Překročit Jordán

(Golany na vlastní kůži)

Kontinentální snídaně má jenom tu výhodu, že se na ni musí vstát včas. Aby byl člověk u stolu nejpozději v půl desáté, když se v deset končí. Když se vstane včas, pak stihneme navštívíti více pamětihodností. A tak jsme vstali včas, už v půl osmé, nastavil jsem si na to na svém hloupém telefonu budíka. A to bylo dobře, protože jsem spal tvrdě. Už jsem si zvykl na další nedostatek místního hotelu G, a totiž, že bydlíme ve druhém patře. Na úrovni protější střechy, na které nepřetržitě vrní  baterie soukromých klimatizací. (Janince to nevadilo od začátku.) Nad tou střechou se zvedá nádherný pohled k horám, vlastně k odhalenému podvodnímu svahu. Tento svah končí až někde na kótě nula, a je postupně zastavován sídlišti s těsně k sobě přitištěnými domisky. Každý byt má terasu, a na každou terasu už svítí Slunce, vykouknuvší za protějšími golanskými srázy, zatímco svah pod sídlištěm je ještě ve stínu. Anebo je to stín mraku? Po modré obloze totiž bílé obláčky běží, mezi nimi přímo na západě ukazuje Měsíc svou téměř poslední čtvrtinu.

Po ranní toaletě si pouštím televizi, abych věděl, co je nového. Zaujme mne nabídka televize yes.News. Hlasatelé tu komentují osm souběžně běžících zpravodajských kanálů (izraelské kanály, ale i např. CNN či Al Jazeeru), ale než si vyberu, na který z nabízených programů přepnu, ukončí Janička svou část přípravy na snídani. Dnes jsem nalezl mezi bohatou nabídkou všelijakých cukrů, zamaskovaných jako různé druhy pečiva, alespoň jeden druh pečiva slaného, a to šátečky, plněné blíže neidentifikovanou zelenou hmotou. Tato slast byla doplněna tím, že dnes už byl samoobslužný kávovar opravený a dokonce vařil i vodu. Takže jsem si mohl spařit včera nakoupený pytlík mého oblíbeného "šedého" čaje.

Bylo deset hodin, když jsme se konečně vybaveni drobnými zásobami (pečivem ze sousedního pekařství, jablkem ještě od Drúzů, několika pet láhvemi s vodou z kohoutku) dostavili ke svému autu. Parkoviště bylo už zcela plné. Nedaleko od našeho vozu parkoval pick-up s valníkem. Nu a tento valník někomu (možná i majiteli auta) posloužil jako odpadkový koš pro vypité pet lahve a nápojové plechovky. Žádný obal od alkoholu jsem nepostřehl, neznámí pijáci si zjevně vystačili s kofeinem, cukrem a dalšími povolenými drogami.

Vyjíždíme z už přeplněného parkoviště. Tentokrát neobjíždíme centrum, ale míříme přímo kolem orientačního dělíčka ke kruháku s prastarou olivou. A hurá na sever! Na východě nad jezerem Kineret prosvítají mezi mraky modrá plátýnka , zato na severu se to nad horami dost chmuří. Snad nebude pršet. Podle Norů má být v horní Galileji jasno s teplotami mezi 14 až 16 stupni.

Od Kineretu vedou ke zdrojnicím Jordánu, kam se chceme dnes dostat, vpodstatě tři trasy. Nejpohodlněji se jede v západní části Chulského údolí po (místy téměř) dálniční devadesátce až do Kirjat Šmony, a pak kousek na východ. Tato trasa je dlouhá necelých 70 km a měli bychom ji projet asi za hodinu. Dobrodružná trasa vede převážně po silnici č. 98, točí se na východě Golanskými výšinami místy na dohled k syrským hranicím, je dlouhá asi 90 km a měli bychom ji překonat za hodinu a půl. Tuhle trasu jsme včera zavrhli, ale mohli bychom se po ní vracet, když nám vybyde čas. A třeba vybyde čas i na tu Kunejtru, to budeš, Janinko, koukat! Nakonec vybírám trasu střední, která vede v ose Chulského údolí proti toku Jordánu. Je to tudy o pět kilometrů a pět minut dále, ale nepojedeme tam a zpátky stejnou cestou. A konečně udělám to, co mám v plánu už dlouho! Ukážu Janě Jordán, který se nám vždy dokázal schovat za neprůhledné betonové zábradlí.

Jordán přitéká

Jedu proto po severním břehu Kineretu pomalu, vyhlížím to správné rákosí, které skrývá ten správný most přes biblickou řeku. A, už jsme tu, zastavuji na rozšířené krajnici. Že jsme na správném místě jsme poznali podle cedule v hebrejštině, která nám význam místa osvětluje šedě na zeleném. (Bohu žel, nábytek číst neumím.) Vystupujeme, a přecházíme na druhou stranu vozovky, ovšemže s patřičným respektem k projíždějícím autům. A už to z chodníčku, ohraničeném nízkými svodily a vysokým zábradlím vidíme: Od severu se k nám vine vodnatý potok, světlý odrazem nebe a hnědý vodou po nedávných deštích. Konečně! Naše nadšení však není takové, abychom sestupovali k samotnému břehu, dnes nás ještě čeká bohatý program, nesmíme se zbytečně zdržovat. Nadšení je však dostačující k tomu, abychom se ještě na druhé straně šli podívat, jak Jordán odplouvá. Ne, jezero odtud nevidíme, jeho břeh se schovává za bažinami přes kilometr odtud. Tudy se Izraelité do země zaslíbené netrmáceli, ti Jordán přecházeli dole u Jericha.

Mimochodem. Když onu vodoteč Jana poprvé uviděla, zeptala se s údivem (jako mnozí, kdo ji vidí poprvé): "Tohle, je ten Jordán???"

Ano, Janinko, ano. Rozvodněný...

První vedlejší cíl dne splněn, míříme k druhému. Abychom se k němu dostali, odbočujeme po přejetí Jordánu ze sedmaosmdesátky vlevo na severojižní spojku mezi silnicemi č. 87 a 91. Vybraná silnička se honosí číslem 888. Nevede přímo kolem Jordánu, i na mapě je vidět, že obě tyto linie jsou od sebe vzdáleny asi jeden kilometr, ale nevede ani hlubokým údolím zde peřejnaté říčky. Popravdě řečeno, Jordán teče po dně Velké příkopové propadliny, která začíná šest tisíc kilometrů odtud ve Východní Africe, a končí až v severní Sýrii, několik set kilometrů odsud. Na jižním konci je tanzanská Olduvajská rokle, a na severním libanonský Baalbek... Zatímco se Jordán prořezává náhorní planinou, my vyjedeme po 888 na úroveň asi o dvě stě metrů vyšší. Jsme zase na horách, dolinách, vlastně znovu na golanských výšinách. Projíždíme jedinou obcí na této spojce. Jmenuje se Chad Nes (Had Nes) a má, jako všechny izraelské obce, zajímavou historii, i když velmi novověkou historii.

Jordán odtéká

V roce 1982 byly rušeny a vystěhovávány izraelské osady na Sinajském poloostrově, který Izrael na základě mírových smluv vrátil Egyptu. Tehdy vznikla myšlenka přestěhovat vysídlence do jediné nové obce, jejíž název by byl složen z názvů rušených vesnic: Cholit, Dikla a Naot Sinaj. Název je tedy akronym ChD NS. A zároveň se jedná o výraz z básně Vladimíra Žabotinského, kterého si za svého ideového otce vybrala lotyšská mládežnická organizace Bejtar v roce 1923. Znamená to něco jako "prosté heslo", a to heslo znělo: Co nejvíce židů do Palestiny!  Samotný název organizace "Bejtar" je pak akronymem z výrazu Brit Josef Trumpeldor, to jest Svaz Josefa Trumpeldora. O Trumpeldorově osudu jsem se zmínil už před deseti lety v článku Mír pod hřebenem (a později i ve svém cestopise Mír v Izraeli). Ovšem bývalý carský důstojník Trumpeldor padl už v roce 1920 při obraně kibucu nedoleko dnešní Kirjat Šmony. Takže organizaci s jeho jménem, zaštiťující se jménem zakladatele "revizionistického sionismu", jímž byl Vladimír Jevgeňjevič Žabotinskij (Ze'ev Jabotinsky, Vladimír Ze'ev Žabotinský), založil samozřejmě jistý  Aron Propes…

Chad Nes! No a takhle podobně vykládají kněží a rabíni bibli…

A aby to bylo dokonalé, tak nakonec v té osadě, která byla osídlena až roku 1989, a kde dnes žije skoro tisíc obyvatel, nikdo ze sinajských vystěhovalců nebydlí.

Cesta po osm set osmaosmdesátce byla dlouhá jen 13 km – víc totiž tato spojka nemá – a zvládli jsme ji  za čtvrthodinku. Zavedla nás na silnici č. 91, která spojuje Golany se západnější devadesátkou. Kdybychom se vydali vpravo, tak bychom už po pěti kilometrech dojeli do Kacrinu. Ale ten letos vynecháme. My se dáme vlevo, po úbočí Golan zeserpentinujeme až na začátek Chulského údolí, a znovu přejedeme Jordán. Ten odtud odtéká zmíněnou Propadlinou, přitéká však plochým údolím, které je vlastně dnem dávného biblického jezera Meróm. Jezero a okolní bažiny byly vysušeny v 50. letech minulého století kvůli zemědělskému rozvoji. Nu a dnes je opět částečně zaplaveno – kvůli zachování ekologické rovnováhy…

Dříve, než sjedeme k Jordánu, zastavíme se ještě v půlce svahu na vyhlídce na osadu Gadot. Jenže ona to není jen tak nějaká vyhlídka. Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli v úterý 29. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve čtvrtek 25. srpna 2016.

*
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***

Minulý příspěvek: Mír tiberiadského večera

Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz