Blízký vodopád

(Golany na vlastní kůži)

Úspěšně jsme vyklouzli z přírodní rezervace / národního parku Gamla, kde jsme toho spoustu prosmejčili. Sice smejčili, leč neprosmějčili zcela. Kreslená mapka, vydaná nám u vchodu, nabízí totiž ještě vyhlídkovou cestu "Daliyot Path", vinoucí se nad hranou fotogenického jižního údolí Daliyot. Kdybychom měli ještě čtvrthodinku času, mohli jsme po ní zaskočit k další vyhlídce na starověkou Gamlu. Z jiného úhlu bychom tak mohli obdivovat pohled na izraelské město, které se bránilo útočníkům do posledního dechu. Na tomto místě je symbolicky umístěn památník novodobých obránců Izraele. Bronzová tabulka na neopracovaném kameni sděluje, že je věnován obětem teroru a padlým vojákům.

Giv'at Bazaq za ohradníkem

Kdybychom měli ještě více času, podle legendy dvě hodiny, mohli bychom dojít až k vyhlídce na vodopády Bazelet, vedlejšího přítoku říčky Daliyot. Byli bychom právě v půlce cesty k dalšímu parkovišti u silnice 861. (Na mapě to tak drasticky nevypadá, avšak cesta se dost drasticky točí nad Daliyot Stream.) A tady bychom mohli nastoupit na autobus, který by sem přejel od parkoviště u vchodu do rezervace. Pokud bychom byli klienty nějaké turistické cestovky. Jinak by nám bylo jíti nazpět k zaparkovanému vozu. Podle legendy bychom se tak prošli 3,5 km celkem, podle mapy.cz 4,5 km – jedním směrem. I v tomto případě absolutně neplatí udávaná délka poutě, avšak absolutně platí čas, udávaný na její zdolání. (Zdá se, že délka byla původně v mílích, a jen pro jeden směr. Na plánku ji nelze naměřit ani odhadnout, jest malován v perspektivě leteckého pohledu…)

Míjíme odbočku vpravo, kudy do hlubin Gamly míří silnička pro "reserve vehicle only". Silnička končí otočkou u repliky římského katapultu. Tudy jsem chtěl v případě Janiny vyčerpanosti pro ni sjet, což by nejspíš vyvolalo určitý logistický problém: Cestu totiž zahrazuje závora, zajištěná bytelným visacím zámkem. Klíče od něj má zřejmě místní horská (zde spíše "dolská") služba; nějak bychom se museli domluvit.

Giv'at Bazaq za dolmeny

 Za obslužnou komunikací se směrem k jihu táhne minové pole, na severu vystupuje několik desítek metrů vysoký pahrbek, zvaný Giv'at Bazaq (Givat Bazac, 497 m n. m.). Kolem něj se po obou stranách silnice rozkládá 3,5 čtverečních kilometrů velká oblast, kde se nalézá více než 200 dolmenů. Tak jednak jsme už dosti nadolmenovaní, jednak na úzké silničce není kde zaparkovat, a jednak jsem si informace k tomuto nalezišti dohledal až teď, při svém písání. Podle nich archeologové bedlivě prozkoumali devět zdejších dolmenů, až v desátém našli kostru, ovšem bez hlavy a jedné nohy. Jestliže jsem minule psal, že přesnějšímu datování vzniku dolmenů by dopomohly kosterní pozůstatky, pak tyto pozůstatky datování nepomohou – pocházejí z pozdějšího období než samotný dolmen. A teprve nyní si uvědomuji, že jsem onen fotogenický pahrbek vlastně snímali dolmení cestou ke vzdálenému vodopádu, takže sem mohu dát jeho obrázky. Onen pahrbek je nejspíš přírodního původu, avšak jeho tvar mi neodbytně vnucuje asociaci na mnohem mladší (a mnohem kupovitější) tely, které vznikly nahromaděním mnoha archeologických vrstev… 

Po několika minutách přijíždíme k téčkové křižovatce se severojižní spojkou č. 808. Přijeli jsme od jihu, teď zatáčím na sever, abychom nejeli po stejné trase. Tak jsem si to naplánoval, jenže v tom plánu jsem ještě počítal s návštěvou obce Kacrin (Katzrin, Qazrin), hlavního městečka (7.000 obyvatel) Golan. Místní vinerii jsem navštívil už před deseti lety, teď jsem chtěl obhlédnout vykopávky starověkého Kisrinu. Ale pro dnešek toho máme už oba (já, i Janina krvinka) dost, pojedeme rovnou domů,do Tiberias. 

Značka "Pozor, tanky přes silnici" mě přinutí zpomalit. Přes silnici tanky sice aktuálně nejedou, ale táhnou se přes ni blátivé stopy po strojích, které ji nedávno přejely. A když už tak pomalu jedeme, všímám si vlevo od cesty parkovací plošiny s jedním autobusem a jakýmsi obeliskem. Že by tady byl avizovaný památník 7. tankové brigády? Ta zde v jomkipurské válce (říjen 1973)  úspěšně vzdorovala desetinásobné převaze spojených arabských vojsk. (O něco severněji působící brigáda Barak s 57 tanky zastavila 600 syrských tanků.) Na pomoc přišly tehdy Syřanům ještě irácká tanková divize plus jordánská tanková brigáda plus marocká obrněná brigáda. Plus dvě palestinské speciální jednotky Al Fatah. Arabové zde v největší tankové bitvě po druhé světové tehdy přišli o téměř 1.500 strojů. Izraelci měli na Golanech celkem 250 tanků. Prakticky všechny byly zasaženy – a 150 se jich podařilo (často pod palbou) opravit. Teď se nacházíme asi sedm kilometrů od linie zastavení palby z roku 1974, přesněji, od linie UNDOF Alpha. A letos se blíž už nedostaneme. Linie Bravo, druhá linie zdejších mírových sil OSN, za níž už je změtí občanských, národnostních a náboženských válek zmítaná Sýrie, je ještě o kilometr dále. Na Golanech je dnes mír, na tankodromu se popásají krávy, a my se zastavili u jiného památníčku.

Dva podlouhlé kameny svírají několik kolmo postavených šestistěnných stél – v blízkosti nejspíš tuhla láva. Jsme u vyhlídky na vodopád říčky Ayit. Zatímco k vodopádu Gamly jsme se museli trmácet dva kilásky tam a o něco méně zpátky, tady je hučící vodopád jen několik kroků od parkoviště. A hučí skvostně, však v noci pršelo. Je sice vysoký jen asi deset metrů, ale můžeme si na něj skoro sáhnout. Také si do něj sahám, lépe řečeno do vody, než se zřítí do hloubky. Přes potok totiž vede bytelně se tvářící dřevěná lávka s kovovým zábradlím. Cesta, kolem které rostou pestré květy, mne vede přes lávku k druhému výhledu. Tady není vidět samotný vodopád, ale to, co provedl potok Ayit: Prokousal se přírodní, zřejmě čedičovou, klenbou, jejíž zbytky působí velmi architektonickým dojmem. Mohla tu být pod zemí dutina, přírodní chrám, tak to na mne působí.

Abych si mohl sáhnout do té vody, a abych také mohl sejmout co nejlepší obrázek, sešplhal jsem pod onu lávku. Pohled na pěnící se vodu, ozářenou v protisvětle klesajícím sluncem, které bylo skryto za tunelem zelených keřů, byl nádherný. Méně nádherný byl pohled na kovové podpěry, jež měly zpevňovat mostek. Od kamenného podkladu totiž byly odtrženy a z lávky vlastně visely dolů. Ještěže jsme tak málo obědvali, a ještěže tudy nejezdí tanky…

Času na prohlídku této kamenné a vodní krásy máme dost, žádná závora tady nespadne. Samozřejmě krom závory slunce. Je už půl šesté, a do Tiberias to máme přes čtyřicet kilometrů. Naštěstí už platí letní čas, takže slunko zapadá až kolem sedmé, na rovince, u moře. V proláklině Kineretu tedy už v půl sedmé. Je nejvyšší čas odjet, pokud se chceme do hotelu vrátit za světla. Dnes nás ještě čeká balení, a pak bychom se chtěli někde venku pěkně navečeřet.

Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli na velikonoční pondělí 28. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách v pátek 19. srpna 2016.

*
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***
Aktuální PS: Správa Pražského hradu zavedla tento týden "bezpečnostní opatření" k ochraně vzácné památky. Hmmm, nu, nakonec, když jdete na Hrad ráno nebo večer, a když to vezmete od Klárova po Starých zámeckých schodech, tak ani nemusíte čekat. A když půjdete tudy, tak polední dvě stě metrů dlouhou frontu absolvujete za deset minut. Strážci pořádku jsou vybaveni skenery. Čučí do batohů, ale jsou dost otrávení. Kdyby někdo chtěl pronést na Hrad bombu, tak by ji asi pronesl. Ale proč by to dělal, když ji může odpálit u té uměle vyrobené fronty, že? Typická ukázka evropské zabedněnosti. V Izraeli jsem si užil spousty bezpečnostních kontrol. I při vstupu k Západní zdi, nejsvětějšímu místu židovského náboženství. Nejdéle jsem čekal snad pět minut, když nás přijelo čtyřicet turistů autobusem. Jinak jsou brány velice průchozí. A velice bezpečné. Krom skenerů tu fungují i bezpečnostní rámy, případně rentgenové tunýlky, jako na letišti. A také fungují bystré oči vskutku vytrénovaných bezpečáků s dlouhou a bohatou praxí. Ti se hlavně dívají po lidech, jak se chovají, a to je důležitější než to, jestli si v batohu nesete švýcarský zavírací nůž!

Protože v Izraeli se primárně nechrání vzácné památky, ale mnohem vzácnější lidi!
***

Vyprávění z roku 2006: Mír v Gamle
Minulý příspěvek: Vzdálený vodopád

Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz