Mír lesů

Z muzeální letecké základny se vracíme kolem fotovoltaické elektrárny, zastrčené mezi sad nízkých stromků zpátky k Beer Ševě. První kruhová křižovatka s mirážně se tvářící stíhačkou nás vystřelí směrem na sever. Míjíme řadu velkých třípatrových, snad činžovních, vil se sedlovými střechami. Zde netypickými červenými taškovými střechami, na nichž leží solární ohřívače vody. Projíždíme kolem rozestavěného sportovního stadionu. Beer Ševa roste. Rostou kolem ní i lesy. Jedním z nich je vpravo od cesty asi půl kilometru široký pás mezi železnicí a silnicí č. 40, táhnoucí se v délce kolem deseti kilometrů. Je to zvláštní les, protože ho tvoří sada limanů se vzrostlými stromy. Limany se objevují i vlevo, nízké keříky dávají tušit, že už brzy se Dudaim Forest patřičně rozšíří. Blízké městečko Lahavim tak bude obklopené lesy: Na západě Dudaimským a na východě Německým, který vybíhá z lesa Lahavského.
Jedeme kolem šťavnatě zelených polí s ječmenem. Nad nimi krouží hejna čápů; zdá se, že voda zachycená v limanech má i žabí osazenstvo. Stále ještě projíždíme severní částí pouště Negev! Či přesněji územím, které bylo pouští před šedesáti lety…

Po půlhodince sjíždíme na odbočce k Deviře vpravo ke shluku krabicovitých budov. Jakási cestovka na svých výkladních skříních nabízí cesty k Moři života, obchůdky nás lákají utratit poslední šekelíky za plyšová zvířátka, hadrové panenky a panáčky s keramickými hlavičkami, skleněné žabičky a jinou bižuterii. Vedle si můžete pořídit bronzově se tvářícího koníka, plastový reliéf víly či rozesmáté umělohmotné, ehm, dívčí trpaslice. Jenže je půl dvanácté, čas na něco malého k jídlu. Dávám si pro mě neznámé (ale lákavé) něco. Dobrotu na rozhraní mezi pirohem a palačinkou. Je sladká, teplá a jsou v ní mandle. Ke stolku mi ji přinese obsluha i s horkým černým čajem a vyžádaným mlékem od krávy. (Tedy nikoli sojovým.) Z posledních drobných odpočítám 24 šekelíků. Trpaslice mají smůlu.

Po hodinové přestávce pokračujeme po čtyřicítce na sever. Od dálnice národní se tato dálnice meziměstská liší více než naše silnice pro motorová vozidla od dálnic. Krom povolené rychlosti i tím, že její křižovatky jsou úrovňové, vybavené semafory. Cesta rychle odsejpá, rychleji než tanku, naloženému na tahači. Od Dalije se dovídáme, že záložníci chodí do svých pětačtyřiceti let na pravidelná vojenská cvičení každý rok až na 35 dní. Během té doby je jim placeno zdravotní pojištění podle jejich platu, a to i dobře vydělávajícím podnikatelům. Dobrovolně se cvičení můžou zúčastňovat i po pětačtyřicítce. Existuje také dobrovolnická služba v armádě, která je umožňována i zahraničním zájemcům.

Přejíždíme na novou národní dálnici č. 6, zrychlujeme na povolenou rychlost 110 km/hod. Cesta ubíhá ještě rychleji, i, když ne tak rychle, jako Ef patnáctkám, jež stoupají vzhůru nad mandarinkové plantáže. Startovaly na nedaleké Air Force Base 8 v Tel Nof (či Ekronu, dříve Aqiru, jak se to tu jmenovalo, když zde měla základnu RAF) a kříží naši cestu zleva doprava. Letadla zakrouží nad dalšími lesy, které se táhnou odtud až k Jeruzalému: Britský park, Francouzský park Adulam, Americký park nezávislosti, Beginův park, Rabinův park, a přes Ajalonský park se vrací zpátky. Mine přitom další nejmenované lesy (z nichž mě zaujal společný Mexicko-brazilsko-argentinský park), vysazené péčí KKL. Ty spolu s přírodními lesy tvoří zelený ostrov, který se táhne asi třicet kilometrů odtud až k západním čtvrtím Jeruzaléma. Tam se rozrůstá Les mučedníků. K současnémi milionu stromů se má dosázet ještě dalších pět milionů – jeden za každého z Židů, kteří byli vyvražděni nacisty a jejich pomocníky během druhé světové…

To už jsme na úrovni města Jesodot. Stáčíme se za letadly na východ. Přejíždíme na dálnici č. 3, která směřuje k Latrúnu. Na sever od nás se nachází obec Chulda, jež byla založena roku 1930, ale židovští osadníci se tu začali usazovat již od roku 1908. Už v té době zde začali s výsadbou prvního novověkého plánovitě vysazeného lesa! Chuldský les, ukrytý za nízkým úvalem, míjíme asi v kilometrové vzdálenosti. A míříme ke svému lesu u osady Nachšon.

Název tohoto kibucu prý znamená "Odvážlivec" či "Průkopník“ aneb "Pionýr". Byl založen roku 1950, rok po skončení války za nezávislost (přesněji války za existenci). Leží prakticky na hranici příměří, dojednaného r. 1949 s Jordánci, necelé dva kilometry od latrúnské pevnůstky, která zůstala také v jordánských rukou. V té době byla také vysídlena většina zdejší arabské populace. Populace, jejíž příslušníci začátkem roku 1948, ještě za britského protektorátu, ostřelovali koridor do obleženého Jeruzaléma. (Od té doby nechce Izrael nic slyšet o "mezinárodní ochraně" jeruzalémského území.)

Kibuc Nachšon se jmenuje dle operace Nachšon, která měla v dubnu 1948 prolomit arabskou blokádu Jeruzaléma. Protože ještě neexistoval stát Izrael, provedly ji jednotky Hagany. A byla to první židovská vojenská operace klasické konvenční války, které se účastnily tři prapory. Budoucím Izraelcům se podařilo zajistit průjezd Latrunským údolím, i když jen dočasně.

A ta operace byla nazvána dle jistého, přímo biblického Nachšona. Kterýž byl synem Aminadabovým, v osmé generaci potomkem Abrahamovým, v páté generaci předkem Davidovým a v 31. generaci předkem Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš, syn Davidův, syn Abrahamův (a tedy i syn Nachšonův) – jak si svědomitě zapsal jistý Matouš…

Ale nakonec až do Nachšonu nejedeme. Šachar sjíždí z Trojky už u předcházející osady Bekoa (Beko'a, Bkoa). Podjíždí dálnici, a ještě před vesnicí zakrouží na kruhovém objezdu. A vyjede znovu na Trojku! Cožpak jsme přejeli? Ale ne, to se jen vracíme ke sjezdu z dálnice na – polní cestu. Psal jsem, že národní jednociferné dálnice mají pouze mimoúrovňové křižovatky? Ano, to mají. A taky sjezdy na polní komunikace, na které jsem zíral u beduínských osad před Aradem.

Houpavě jedeme kolem nízkých keřů, až se nám vlevo objeví vzrostlý les. Jeho náruč obepíná výstavní vrak neidentifikovaného dvoumotorového transportního letadla, u něhož nás čeká osobní auto, které nás pak navádí k místu výsadby stromečků. Projíždíme za ním kolem Lesa obránců. Mezi stromy zde na skalnatém podloží stojí památník oněm neznámým obráncům, obrněný polopásový transportér typu "rakvička". Nachází se na něm mapka bojové oblasti a podrobný popis v hebrejštině. Kamenný obelisk uchovává na věčnou památku jména asi patnácti padlých. V lesíku jsou připraveny lavičky pro poutníky, kteří by svá auta zastavili na přiloženém parkovišťátku. Ale nespočineme zde, máme před sebou ještě důležitou práci.

Prokličkujeme lesíkem, za kterým se rozkládá pole. Šachar několika cikcakovitými pohyby nasměruje svůj obrovitý autobus na protisměrnou polní nezpevněnou cestu. Ta se neustále kroutí v šílených zatáčkách, které se obracejí i v úhlu až 250 stupňů. Počítal jsem je – ta poslední, šestá zatáčka, byla nejhorší. Z pole obilí jsme se dostali do pole kamenů, přibližujících se na dotek karosérii. Šachar nakonec zastaví u skalky, kde na nás čeká průvodcovské auto z KKL. Poslední asi kilometr od lesa nám trval přesnědvacet minut. Ale autobus nemá ani škrábnutí. Šachar je na svůj autobus opatrný! Jdeme pěšky ještě asi deset minut dalšími klky cesty, kterou nejspíš naplánoval šílený zahradní architekt. A konečně jsme na místě. Tam, kde vlastnoručně zasadíme své stromky. Zde, ve skalnatém poli, které křižují tmavé linie závlahových hadic. Na sever od Lesa obránců, na jih od Lesa ha-Maginim, který se rozkládá na návrší nad údolím Ajalon, kde (jak Samuelova kniha nám povídá) si to spolu rozdával s Pelištejci už král Saul.

Z přepravky si vybírám tři nejkrásnější sazeničky borovice středomořské. Čeká mě nejkrásnější i nejtěžší okamžik mé třetí cesty po Izraeli.

Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli v nedělní odpoledne 23. března 2014, přemýšleno, dohledáno a zapsáno v Praze na Lužinách dne 13. října 2014.

Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z cesty z leteckého muzea Hacerim přes Les obránců u Nachšonu až na letiště Ben Guriona.

Jestli se chcete podívat na profesionální fotky z naší letošní cesty po Izraeli, mrkněte na fotogalerii turistického kolegy Martina Salajky,.

Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"

V textu použité odkazy:
Mír na Latrúnu (2008)
Mír u Latrúnu (2006)