28. října 1918 se na liberecké radnici ženil můj židovský dědeček Otto Kovanic s mou křesťanskou babičkou Emčou Vobořilovou. Děda v té době sloužil v dolních libereckých kasárnách jako voják c.k. armády. Traduje se, že novomanželé šli na svatební cestu pěšmo od radnice Pražskou ulicí na Tuchplatz. Dědeček si svou uniformu pro tento účel ozdobil trikolorou. Zastavil je nějaký Němec. A prej: Was is das? Děda na to hrdě odvětil: Což nevíte? Máme republiku! Tolik rodinná sága.
Ale faktem také je, že příslušný oddací list nese datum 30. října 1918!!! Což by mohlo vysvětlovat podivuhodnou skutečnost, že děda už věděl o vyhlášení čs. samostatnosti, které proběhlo onoho osmadvacátého až navečer. Naskýtá se dvojí možný výklad: Svatba proběhla skutečně už 28. října, ale na matrice ji zaregistrovali až o dva dny později. Fámy o uznání samostatnosti našeho samostatného státu se šířily ten den už od deváté hodiny ranní, a děda mohl mít k dispozici vojenské telegrafické zprávy.
Anebo se s babičkou brali skutečně až 30. října. Jejich vztah byl totiž přijímán s nelibostí oběma rodinami: Jak dědovou židovskou v Kolíně, tak babiččinou českou z Vratislavic. Což byl pro oba závažný problém. V té době totiž nemohly v rakouské části mocnářstí probíhat sňatky snoubenců mladších 24 let bez souhlasu rodičů, a minimálně můj dědeček ho od svého otce neměl. Ani v popisované době – kdy už byl měsíc na světě můj strýček Otík! A tak si říkám, jestli mí vlastenečtí prarodiče nevyužili revoluční doby k tomu, aby si svůj sňatek prosadili.
Ta doba byla v českém pohraničí totiž hned tuplovaně revoluční, protože 29. října vyhlásili Němci nezávislou provincii Deutschböhmen. Hlavním městem a sídlem parlamentu se stal Liberec. Toto se stalo známým právě 30. října, v den, který je v matrice zaznamenán jako svatební Otíka a Emči. Německý stát, k němuž liberečtí Němci vzhlíželi, měl v té době zákony volnější a v lecčem pokrokovější. Třeba i v pohřebnictví.
Dalším faktem totiž je, že už od konce devatenáctého století bývali čeští Němci začasté loajálnější k Německu než k vlastnímu státu. Ti liberečtí v tom přímo vynikali. Císařpánovi se při návštěvě Liberce v roce 1891 například hrubě nelíbilo, že jedno z místních náměstí se jmenuje Bismarckovo, či že městští policajti chodí v uniformách policajtů berlínských, nikoli vídeňských. Což byly jen vnější znaky hlubokého německého nacionalismu místního městského zastupitelstva, jež, jak historikové uvádějí, "nabýval protirakouských rysů". František Josef I. se tenkrát našňupnul, výsledkem čehož bylo to, že v příštím roce roce celou slavnou libereckou radnici rozpustil a správu města převzal hrabě Thun. Nu, vídeňské vládě se k tomuto kroku hodil zpackaný atentát na Franze Josefa, kdy v noci před císařovým příjezdem do Liberce vybuchly na železničním viaduktu v Horním Růžodole (kam dnes směřuje ulice 28. října:) dvě nálože.
Tolik k možným důvodům, proč chtěl vídeňský spolek stavět vpodstatě ilegální krematorium ausgerechnet v Reichenbergu. Anebo obráceně: Proč liberecký starosta MUDr. Franz Bayer (jenž se svého úřadu ujal v roce 1893 jako první starosta, nastupující po císařském protektorátu) hledal pomoc u vídeňského spolku...
I v Čechách jsme měli pokrokové muže, například novináře, básníka, dramatika, překladatele, libretistu, divadelního režiséra, ředitele Národního a Vinohradského divadla, poslance a odbojáře Jaroslav Kvapila. Jenž byl rovněž prvním předsedou české "Společnosti pro spalování mrtvol" (zde asi našel Ladislav Fuks název pro svou novelu "Spalovač mrtvol"). Později se spolek přejmenoval na lidštější "Krematorium", dnes je to "Společnost přátel žehu", jejímž ústředním heslem bylo "Pokrokově žít, pokrokově odejít!".
A v krematoriu, které bylo "jeho dítětem" se pokračovalo v dosud stále ještě nezákonnému spalování. Protože dokud nebyl přijaty zákony Republiky československé, platily pro danou oblast dosavadní zákony rakousko-uherské.…
 |
| Otta s Emčou 1955 |
Alespoň v tomhle si mohli rozumět. Tedy do doby, než Němci začali pokrokově spalovat miliony lidských mrtvol v koncentráčnických krematoriích.
Psáno v Praze na Lužinách dne 28. října 2014
