místa stojí za to navštívit opakovaně. I během několika let se dokážou proměnit, anebo i jen během několika dní v týdnu. Která místa? V Izraeli všechna! Minule jsem tu například neviděl ani kozorožce, ani piknikující rodinky. Ani sasko-anhaltský věnec, pocházející možná i z Lansbergu. Tehdy školní výpravy doprovázeli tatínkové s opakovačkami na zádech, letos sem zde zbraně neviděl. Panoval tu mír přímo šabatový. Který jsme museli opustit, protože nás očekávala cesta do Aradu, vzdáleného odsud ještě osmdesát kilometrů. Osmdesát kilometrů, které jsme projeli pouští. Obydlenou pouští!

Na silnici se objevují značky "Pozor, chodci!". Mezi návštěvnickým střediskem a samotným kibucem, jeho poli, výzkumnými středisky a školami, vede asi tříkilometrový úsek, po němž zřejmě pendlují i pěšáci. Možná proto, aby navštívili dětské hřiště, jehož prolézačky a skluzavky jsou umístěny v jednom z hájků. Těch hájků potom vidíme více; i když v nich nejsou dětská hřiště a nejsou ohrazeny zídkou, jsou obklopeny alespoň hliněným valem. A v některých těch hájcích lákají znavené poutníky k odpočinku příhodné lavičky. Jsou to již dříve viděné a zmiňované limany, dnes ještě některé s loužemi mezi stromy. Na fádní rovině se zbjevuje fádní pole fádních solárních panelů. Ano, něco takového do pouště patří. Ve zdejším vědeckém centru probíhá i výzkum fotovoltaických článků. Úspěšný výzkum, který posunuje jejich účinnost a životnost. A kde se hlavně vymýšlí, jak z těch lesklých lánů odstranit prach...

 Kousek za Sde Boker odbočujeme ze čtyřicítky vpravo na silnici č. 204. Okolní pustina pozornému oku prozrazuje, že není tak docela pustá: Ze silnice do ní vybíhají cesty, jež nejsou víc než vyjetými kolejemi. Na svazích hnědých pahorků se rýsují vrstevnicově položené stezičky po ovčích a kozích kopýtkách. Stopy po přítomnosti beduínů, kteří se svými stády putují krajinou po celý rok. Na pastvinách hnědých pasou je, k vyvěrajícím vodám je přivádějí. Začínají na jaře na jednom místě, kde končí zase za rok. Obejdou velký kruh, na jednom místě tedy pasou jenom jednou ročně.


Nedaleko silnice se objevují jakési průmyslové objekty, později se dovídám, že fosfátové doly. Zeleň se zahušťuje, hájky limanů jsou nahrazeny zavlažovanými sady, které se rozrůstají do většího lesíka. Ještě před ním se vlevo zjevují ruiny nabatejské pevnosti. Od Sde Boker jsme urazili asi dvacet kilometrů, a před námi se objevuje osada Jerucham (Yeroham). Uprostřed zahrad svítí bílé vily, na pahorku za nimi se objevuje okraj souvislé městské zástavby, sama osada je až za ním. V biblických dobách tu bydlel Jerocham, zmiňovaný v Letopisech. Na zdejším pahorku se od 10. století př. n. l. rozkládala osada, pojmenovaná po něm – Tel Rachma. Někde pod tím pahorkem se prý nachází  starověká studna zvaná Beer Rachma. Zde je to místo, kde prý Boží anděl přinesl vodu Izmaelovi a jeho matce Hagar. Stalo se tak poté, co byli Abrahámem na naléhání jeho právoplatné manželky Sáry, vyhnáni do pouště. Anebo zde našli pramen. Anebo jim polohu toho pramenu nějaký anděl prozradil… Izmael je považován za islámského proroka a praotce prvních arabských kmenů, které tedy díky této studni či tomuto zázraku mohly vzniknout.

Novodobý Jerucham zde byl založen začátkem roku 1951 jako provizórium pro ubytování židovských imigrantů. Patří mezi jedno z prvních "rozvojových měst". Izrael je zakládal, aby osídlil pohraniční oblasti vznikajícího státu. Zatímco však kibucy, mošavy i větší sídla, byly už od 19. století budovány nadšenými sionisty, sem byli sváženi pováleční uprchlíci z Evropy. Již usedlí židovští obyvatelé se v tuto pustinu příliš nehrnuli. Odlehlost sídla a marné naděje na rozjezd těžebního průmyslu (nebylo co těžit, přes  původní naděje, které vzbuzovala blízkost kráterů Machteš Ramon i ostatních "machtešin") vedlo k jeho stagnaci. Dnes má něco pod devět tisíc obyvatel  Po uprchlících z Evropy sem byli sváženi i imigranti z arabských států a Etiopeje. Autobusy je sem vozily v noci, aby neviděli, do čeho jedou...  Moderní atrakcí města byl jeho starosta z let 2003-2010 generálmajor Amram Micna. Ten byl předtím deset let starostou významnéhho města Haify, tam však v roce 2003 prohrál volby. Po nich odstoupil jak ze starostenského úřadu, tak i z čela Strany práce. Nezahořkl a začal znovu – jako starosta zakopaného Jeruchamu. Poněkud ho vykopal, a od voleb v roku 2013 je poslancem Knesetu za stranu ha-Tnu'a exministryně Cipi Livniové.

Projíždíme téčkovou křižovatku, do které ze severozápadu ústí silnice č. 224, mířící do Beer Ševy. Stáčíme se k východu, objíždíme Jerucham po jeho severní straně. Z turistického autobusu vyhlíží městečko s řadami bílých dvojdomků s červenými sedlovými střechami  uspořádaně a vlídně. Uspořádaněji než beduínské osady, které sledujeme po obou stranách silnice, která se opět narovnává k severovýchodu. Po pěti minutách rychlé jízdy ilegální sídla kočovníků mizí. Objevují se plantáže nízkých zelených listnáčů, snad jabloní. Některé ty řady dokonce vyrůstají z velkých kořenáčů. Aha, asi nějaké zahradnictví. Po chvíli je vystřídají ještě nižší hráškově zelené stromy, vyhlížející jako přerostlé čínské zelí. Nikoli stromy, ale kaktusy! Introdukované opuncie.

Patnáct kilometrů poté, co jsme opustili Jerucham, dorážíme na další téčkovou křižovatku, tentokrát z boku. Silnice č. 204 tu končí, napříč se táhne  meziměstská čtyřproudá dálnice č. 25. Vpravo by nejspíš mělo být už město, soudě tak alespoň podle sloupů městského osvětlení. To však jen osvětluje silnici, které vede k městu, vzdálenému asi kilometr a půl. Jmenuje se Dimona, a asi jste už o něm slyšeli, protože má přes 30.000 obyvatel a je tak třetím největším negevským městem. Samozřejmě, že tady bylo sídlo už v biblických dobách, alespoň dle Knihy Jozue. Moderní osada tu vznikla v padesátých letech 20. století. Šlo rovněž o "rozvojové město", stejně jako nedaleký  Jerucham. Ale snad proto, že šlo o nápad Ben Guriona, nebo že sem imigranti ze severní Afriky přicházeli cíleně, ujalo se. V 80. letech zde byl nejrozšířenější textilní průmysl. Ovšem, když mluvil Ben Gurion o zdejších "textilních továrnách", nemyslel tím tyto továrny, ale nedaleké izraelské atomové centrum. Které dává práci nejen Dimoňanům, ale i Jeruchamům a Aradům.

A my směřujeme právě do Aradu. Takže na této křižovatce odbočujeme vlevo, na severozápad, směrem k Beer Ševě, Dimonu necháváme za horizontem. Silnice se klikatí po dně vádí, na jehož březích se vine téměř nepřetržitá linie beduínského osídlení. Domky z vlnitého plechu, plátěné stany, přívěsy, vše v neladném uspořádání, připomínajícím cikánské osady. Od některých směřují na dálnici prašné cesty, kteréá na ni ústí kolmo. Říkám si: to se asi musí – zejména občas viděným náklaďákům – na tuhle dálnici špatně dostávat! A pokračovat mohou jen v jednom směru, protože oba tahy pětadvacítky jsou tu rozděleny širokým pásmem, případně svodidly.  Dalia nám poskytuje další informace o těchto kočovnících. Některé z nich se pokusím reprodukovat.

Beduínský stan je rozdělen na mužskou a ženskou část. Beduíni jsou muslimové, takže dle svého vyznání mohou mít až čtyři ženy. Obvykle mívají nanejvýš dvě, ale oficiální manželkou může být jen jedna. (Zde má civilní izraelské právo navrch na náboženským.) Svým způsobem je to pro ně výhodné, protože tyto "druhé ženy" jsou považovány za svobodné, a na své děti pobírají sociální příspěvky jako "svobodné matky". Sňatky se uzavírají dohodou mezi rodiči, často když jsou snoubenci ještě nemluvňata. Je celkem přirozené, pokud je muž starší o 40 až 50 let. Děti začínají pást dobytek, školní docházku po pátém ročníku jim musí povolit otec, dívkám případně bratr. Přesto získaly některé beduínky středoškolské i vysokoškolské vzdělání a pracují hlavně jako zdravotnice či sociální pracovnice. Pokud jsou znásilněny, pak jsou za tento svůj hřích zabity. Zdejší beduínové se často živí krádežemi aut, která pak prodávají v Gaze.

Když chcete vstoupit do beduínského stanu, nejdřív zakašlejte. (To nahrazuje klepání.) Vevnitř asi budete překvapeni, jak je tam čisto a pořádek – s ohledem na tu špínu venku. Uvnitř jste host a jste bohatě hoštěn a ctěn. Nikdo vám nesmí ublížit. Pokud však vyjdete ze stanu, je z vás již tato ochrana sňata, a můžete být i zabit, pakliže jste se nějakým způsobem znelíbili.

Po asi patnácti kilometrech odbočujeme z pětadvacítky zase vpravo na severovýchod, po spojnici dvou dálnic, silnici č. 80. Po mostě přejíždíme zářez železniční trati, která vede z Dimony do Tel Avivu a dál po pobřeží až k Nahariji u severních hranic s Libanonem. Vpravo se místo beduínských táborů vylupuje z pouště krásné bílé město, korunované na nejvyšším bodě špičkou minaretu. Je to město Arara (Ararat, Aro'er), které, aby se odlišilo od severní osady stejného jména, se pyšní přízviskem "ba-Negev" ("an-Nakab"), tedy "v Negevu". Jde o čistě arabské, přesněji beduínské město. Postavené izraelským státem pro izraelské beduíny začátkem 80. let jako zatím poslední takový projekt. Bydlí zde asi 15.000 lidí; nezdá se, že by to pro ně byl nějaký koncentrák nebo ghetto. Mladí lidé utíkají do měst i tady, z beduínských stanů, a takhle mají možnost místo do izraelských měst se smíšeným osídlením bydlet mezi svými a na svém území.

Projedeme kolem Arary, a hned se znovu objeví linie uboze vyhlížejících táborů. A to jak kolem osmdesátky, tak i kolem jedenatřicítky, po které pokračujeme vpravo několik posledních kilometrů na východ do Aradu. Vzdálenosti mezi jednotlivými shluky obydlí jsou menší, než samy ty tábory. Krajina je jimi rovnoměrně poseta. Asi se tu všichni neživí krádežemi aut, jak ukazují políčka s řídkým osením. Na natažených šňůrách vlají vyprané šaty. V těchto místech je tedy poušť Negev už osídlena a obdělávána. Zde tedy beduíny. Pracovitými osadníky, kteří se posunují mezi pastvinami. Stejně pilnými osadníky, jako třeba jejich židovští sousedi ve Sde Boker. Doufám, že se nakonec najde nějaké řešení beduínské problematiky, přijatelné jak pro beduíny, tak i pro izraelskou společnost. Věřím v to. I když jsem ten problém nahlížel jen – z oken autobusu.
 

Náhle se vlevo od silnice začíná nad bleděhnědý povrch pouště zvedat sídliště, plné ohyzdných krabic. Čistě židovský Arad, už tam budeme. Ale o něm až příště.

***************************
Prožito v Izraeli odpoledne 22. března 2014, přemýšleno, hledáno a zapsáno v Praze na Lužinách dne 3. října 2014.



Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie ze Sde Boker
a fotografie z cesty ze Sde Boker do Aradu.

Jestli se chcete podívat na profesionální fotky z naší letošní cesty po Izraeli, mrkněte na fotogalerii turistického kolegy Martina Salajky,.

Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"

V textu použitý odkaz:
Mír nad řekou Zin (2008)