Sjíždíme z Golan na jihovýchod ke Kineretu po silnici č. 87. Pěkně to odsejpá, následujících patnáct kilometrů padáme ze sedmisetmerového převýšení. Silnice je vcelku rovná, přehledná, vozovka taky patří k tomu lepšímu z povrchů, po nichž jsme dneska jeli. Klesání není extrémní, stabilně kolem 5 procent, ale trvalé. A dlouhé. Brzdím motorem a rychlost držím kolem 85 km/hod. Projíždíme kolem odbočky na Kacrin i s jeho "továrnou na víno". Před deseti lety jsem psal, že zdejší bezlesý horizont a zelené svahy, zbrázděné roklemi, připomínají ženě Ivaně kalifornské kopce. A skutečně, totéž si říkal jeden dobrovolník z Kalifornie, který tu pracoval začátkem osmdesátých let minulého století. Jako vinohradník rozpoznal, že tu jsou výborné podmínky pro pěstování vína. Jižní svahy, zem vulkanického původu, provzdušněná, v zimě tu občas sněží i mrzne, vláhy je dostatek. Sto let po tom, co baron Edmond de Rotschild začal pěstovat vinnou révu na svazích pohoří Karmel, v roce 1982, byly založeny vinohrady i na Golanech. Od té doby získávají místní vína značek Yarden, Golan či Gamla ceny na světových výstavách. Zejména červené suché víno je výtečné, jak můžeme potvrdit. Po deseti letech mohu potvrdit i to, že Izraelci se rovněž naučili dělat i skvělé bílé víno!
Jedeme přímo proti slunci, které si obvykle odcloňuji kšiltem čepice. Tentokrát mi ho cloní mrak přímo hradební. Z jeho okrajů vyrážejí paprsky světla, ale do nebeského prostoru tryskají i paprsky tmy (tzv. "Tyndallův jev"). Poprosím Janinku, aby se uvolila fotografovat tento téměř biblický mrak, a ani ji nemusím moc přemlouvat. Přibrzďuji, protože jednak si chci tu krásu prohlédnout, a jednak se blíží serpentiny, které ukončí naše klesání. Pokud bych totiž vjel do zatáček poněkud rychleji a vyrobil přitom mírně nepohodlné stranové přetížení, ozvalo by se z místa spolujezdce úpěnlivé pištění…Opět jsme přejeli neviditelný Jordán. Obdivujeme strmé svahy hory Arbel, spadající ostrým sklonem do údolí. Blížíme se už k Tiberias. Město se rozrůstá zejména na svazích, kde musí být z desetipatrových paneláků nádherný pohled. Novostavby se dosud vyhřívají na slunečním světle, do údolí už klesá stín.
Devadesátka nás dovedla ke známému kruháku s rozložitou olivou, kde odbočujeme vpravo. Míjíme kotevní poznávací bod – památeční dělíčko na podstavci. Šťastně zaparkuji na téměř opuštěném parkovišti zrovna, když slunce zalézá za okraj vršků. Je čtvrt na sedm, půjdeme se někam navečeřet. Nejdřív však zamíříme do hotelu, abychom se vysprchovali a převlékli. Pouštím si televizi, CNN stále přináší novinky z Bruselu, kde před pěti dny došlo k teroristickému útoku. Dnes nějaký chlápek z Tennessee vytáhl ve Washingtonu při návštěvě Kapitolu pistoli. V tom baráku sídlí obě komory Kongresu USA – Sněmovna reprezentantů i Senát. A je to pěkná neoklacisistní budova, kterou postavili v letech 1793 - 1823. Prostě americká antika. Je tu rovněž návštěvnické centrum, do kterého se lze dostat jedině přes bezpečnostní kontrolu. Ta je vybavena i bezpečnostím rámem, který zde byl instalován až potom co na tomto místě v roce 1998 zastřelil nějaký terorista dva policisty. Ten týpek dnes vytáhl pistoli a namířil ji na policistu. Načež na něj policista vystřelil a těžce ho zranil. Další policista byl při přestřelce zraněn, i jedna návštěvnice. Není jasné, jak kdy kdo střílel, protože ten trouba vytáhl podle pozdějších zpráv "předmět podobající se zbrani". Nešlo o teroristický útok, ale jen o "kriminální čin". Hm, podle mě ten, kdo střílí nebo se chystá střílet na policajta je prostě terorista, ať je to v Paříži, Bruselu, Washibgtonu nebo tel Avivu…
Umyto, převlečeno, naplánováno. Ještě není povečeřeno, ale to se dá lehce napravit. Vrháme se do víru nočního života. Je osm hodin a tma přímo egyptská. Tma, prozářená světly, které z ní vykrajují všeliké kouzelné nákupní možnosti. (Zejména boty…) Nejsme jediní turisté, kteří vnikli do centra. Odoláváme nabídce chutných zmrzlin, zmrzlí jsme pro dnešek až dost. Zarazím Janu hned v první "pitárně", na kterou na třídě ha-Galil narazíme. A dáme si pitu!
Tedy nikoli jen tu chlebovou placku. Pan pitař ji rozřízne a dovnitř naňahňá všechno, co si poručíme. Kuřecí maso, abychom získali nějaké bílkoviny. Různé saláty zeleninové. Rajčata, samozřejmě. Abychom měli vitamíny. Tahinu, aneb sezamovou pastu. Když jsme na blízkostředním Východě. A tohle a tamto, a na to ještě různobarevné zálivky, aby to bylo pěkné a aby to mělo chuť. Sedíme na předzahrádce na chodníku, a zatímco nám náš pitař vyrábí večeři, sháním se po něčem na zapití. Pivo by nebylo? Nebylo. Ale kolega vedle má. A skutečně, sousední pitárna je pivem vybavena. V chladničce se tam krom jiného pití vyskytuje i to pivo. V plechovce, samozřejmě. Holandské, samozřejmě… Pita byla asi za dvacet šekelíků, pivo za deset. (Večeře asi desetkrát levnější než včera, včera nám ale ti pstruzi u jezera s lahvinkou vína sedli! Dnes nám sedla pita a pivo. Inu, někdy je méně více...) Docela mne udivilo, že nás náš hostinský poslal ke konkurenci, a že jsme u jeho stolku mohli pít pivo odvedle. Inu, spokojený zákazník se možná nejspíš vrátí. Anebo nevrátí, hlavně, že je spokojený! (A možná ten vedlejší pitař byl brácha…)
Příjemně nasyceni se vydáváme k jezeru. Cestou narazíme na již dříve zmiňovanou mešitu. Z jedné strany vypadá malá, jedna kopule a nad ní minaret. Ale když přejdeme za roh, zjeví se nám celá její šířka. Masivní zeď je prolomena několika okny; před budovou, která je kryta kopulí, vidíme ještě další kopulku. Za dalším rohem se otvírá třídílná lodžie. Tedy – je zavřena za mříží. Avšak otevřená pro pohledy. A je vidět, že tu mříž i někdo přelezl a pak za ní hodoval. Jak svědčí pohozené umělohmotné talířky, kelímky, láhve a prázdné krabičky od cigaret. Sama mešita je ještě obklopena podloubím, kdysi, za vlády muslimů, zde byl nejspíš nějaký menší karavanseraj. Dnes se tu schovávají krámky, teď večer nepochopitelně zavřené. 
V roce 1936 propuklo v Tiberias povstání. Při násilnostech místní Arabové zabili několik Židů. Když pak bylo během války za nezávislost v roce 1948 město zabráno izraelskými ozbrojenými silami, byli místní sudeťáci, ehm, Arabové, odsunuti. Mešita dodnes stojí; když jí kopule příliš zaroste mechem a stromy, pak je očištěna. Není tak veliká, ale na mapě je nazývána "The Great". (Patrně se k ní počítá i to okolostojící podloubí.) A byla prý postavena podle beduínské Šejk Dahr al Omar v roce 1743. Jsou odborníci, kteří tvrdí, že ji postavili dle modelu mešity Hagia Sophia v Istanbulu. (Silně pochybuji.) Vyberte si! Je to jeden z mála objektů, který přežil ničivé zemětřesení z roku 1837, jež se zemí srovnalo většinu budov. Přežil i všechny války a existuje dál. I když se v něm už nikdo nemodlí…
Konečně jsme došli k jezeru. Ve světlech hospod na pobřeží se mi zdá poněkud zamračené. Zato parta opilých mladíků je v dobrém rozmaru. Dva veselí hoši se spouštějí z asi tři metry vysoké navigace a dostávají se tak na dotek hladiny Kineretu – což nám se dosud nepodařilo. S rozběhem pak vybíhají po téměř kolmé opěrné zdi zpátky na pobřežní promenádu. Je na ní živo. Krom místňáků se tu pohybuje i nějaká mládežnická turistická výprava, davem se proplétají motocykly. Uvědomuji si, že jsem v Tiberias dosud neviděl policajta! (Jenom policejní stanici.) To paradoxně svědčí o tom, jak je tu bezpečno.
Ale ne. Ta čárka před číslovkou značí minus! A když je záporné číslo menší, pak jeho hodnota je větší. Hladina o 3 cm stoupla! Tak tohle je ta nepravdivější ukázka toho, kdy méně je skutečně více!
Je třeba se už dopravit do postýlek. Zítra nás zase čeká náročný den. Ale o tom až příště.
Prožito v Izraeli na velikonoční pondělí 28. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve středu 24. srpna 2016.
*Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***
Povídání o Kacrinu a izraelském víně z roku 2006: Mír v dešti
Minulý příspěvek: Blízký vodopád
Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.
Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat