Máme hodinu a čtvrt, abychom na přehledné rovince náhorní planiny urazili dva kilometry, pokochali se vzdáleným vodopádem Gamly, a pak se zase dva kilometry vrátili. Jsme sice uondaní z předcházejícího zdolávání schodů Gamly, ale ne zase natolik, abychom se stali neekologickým krmivem pro místní supy bělohlavé, kteří plachtí ve výšce nad námi v téměř nefotografovatelných sférách.
Tentokrát se držíme červené značky. Jdeme po betonovém chodníčku, jdeme po asfaltovém chodníčku, jdeme po kamenném chodníčku, jdeme… Ouha! U nízkého hájku se nám do cesty staví elektrický ohradník s bočním průchodem, kudy krávy neprojdou. Málem neprojdeme ani my, neboť se tu po hliněném chodníčku rozlévá široká kaluž. V noci značně pršelo, přeháňky se tu proháněly i ráno. Avšak máme trénink z jizerskohorských rašelinišť, takže projdeme po okolních drnech. Cesta dál se tváří velmi přívětivě. Mezi travinami, ovísky a žlutými květy se vine přiměřeně široká sépiově hnědá pěšina. Vypadá, jako by měla povrch ze ztvrdlého bahna. Jako pěšina na vrchu Muchraka, kde se šlo docela dobře. Jenže to nepršelo. Povrch zdejšího chodníčku je přesto skutečně tvořen ztvrdlým bahnem. Asi do hloubky jednoho centimetru. Pod touto krustou se nachází bahýnko, které dychtivě lne k našim botám. Nejdříve se jde dobře, asi tak dva kroky. Pak se na podrážky nalepuje nátěr měkčí zeminy. Na ten další nátěr. Po několika krocích už jdeme jako na chůdách pět centimetrů vysokých. Máme na botách bakule, jako bychom si špatně namazali běžky na mokrý sníh! Vytahujeme nohy kolmo nahoru a našlapujeme zvysoka, jako na těch běžkách, ale nestačí to – stejně jako na těch běžkách.. Každou chvíli se musíme zastavovat, abychom si otřeli lepkavé bahno na ostrých okrajích kamenů.
Těch je tu naštěstí spousta. Na okraji cesty, avšak v její bezprostřední blízkosti se nacházejí se i mnohem větší balvany. Uspořádané balvany. Podlouhlé kameny, položené na dvou dalších kamenech, jakési kamenné stoly. Nikdy však nesloužily jako stoly. Ve skutečnosti jde o domečky pro mrtvé. Dolmeny. Však také jdeme "cestou dolmenů". Tyto megalitické stavby se nacházejí po celém světě, v Evropě zejména na západě, hodně na západě, nejvíce snad v Bretani. Proto se jmenují bretonsky: Dol (stůl) a men (kámen). Každá ta hrobka byla původně obkroužena malými neopracovanými kameny. (Aktuálně jsme se s Janou vrátili z Krkonoš, kde jsme na Labské Louce pod Kotlem šli kolem Růženčiny zahrádky, což je kus svahu, ohraničený záhadným kruhovým valem z kamení z blíže neurčené doby. Třeba tam byl uvnitř taky nějaký dolmen, který byl exploatován třeba při stavbě Vrbatovy boudy!) Dnešní dolmeny bývaly pokryty mohylou z kamení a hlíny, která časem erodovala. Stejné dolmeny se v oblasti nacházejí i v Sýrii a Libanonu a ví se přesně, ze které doby pocházejí: Buďto ze střední doby bronzové (2200 až 2000 před naším letopočtem) anebo z neolitu (od devátého do pátého tisíciletí př. n. l.). Přesnějšímu datování by dopomohly kosterní pozůstatky, jenže o ty se zjevně už dávno postarali šakali – a supi bělohlaví. |
| Vytahujeme nohy kolmo nahoru a našlapujeme zvysoka |
Fotíme, a to nás zdržuje stejně jako bahno. Dolmeny po necelém kilometru mizí, bahno nás však doprovází dál. Nacházíme paralelní pěšiny, vyšlapané v trávě, kudy to jde snadněji, i když kostrbatěji. Vítr povívá travinami, mezi nimiž se táhnou dlouhé řady kamenných zídek (pole byzantinců?, bronz??, neolit???), po modré obloze běží bílé letní mraky. Vpravo na východě se zvedá mírný pahrbek, před námi na severu vystupuje sopečné předhůří hory Hermon. Panuje tu mír. Dopadová plocha střel z tankových děl (Firing zone), která se rozprostírá na severovýchodě bezprostředně za kaňonem, není dnes v provozu. A už pozoruji terénní zářez, v němž se sklání říčka Gamla ke svému vodopádu. Jenže jak je ta planina rovná, tak zkresluje vzdálenosti. Ještě chvíli trvá, než překonáme nízký hřebínek. Přicházíme k mírnému úvalu, stáčíme se zpátky a scházíme směrem ke kaňonu. Pod dřevěným můstkem vidíme mezi trsy trav víry ve hnědé, bystře tekoucí vodě potůčku. Jsme tady. Je 16:20, máme dobrý čas. Už slyšíme hukot vody. Slyšíme, ale nevidíme. 
V 16:28 doráží Janinka, které jsem z cesty naštěstí odehnal dobytek, mírumilovný dobytek, ale velký dobytek. Říkám: "Máš dvě minuty na focení." Na focení a dívání. A tak fotíme a díváme se. Nejvíce obdivujeme náš cíl, kvůli kterému jsme se sem vláčeli, totiž onen bájný vodopád. Zvláštní věc: Ačkoli pozitivně vím, že voda v něm padající, je hnědá (viděl jsem to u mostku), samotný vodopád je ve slunečním světle stříbrný. A v bystrém větru vytváří vlající záclonu, kvůli které je celé okolí vodopádu postříkáno vodou. A jsou to vlastně dva vodopády, nejdříve menší vodopádek, padající přes asi 5 m vysoký mezistupeň, a pak teprve dští hlavní vodopád, padající z prvního schodu do údolí.
Od vodopádu klouže můj pohled vpravo. Na druhé straně kaňonu vidím na pláni nízký hájek, u kterého jsme prošli eletrickým ohradníkem. Ještě dále, přímo na hraně kaňonu, stojí betonový domeček, pozorovatelna supího hnízda. Odtamtud se linie okraje údolí sklání dolů ke starověké Gamle, dvouhrbému velbloudímu pahrbku, kde jsme ještě před pouhou hodinou byli. Ta supí pozorovatelna je tak blízko! Ale i vzdušnou čarou (podle Angličanů "letem vran" – tady spíš "letem supů") je to kilometr. Čas běží, a my musíme zpátky překonat kilometry dva. Lepícím se blátem. Ještě obdivujeme obří geologické schody Gamly, které krásně vystupují na protějším svahu. Zde jsou rozdrobeny spoustou dalších mezistupňů, dál v údolí jsou patrny i suťové svahy. Něco mám pod nosem, ale nevidím to.
Je 16:29, Jana poslušně schovává svůj chytrý foticí mobil. Já už taky nefotím, rozhlížíme se. Fotografujeme očima. Jsme tady, jsme tady, povedlo se! Přesně v půl páté odrážíme od dřevěného zábradlí vyhlídky. Stálo těch pár (u Jany doslova pár) minut za tu námahu? Zcela určitě! Doporučuju každému. (Jenom si na cestu vyčleňte trochu víc času, ta doporučovaná hodina a půl by mohla stačit.) Pouze z této vyhlídky je ten slavný vodopád Gamly – nejvyšší v Izraeli, zvící 51 metrů – viditelný! Uvědomil jsem si to až při přípravě snímků pro toto psaní. A co jsem měl pod nosem? Další schod Gamly. Ten je o 300 metrů níže a padá z něj krásný stříbrný vodpád, který jsme viděli od supí vyhlídky i z nejvyššího hrbu zřícenin města Gamly. A je to třetí vodopád, který je vysoký jen 21 metrů. Když jsem ho před deseti lety a znovu před hodinou snímal, myslel jsem si, že je to ten padesátimetrový. Jenže třetí vodopád padá ze druhého schodu. Všechny fotky zdálky mohou zachytit jen třetí vodopád (pokud nepoužijete vrtulník nebo dron), protože osa údolí se tady stáčí a hlavní vodopád se tak ocitá za rohem. Ale tady, na vzdálené vyhlídce jsem měl přímo pod svým nosem druhý schod, a za ním třetí vodopád, který jsem tak nezaznamenal. Nakonec jsme ale viděli oba, oba jsou krásné. Avšak ten vzdálený víc, protože je těžší se k němu dostat! |
| Janinka křepce pádí |
Odjeli jsme právě v pět hodin, avšak zlověstná závora za námi filmově těsně se skřípěním nezapadla. On tam ten pán ještě měl co dělat…
A za chvíli jsme byli u dalšího nečekaného vodopádu. Ale o tom až příště.
Prožito v Izraeli na velikonoční pondělí 28. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve středu 17. srpna 2016.
*
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)***
Vyprávění z roku 2006: Mír v Gamle
Minulý příspěvek: Na schodech Gamly
Všechny minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.
Fotogalerie z minulých návštěv Izraele: mir-v-izraeli.blogspot.cz
