Kulaté stoly

Před pětadvaceti lety jsme prožívali euforii. Získali jsme svobodu, měli novou vládu národního porozumění, "Saša" Dubček vedl Národní shromáždění a "Vašek" Havel seděl na Hradě. To bylo obzvlášť rozkošné, ta představa, že Havel je prezidentem.

Pamatuju se, jak poprvé, když jsem v televizi uslyšel úvahu o tom, že by se prezidentem měl stát Václav Havel (někdy 9. prosince 1989), jak jsem se smál, až jsem se doslova svíjel na podlaze. Představoval jsem si, jak bude Havel projíždět vlastí, jak budou kolem silnice stát děti z mateřských školek, a jak jejich chovankyně budou ke stáru vzpomínat:

"Čekali jsme na průvod pana prezidenta Václava Havla v rozkvetlé aleji. Už se přiblížilo jeho auto. Když jelo kolem, zpomalilo a zastavilo. Vystoupil z něj pan prezident. Hned jsme se všechny děti kolem něho seběhly a on se nás ptal, jak se nám ve školce líbí. Líbí, líbí!, volaly jsme. Pan prezident mne pohladil po tvářičce a věnoval mi tento peníz." Devadesátiletá Anna H. pak otvírá škapulíř a vyndává z něj zašlou minci. USA pojmenují jednu ze svých budoucích letadlových lodí "President Havel". A takové podobné veselé představy mne napadaly.

Ta porevoluční euforie pro mne skončila už v pátek 5. ledna 1990. Ten den se poprvé svobodně sešlo Hnutí za občanskou svobodu. Jan Štern (starší) tam tehdy přinesl novinku: Právě bylo rozhodnuto o charakteru připravovaného nového volebního zákona. Volby budou podle zásady poměrného zastoupení. Budou se tedy volit jednotlivé strany, nikoli osobnosti.

Přitom jsme očekávali, že bude zvolen způsob většinový, ve kterém by v každém volebním obvodu vyhrál jediný kandidát. Bylo jasné, že převážně by šlo o kandidáty Občanského fóra. Bylo však též evidentní (pro toho, kdo měl mozek v hlavě), že OF je jen přechodnou formou, tmelenou dohromady revolučním protirežimním postojem. Bylo jasné, že časem se OF rozštěpí a vzniknou nová politická uskupení: liberální, konzervativní, sociálně demokratické i reformě komunistické. Tyto všechny proudy byly v OF (dědičce Charty 77) zastoupeny. Reálná KSČ by utřela pysk, protože by nezískala jediného poslance. Budoucí parlament by byl složen pouze ze zástupců demokratických stran, které by vzešly z OF.

"Proč se nebude vytvářet volební zákon na základě většinového systému?" ptal jsem se tehdy. "Vždyť by komunisti šli konečně od válu!"

"No právě," bylo mi odpovězeno. "Komunisti s takovým zákonem nesouhlasí."

"Jak nesouhlasí, vždyť snad přece prohráli, proč by s tím měli souhlasit?"

"V jednání u kulatého stolu s tím nesouhlasili."

My prosťáčci jsme mysleli, že revoluce skončila vítězně, že nové demokratické síly ovládly vývoj! Avšak komunisté nesouhlasili se svým odchodem do nicoty, muselo se jim ustoupit. Dokonce vznikl nový zákon o politických stranách ((15/1990 Sb.)), jenž nabyl účinnosti již 23. ledna 1990. Tento zákon definoval podmínky, za kterých mohou vzniknout nové politické strany. (Přípravný výbor musel například předložit petici s tisícem podpisů a nová partaj mohla mít jen takové programové cíle, "které nesmějí být v rozporu s ústavou a zákony"). Zákon ovšem petrifikoval staré partaje – tedy celou Národní frontu, včetně KSČ! Plus "vítěze revoluce": "Občanské fórum a Veřejnost proti násilí jsou politickými hnutími podle tohoto zákona." (Přičemž "politické hnutí" se významově i prakticky rovnalo "politické straně".)

Mnohem později jsem se dověděl, že ještě více, nežli otřesení komunisté (komunistický premiér Marián Čalfa jim moc nepomáhal, už v lednu 1990 vystoupil z KSČ, stejně jako dalších devět ministrů s "rudým řidičákem"), bojovali za uznání existující Národní fronty – lidovci! Agenti KSČ ve vedení Československé strany lidové (v listopadu 1989 mírní kritici režimu) se báli, že by odešli na hnojiště dějin společně s komunisty…

Mladá fronta z 11. června 1990

Takže svobodné červnové volby proběhly podle zákona, který byl účelově připraven tak, aby na něm neztroskotali komunisti a tak nám zůstali soudruzi zachováni. V těch volbách byli vlastně na území České republiky druzí – i když s velkým odstupem za OF.

Ještě něco nám zůstalo zachováno, to, co je tradičním nešvarem české politiky: Totiž kabinetní politika! Politika, kterou za první republiky ze zákulisí řídila Velká pětka, za druhé republiky polofašistická Strana národní jednoty, za bolševika Politbyro ÚV KSČ, za trvání opoziční smlouvy Velká dvojka (ČSSD+ODS), později různé koaliční "Trojky" a "Devítky", ale hlavně neviditelné pařáty "lobbistů", "šibalů" a "kmotrů".

A v době těsně porevoluční tuto tradici nesly ne snad přímo tajné, ale utajované "kulaté stoly". Kolem kterých probíhala jednání s vítěznou(?) revolucí a poraženou(?) Národní frontou. Jednání, jejichž výsledky byly pak hierarchickým systémem "demokratického centralismu" OF proláknuty až do hlasování poslanců, a pak tedy demokraticky přijaty.

5. ledna 1990 pro mě skončila Sametová revoluce a začaly politické kšefty.

Avšak nenaříkám. Cením si toho, že jsem já i moje děti získali svobodu.  

Psáno v Praze na Lužinách ve dnech 5. a 6. ledna 2015

K tématu viz i Šamanovo doupě z 20.1.2010 Proč jsme nezakázali komunisty.