Mír v Izraeli

Na nízkém kamenitém návrší porostlém travičkou, ječmenem, a všelijakým býlím se žlutými a modrými kvítky poblíž kibucu Nachšon se hemží pestrobarevná skupinka turistů. Každý z nich třímá v jedné ruce malou zahradnickou motyčku, a v druhé sazeničku borovice středomořské. Dostali jsme krátkou instruktáž, podle které budeme sázet stromky. Náš úkol je lehčí o to, že už máme připraveny jamky, do kterých se stromky mají zasadit. Stačí si jen vybrat. Jenom já mám trochu problém – mám totiž sazeničky tři, a chtěl bych je vysadit hned u sebe. To však není možno, protože polovina důlků je již obsazena stromky, které vysadili naši předchůdci. Nakonec si najdu tři důlky, oddělené mezi sebou vždy jen jediným stromkem, takže vlastně nakonec "u sebe" jsou.

Proč sázíme tady, když v lesním masivu Jatir máme Český les? Protože ten letos nepotřebuje rozšířit nebo obnovit. Je třeba zalesnit tohle místo. Takže tohle místo bude naším českým lesem. A nejlepší by bylo, kdyby se ve všech izraelských lesích objevilo co nejvíce českých stromků. (Což je další důvod, proč tuto zemi navštívit.) Pak bude český les růst po celém Izraeli!

A proč vůbec sázíme? Už jsem to psal: Naše výprava je vlastně ekumenickou misí lidí s různými kořeny, vírami i nevírami, kterou zorganizovala česká pobočka Židovského národního fondu (Keren Kayemeth Leisrael, Jewish National Fund, KKL-JNF). No a ten už asi sto let vysazuje ve Svaté zemi stromky. Většinou dárci pouze posílají peníze, my však jedeme letos právě v termínu výsadby, takže můžeme svůj dar zasadit vlastnoručně.

Otík a Milča

Ivanka

A já hned tři. Jeden stromek zasazuji v zastoupení synka na paměť dvou bratrů, sestry a dalších asi dvaceti příbuzných mého táty, kteří zemřeli v době šoa. Druhý pak v zastoupení dcerky zasazuji na paměť babičky mé ženy a dalších asi pěti jejích tetinek a srýčínků, kteří byli také během druhé světové zavražděni pro svůj "rasový původ". Třetí stromek zasazuji za sebe na paměť mé milé ženy Ivany Kovanicové, rozené Rezkové, která mi v listopadu 2013 zemřela. A kvůli které jsem letošní cestu absolvoval, abych mohl doplnit svůj rukopis o novější pohledy na zemi izraelskou.

Připravené jamky prohloubím, zasadím do nich sazeničky, zahrnu hlínou a pokropím vodou, aby měly do začátku závlahu. Nezůstanou bez ní dlouho – řady jamek se táhnou kolem zavlažovacích hadic, každá jamka je vykopána vedle červeně olemované mikrotrysky, která z hadice míří ke stromku. Kladu ke stromečkům ještě ploché kamínky, které jsem si odtrhl ze skalek cestou od autobusu. Popisuju je černou fixou, aby místní mravenci věděli, komu ten který stromek patří. Do prohlubně u Ivančina stromku ještě vysypu z malé dózičky několik gramů jejího popela.

Protože jsme v Izraeli, má naše konání krom ekologického i biblický rozměr. Židé, přicházející do Země zaslíbené, dostali výsadbu stromů Božím příkazem. A za jeho splnění jim bylo přislíbeno, jak zaznamenal jistý Ezechiel: " Rozmnožím i ovoce stromů a úrody polní, tak že neponesete více potupy hladu mezi národy." Avšak – pomoz si sám, a Pánbůh ti pomůže. A v této zemi může pomoci i modlitba, kterou pro sázející na půdě Izraele složil rabín Ben Zion Chai Uziel:

"Otče náš na nebesích,

staviteli Sionu a Jeruzaléma

a zakladateli království Izraele.

Chtěj, pane Bože, svoji zemi

a poděl ji Tvojí dobrotou a blahovůlí.

Požehnej ji rosou,

vyprošené deště uděl v pravý čas

po horách a údolích Izraele

a zavlažuj jimi každou rostlinu a strom.

A tomuto sázení, které před Tebou dnes sázíme

prohlub jeho kořeny a požehnej je plody,

aby vykvetly z vůle Tvé

mezi ostatními stromy Izraele

k nádheře a blahu.

Posilni ruce všech našich bratrů,

pracujících na zúrodnění této svaté země

a požehnej dílo jejich paží.

Pohleď z výše Své svátosti na nebesích

a požehnej Svůj národ Izrael

a zemi, kterou jsi nám dal,

když's ji zapřísahal našim praotcům.

Amen."

Tak jsme se pomodlili. Možná i díky tomu ranní mlha vystoupala a zahalila ještě v Katzrinu pálící slunko do nízké oblačnosti. Nakonec k našemu dílu přistoupili dva naši bratři z KKL se silnými pažemi, aby je profesionálně dokončili. Správně zahrnuli, mírně udusali, aby kolem každého stromku vznikl malý limánek.

A protože jsme v Izraeli, má výsadba lesů, krom rekreačních, náboženských a dalších šlechetných pohnutek i jeden praktický význam: Lesem nepřátelské tanky neprojedou.
 

Šachar se svým strojem projel bezpečně polem, projel Lesem obránců, ale až k obytné osadě Bekoa se nevrátil. Na dálnici č. 3 vyjel rovnou z polní cesty. Včera, u těch beduínů, jsem si myslel, jak je to asi těžké. Nu, vyjet kolmo na dálnici autobusem, což obnáší zabrat oba jednosměrné pruhy (plus žlutě ohraničený pruh pro cyklisty), a vytočit se tam, aniž by řidič omezil osobní auta a náklaďáky, frčící kolem stovkou, je vskutku obtížné. Hlavně je třeba vyčkat a včas si vybrat vhodnou mezeru v provozu. Nakonec to trvalo jen minutu, než jsme se na Trojku vyšplhali.

Dlouho jsme na ní nezůstali. Na nejbližší světelné křižovatce odbočujeme vpravo na sever, na Čtyřiačtyřicítku. (Aha, takže i jednociferné dálnice občas procházejí úrovňovým křížením!) Zastavujeme na autobusové zastávce. Jeden z účastníků zájezdu vystupuje. Průvodkyně Dalia, na kterou tu už čeká odvoz rodinným autem. Dalia nám celou poskytovala příval informací z historie i současnosti Izraele, zásobovala nás novinkami i vtipy, a zavedla nás na místa, kde ani Jan, jednatel cestovky specializované na Izrael, dosud nebyl. Její poslední vzkaz:

"Izrael je země jako každá jiná. Jezděte do Izraele. Nejlepší odpověď, kterou můžete dát jeho nepřátelům je – turismus!"

Jan ještě Dalii předal obálku se sbírkou od ostatních cestujících, jak jest v Izraeli zvykem. Dolary, šekely, a nakonec i koruny (jinak mi z místní měny zbyla už jen numismatická památka). I korunky se hodí – Dalia často zajíždí do rodné vlasti. Kde se na Národní třídě nebo Václaváku občas náhodně setkává s některými svými klienty, kteří na ni volají, bouřlivě ji vítají a pášou další drobné pouliční výtržnosti. Snad ji tady také někde náhodou či nenáhodou potkám. Šalom, Dalia!

U Ramly se na složité mimoúrovňové křižovatce dvou dálnic a tří silnic vracíme na novou severojižní dálnici číslo šest. Ale ne nadlouho. Už po třech kilometrech se napojujeme na starou známou Jedničku. Dálnici opět doprovází nová, zatím nedokončená železniční trať z Jeruzaléma, která se v těchto místech vznáší nad plochým dnem údolí Ajalon na dlouhatánském mostě. Vlevo nás předjíždí vlak z Beer Ševy; jak se blížíme k tel-avivské aglomeraci, tak se komunikace všech typů proplétají a zahušťují. Šachar nás veze s přehledem odbočkami a zákrutami až k vjezdu na letiště Ben Guriona.

Zastavíme před závorou na místním třípruhém checkpointu. Střeží ji sekuriťák v dopravní (nikoli neprůstřelné) vestě s automatickou puškou, skloněnou v ruce. Jeho kolega nastupuje do autobusu, aby si prohlédl naše tváře. Pouhému označení ekumenického autobusu Czech KKL Group 2014 nelze věřit – cedulku si může přece opatřit každý. Vypadáme důvěryhodně, žádný z našich obličejů není hledán. Pročež je autobus vpuštěn do oploceného areálu letiště, které samo leží na soutoku dvou vádí, jako nějaká vodní tvrz.

Od výjezdu ze stromečkového zasazování u Nachšonu uplynulo pouhých pětadvacet minut. Je 14:55, v 17:55, přesně za tři hodiny, nám letí spoj do Prahy. Jsme tu na minutu, protože tři hodiny jsou pro odbavování letů s EL AL potřebné nejen v Praze, ale i u všech odletů z Izraele. Tentokrát vše proběhlo velice poklidně. Mluvčím skupiny se stal Jan, takže nás čekalo jen čekání v různých frontách. Alespoň jsem měl čas rozdělit si obsah kufru a palubního zavazadla tak, abych se vešel do obou limitů. Jenže kilíčko stále ještě přebývalo! Obtížil jsem tedy vestu oběma foťáky – tím hlavním, Canonem G3, i tím vedlejším, Canonem G2, který má rozbitý displej, takže sloužil jen jako nabíječka. (A nabíjet přes noc dvě baterky bylo skutečně potřebné!) Když už o tom mluvím: Krátce po návratu z Izraele odmítla Gé Dvojka nabíjet a Gé Trojka fotografovat – u té se úplně vyviklala spoušt!

Na zdejším letišti platí to, co na všech mezinárodních letištích: Nesmíte s sebou nosit zbraně a ostré předměty. Silně se nedoporučuje nemístně vtipkovat s úředníky. Jinak platí to, co nám o nich předem prozradila Dalia: "Už to není jako dřív, snaží se být slušní." Slušní (a zároveň nekompromisní) byli už dříve, ale letos byli tak slušní, že si je ani nevybavuji! Na otázky po balení jsme odpovídali jedné úřednici ve dvojicích, já tedy s Bohušem. Bylo to jednoduché, stejně jako minule. Otázky byly vytištěny v češtině, a my jen říkali "Ne" či "Ano". Kufry jsme neprotahovali žádným tunelem, prostě jsme je odevzdali, a dostali je zpátky až na Ruzyni. Co s nimi během té doby kdo dělal, zůstalo tajemstvím. Nicméně ani letos jsme nevybouchli.

Příruční zavazadlo tunelem prošlo, stejně jako moje vesta se všemi fotoaparáty, mobilními telefony, klíčemi i peněženkou. V tom jsem byl důsledný, takže jsem v rámu nepískal. Nejvíce nás asi zdržely fronty před okénky společnosti EL AL. Nakonec jsem po nekonečném čekání obdržel (po předložení pečlivě uchovávané a dobře uložené) elektronické letenky palubní lístek a rozjařeně se vydal do odletové haly. Nejdříve jsem však zamířil na nejbližší toalety. Hlavně abych se na nich převlékl do čistého spodního prádla. Čekaly nás asi čtyři hodiny letu ve vychlazeném letadle, nebylo by vhodné vstoupit do něj zapařen. Také jsem se přezul ze svých pohor do tenisek, přičemž jsem si vyměnil i ponožky. Veškerá má předletová příprava končila ve čtvrt na šest večer, báječných 40 minut před odletem, deset minut před boardingem. Jenže, když jsem vyšel ze záchoda, uvědomil jsem si, že jsem vlastně teprve na začátku své cesty po letištních budovách.

A ouha! Nejdříve mi bylo projíti hraniční kontrolou. Tam se musí člověk, krom pasu, prokázat i vízem. Přesněji propustkou na dobu pobytu. To je ten papírek s modrým nádechem v horní polovině, který jsme letos dostali u kontrolních budek při příletu. (Už se do pasu nedávají razítka, která by mohla rozčílit na hranicích nějaké jiné země, jež je vůči Izraeli hystericky nepřátelská nějakého jiného pohraničníka, který nesnáší Židy, sionisty a jejich přisluhovačské sazeče stromků – možná i v některé zemi EU, kdo ví?) No jo, jenže já si myslel, že tenhle "Stay Permit" je jen lístek, který mi otevře turniket do státu Izrael. (Což taky byl – ale nejen.) Naštěstí jsem ten lístek s tříměsíčním turistickým vízem měl uschován v peněžence na památku. Nějak mi nedošlo, že je nadepsán Border Control, opatřen spoustou informací a důležitých zkratek, čárovým kódem, mou tečkovaně sejmutou fotografií, a na zadní straně dole nápisem "Keep attached to your travel document until exit from Israel". Předložil jsem pas, předložil namodralý papírek, pán za sklem si mě prohlédl, ten pohled ho uspokojil, načež mi vydal podobný lístek do turniketu, tentokráte narůžovělý. EXIT Permit. Mám na něm vytištěn čas 17:17.

Hrnul jsem se tedy kvapně po přístupové rampě. Nádhernou kruhovou budovou, spojující všechny tři zdejší gate, jsem jen proletěl. Nevyčkal jsem umělého deště, který občas padá ze střechy do centrálního bazénku proměnlivé fontány (která je stokrát zajímavější než jakýkoli televizní pořad), pouze jsem v letu vyfotil uklidňující fialově nasvícený vodotrysk. Vnořil jsem se do správného gate, a svoji společnost dostihl už po šesti minutách. Právě začínalo naloďování. Letiště Ben Gurion je poměrně malé, od hranic až k nástupním chobotům do letadel je to asi jen půl kilometru.

Usadil jsem se na přiděleném místě v levé části letadla, naštěstí v řadě za nouzovým okénkem. (Naštěstí ne proto, že bych jím chtěl vylézat, ale protože je tam pro nohy asi o deset centimetrů více místa.) V patřičný čas letadlo odstartovalo, tentokrát směrem od Evropy, takže jsme nad moře stoupali širokým obloukem. Na zemi už panovala tma. Pod námi se otáčely světelné ostrovy zářících měst, tentokrát jsme nechali Tel Aviv stranou. Za chvíli jsme byli nad temnou plackou moře. I když jsem seděl na prostředním ze tří sedadel, měl jsem dobrý výhled okénkem na různobarevné pásy oblohy. Připadal jsem si jak Gagarin. Pruhy oblohy, rudé po již zapadlém slunci, se střídaly s pruhy tmavých mraků a azurové oblohy nad nimi. Jak jsme letěli dál, barvy se měnily, střídaly, až byla nahoře černá a dole černá.

Špinky izraelské půdy už zpoza mých nehtů zmizely. V duši však zůstane vzpomínka na tu zemi krásnou, zemi milovanou, kde věčně šumí lesy a rozléhá se mír.

Ano, v Izraeli je mír. A mír je Izrael.

Prožito v Izraeli v nedělní odpoledne a navečer dne 23. března 2014, přemýšleno, dohledáno a zapsáno v Praze na Lužinách dne 16. října 2014, zatímco se nad Izraelem klene mír.

(Tak, a teď ještě z těch 122 textů, které jsem za roky 2006, 2008 a 2014 vyrobil jako články do Neviditelného psa a pro svůj blog musím udělat knihu, která by měla někdy během příštího Purimu, tedy v březnu 2015, vyjít v nakladatelství Beletris. Držte mi palce.)

Díky za přípravu Ekumenické mise patří paní Zoše Vyoralové, ředitelce Židovského národního fondu - Keren Kayemet Leisrael v ČR
a cestovní kanceláři ALEA Tours & Trade, která naši cestu organizačně zabezpečila.
Zvláštní poděkování pak patří  škole potápění ALEA Divers, kde jsem se naučil grify, jak se potápět u korálového útesu.

Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z cesty z leteckého muzea Hacerim přes Les obránců u Nachšonu až na letiště Ben Guriona.

Jestli se chcete podívat na profesionální fotky z naší letošní cesty po Izraeli, mrkněte na fotogalerii turistického kolegy Martina Salajky.

Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"