Nečekaná vyhlídka

(Golany na vlastní kůži)

Vyrážíme z přeplněného olbřímího a kalužnatého parkoviště poblíž hotelu G Tiberias směrem na Gamlu. Gamla leží na sever od Tiberias, ale my jedeme nejdříve na jih. Včera večer jsem věnoval dost času problému, jak se dostat na ždaný směr silnice č. 90, a nechtělo se mi bloudit v jednosměrkách, kudy mne nejkratším směrem hnal navigátor v gůglích mapách. Měl jsem řídit, takže jsem nemohl navigovat. (Janinka je vybavena obvyklým dámským dezorientačním smyslem, a ví to o sobě; říkává, že má občas "náměstí obráceně" – netýká se vnitřku obchodních komplexů! Já si zase neumím zapnout košili, aby mi jeden knoflík nescházel, a zároveň nepřebýval…) Takže jsem si zvolil tu variantu, podle které je centrum Tiberias obřím kruhovým objezdem. Nejdříve jsem na dohled od poznávacího dělíčka zabočil vpravo. Načež jsme se trmáceli jednosměrnou ulicí ha-Galil po jedné větvi devadesátky až k jižním hradbám staré Tiberiady, kde jsem vykroužil oblouček zpět na druhou jednosměrnou větev devadesátky, kterou zde tvoří ulice ha-Banim.

Včera večer jsem si to tady obhlídl, jestli se tady skutečně dá otočit k severu, nebo nás budou značky hnát až někam k Jardenitu. (Moc ani nepřeháním – navigátor nám nabízel jako kruhák objet celé jezero Tiberias –  a zajeli bychom se jenom asi 20 minut...) Přískoky jsme se dostávali zvolna vpřed, kličkovali mezi autobusy, jejichž linky tu jezdí asi všechny. (Všechny tiberiadské, a některé nejspíš jedou i do Haify.) Po necelých deseti minutách jsem se dopracoval opět na dohled triangulačního dělíčka. Od vedlejší křižovatky, kde jsem stál před deseti minutami, mne dělí jednosměrných sto metrů. Po kterých drze přijíždějí auta v protisměru! Neboť je zde rozumně vyčleněn jeden pruh, po kterém se dá pohodlně projet mezi oběma větvemi devadesátky. Možná jsem neměl včera věnovat tolik času studiu map na internetu, a jít se podívat těch pár kroků, jak je to s těmi jízdními pruhy přímo v reálu…

Šineme si to k severu po devadesátce téměř pobřežní ulicí Gduda Baraka. Není pobřežní zcela, neb mezi ní a samotným jezerem se nalézají hotely s plážemi. Hotely dvakrát - třikrát dražší než ten, který jsme si vybrali. Nu, dnes bychom se v Kineretu asi stejně nekoupali, sice už neprší, ale nebude více než 14°. Vítr honí bílé mráčky po modré obloze, je čirý vzduch. Řídím, tedy ani si nezapisuji poznámky (tuto poznámku jsem si ještě učinil), ani nefotografuji. Přemluvil jsem Janu alespoň k tomu fotografování. Devadesátka mírně stoupá, a najednou končí na kruháku, z něhož vede naštěstí (zatím jenom jeden další) výjezd téměř v protisměru. Po krátkém stoupání jsme opět na kruháku, který je zde místo téčkové křižovatky, a zase se točíme do protisměru. Silnice č. 90 mi připomíná legendární Panamericanu, která je také různého charakteru, od dálnice po stezku deštným pralesem. Tahle pan-izraelica však variuje pouze mezi rychlostní silnicí, točitou okreskou a přecpaným městským bulvárem – a naštěstí není nikde přerušena.

Projíždíme pod strmými svahy, autíčko pěkně uhání. U Tabghy zase minu odbočku na silnici č. 87, tentokrát z druhé strany. Trapně se za ní otáčím, naštěstí je tu autobusová zastávka, která mi k tomu dává prostor. Takže se nemusím znovu prokousávat strmými zatáčkami až někam k Hoře Blahoslavení, která na nás blahosklonně zírá z výšky. Míjíme františkánský i pravoslavný areál v Kafarnaum. Opět přejíždíme potok Jordán, neviditelný za betonovým zábradlím. A jsme na Golanských výšinách, které jsou zde  zatím ještě bažinami. Tady bývala hranice mezi Izraelem a Sýrií – vlastně země nikoho mezi dvěma liniemi příměří z roku 1949, vzdálenými zde od sebe půl kilometru. A ještě před tím tudy vedla hranice mezi Velkou Británií a Francií. Přesněji: hranice mezi britskou Palestinou (jež zahrnovala také celé dnešní Jordánsko) a francouzskou Palestinou (tu společně se Sýrií tvořil ještě celý současný Libanon). Vlastně až teď, kdy toto píšu, si uvědomuji, že jediným spojením kibucu Ejn Gev na východním (ještě izraelském) břehu Kineretu s "Velkou zemí" byl přívoz přes jezero…


Na konci rovinky se sedmaosmdesátka chystá už stoupat do vršků, ale my musíme ještě před tím na téčkové křižovatce znovu odbočit k jihu na dvaadevadesátku. Stejně jako jsme jeli včera. Hodlám totiž poskytnout Janince nezvyklý pohled na cíl naší cesty, jak jsem ho zaznamenal z okénka autobusu před deseti lety, když jsme od té Gamly odjížděli. Je pěkné vracet se jinou cestou, než jsme přijeli, proto jedeme nejdříve touhle nepohodlnou, očíslovanou zeleně jako Regional Road No. 869. Odbočujeme na ni ze silnice č. 92 doleva, do kopců, do oněch Výšin Golanských. Jedu pomalu, co mi dvojka do strmého svahu dovolí.

Gamla ze zatáčky

Ale abych nepomlouval chevroletka – vyhlížím onen výhled, abych včas řekl Janince, kdy má zmáčknout virtuální tlačítko na displeji svého přechytralého mobilu. Tak tady to je! Ale kousek dál bude ve stoupání zatáčka do protisměru, a tam je ten pohled nejkrásnější. Jenže můj miláček nedrží v ruce foťák, avšak telefon. Cinkne esemeska, Janin synek Jirka se ptá, jak se máme. A ona mu promptně odpovídá, že dobře. Místo, aby fotila! Přiznám se, že jsem na Janičku zvýšil hlas. Asi poprvé po těch třech letech, co spolu chodíme. A musím říci, že se jí to nelíbilo. Vyrobila obrázek, načež mi svoji nelibost slušně, avšak nekompromisně sdělila. (Od té doby si dávám větší pozor, viď, má věrná čtenářko?)

V odměnu za mé pokání se nám nedaleko zjevilo škvárové parkovišťátko a krásná vyhlídka. Tedy ne jen vyhlídka na krajinu, ale přímo vhodně umístěná drobná stavba, či spíše parková úprava. Jsme na místě zvaném Bethsaida Vista Point. Vista jako "vyhlídka", nikoli software. Ale proč "Bethsaida", když se díváme na vesničku Maale Gamla, schovanou mezi stromy, ze kterých prosvítají jen podélné střechy jakýchsi skladišť? Která byla podle wiki založena až někdy roku 1975 a má jen asi 400 obyvatel – a mateřskou školku? No, někde tam dole na levém břehu Jordánu by měl být pahorek, na kterém to novozákonní město stálo. Jeho trosky byly objeveny až v roce 1987. A to jméno Betsaida (Bet sajedá) značí v hebrejštině sousloví "Dům rybáře", a bylo tedy někde u jezera. Ale tím jménem ho prý nazval tetrarcha Herodes Filip (synáček Heroda Velkého) roku minus 3, kdy obec povýšil na město. A to na počest dámy jménem Betsaida Julias, která byla dcerkou císaře Augusta. Herodes junior si zde pořídil sídelní hrad, kde bydlel až do roku plus 34. Poté začal využívat svou výstavnou královskou hrobku. (To si tak někdo žije!)

Úplně vlevo na horizontu Tábor, dole vpravo vtok Jordánu do Kineretu a vykopávky Betsaidy

Hebrejsko - anglická tabulka nám krom názvu vyhlídky sděluje ještě to, že toto místo bylo upraveno na paměť Danny Kestena (1938 - 2003), který byl svého času předsedou vládní turistické společnosti. Kromě Klubu izraelských turistů šéfoval i Basketbalové asociaci Izraele. Vyhlídka byla postavena s podporou ministerstva turismu, regionální rady Golan i těch izraelských turistů. Tak je to v Izraeli obvyklé: kromě sponzora (u nás třeba EU nebo Kraj Vysočina) je uvedeno i na paměť koho se ta která stavba pořídila.

Stavba by to nakonec mohla být, protože několik schůdků schází mezi mohutné nízké zdi, tvořené velkými balvany, vysokými asi do úrovně ramen. Zdi však nemají střechu, ohraničují klikatící se cestičku, která nás vyplivne na půlkruhovou vyhlídkovou plošinu. V noci a ještě přes den skutečně vydatně pršelo, takže kameny plošiny jsou zaplaveny velkou louží. Odráží se v ní stejné nebe jako v jezeře, které je o nějakých 450 metrů níže. A nad kaluží a jezerem se vznášejí rychle ubíhající mraky, je totiž dosti větrno. Vítr ohýbá vysoké pinie i nízké olivy. Stíny mraků běží po strakaté krajině a dělají ji ještě strakatější. Strakatý je ten pohled, protože zabírá značnou část izraelské země. Takže vidíme blankytné jezero s tmavě modrými skvrnami v místech, kde vítr hladinu více zčeřil. Sytě zelené svažité pastviny, poházené bílými kameny, střídají ovocné sady, u pobřeží se jeví již zoraná pole. Světlezelené pláně jsou porostlé jednotlivými listnáči, v dáli se jeví linie modrých lesů. Nad tím vším hornatý horizont.

Na jihozápadě se nad šelfovým srázem, který jako dvě stě metrů vysoká obruba obkružuje Kineret, ukazuje oblina hory Tábor (575 m n.m.), vzdálená asi 40 km . Na severovýchodě tuším pod hradbou bělostných mraků město Safed (700 m n. m., vzdálen jen 10 km). Nejdále je asi to pohoří na severu, které mi připomíná Ještědský hřeben viděný od Kozákova – pohoří Antilibanon s horou Hermon, Har Chermon (2.814 m). Ta je odtud vzdálená 60 km, a leží na hranici mezi Sýrií a Libanonem. To je skutečná špička Golanských výšin, které začínají u hladiny Galilejského moře, aneb jezera Kineret v hloubce 211 m p. m. Jižní svahy pohoří ovládá dnes Izrael (podle zákona o Golanských výšinách z r. 1981) a jde o jeho nejvyšší místo – 2.250 m. Izraelské obranné síly tu mají o deset kilometrů jižněji na kótě 2.222, jen pár desítek metrů od čáry zastavení palby z roku 1974 farmu radarů a dalších zařízení, kterými sledují syrské a libanonské vojenské vrkočení. A o kilometr dále směrem do vnitrozemí je na úrovni 2.000 m konečná několika vleků jediného izraelského horského lyžařského střediska. No ale sníh tam teď už vidět není.

Na severu nikoli Ještěd, ale Hermon. A ano: fouká.

Možná bych mohl nějaké jeho zbytky spatřit, kdybych měl takové fotografické dělo jako kolega, který si na snímkování se zoomem pořídil i bytelný stativ. Ten je nutný kvůli poryvům větru. Vítr a chlad, který na nás dorážel, když slunce mizelo za mraky, tahle dvojice nás už po čtvrthodině zahnala zpátky do auta. Měli jsme původně v úmyslu zde poobědvat. Ráno jsme si ještě před odjezdem pořídili v pekárně vedle hotelu nějaké chutné pečivo. Bylo už půl druhé, a tu by se slušelo pojíst. A popít. Drobná potíž: Jsou zde sice hezké stolky i lavice, na kterých by se dalo piknikovat, ale chybí podstatná věc. Nejde skutečně o stavbu, pouze o úpravu terénu. Takže tu nejsou záchodky. Tuto potíž vyřešil jiný kolega turista, který svou velkou potřebu vykonal v zákoutích přístupové cesty mezi oněmi bytelnými zdmi. (Turistu jsem nepřistihl, jen jeho artefakt.) Raději už vyrazíme do nedalekého národním parku Gamla, tam určitě toalety budou!

A byly. Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli na velikonoční pondělí 28. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve středu 3. srpna 2016.
*

Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z minulých návštěv Izraele: mir-v-izraeli.blogspot.cz